Bezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější receptyBezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější recepty Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Léto - čas jahodLéto - čas jahod Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 24.06. 2019
Dnes má svátek Jan
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!

19. 04. 2014 | Vaše příběhy
Když se mi podařilo před 28 léty trojvýměnou zbavit bytu IV. kategorie v jedné z nejšpinavějších čtvrtí Ostravy, kde na nás padal prach z mnoha okolních komínů - přestěhovali jsme se s mladšími dětmi 550 km k západním hranicím do malé vesničky s velkým rybníkem.
Na konci vesnice byly už jen louky a lesy a hned za nimi drátěné ploty ve třech řadách, které nás měly chránit před „nebezpečím z imperialistické ciziny“.
Za vesnicí o cca 50 obyvatelích, kde se z dřívějších 150 domů zachovalo jen domů pár a přibylo k nim několik chat městských prominentů, se nacházela dvoje velká kasárna - tudíž jsme byli perfektně střeženi.

Jen ty časté noční světlice, kdy lesní zvěř narazila do posledního elektrického plotu, ty nebyly moc příjemné. Ale zase jsme mohli cokoliv nechat volně ležet na zahradě či u domu a nikdy se nic neztratilo, na křižovatce před vesnicí hlídkovali vojáci a ve větvích rozložitého dubu měli dokonce svůj posed. Prohlédli každý autobus /všechny čtyři, které od nás a k nám jezdily/ a pěší se museli legitimovat. Velmi jsem toužila po domku se zahrádkou a k tomu mému /vlastně patřil podniku Lesy, kam jsem nastoupila do práce/ přináležela i velká louka ve svahovitém terénu, která byla oplocena. Byl tam prostorný seník, několik králikáren, stání pro ovce i zděný prasečí chlívek - prostě vše pro začínající kolchoznici či farmářku.
přerod na farmářkuPřistěhovali jsme se koncem srpna, nežli se vymalovalo a vyřídily formality dětí ve škole, dostala jsem pár dní volna a tudíž jsem začala - s energií sobě vlastní - ihned plánovat, co a jak začnu příštím rokem na jaře s tím vším podnikat. V knihovně ve městě jsem si zapůjčila spoustu odborné literatury a začala jsem studovat všechno o chovu domácích zvířat. Přijeli jsme tam sice s jednou kolií a ihned se přihlásilo několik koček, ale to bylo všechno. Domácí zvířectvo jsem vlastně znala pouze z filmů, příp. ze zoo - ale to mi přece nemohlo vadit? Ovšem nejdříve, ještě na podzim, jsem se musela naučit držet kosu, pak s ní zkusit máchat a s velkým úsilím i pokosit tu vysokou trávu na celé naší louce. Problém byl v tom, že od cesty a našeho plotu se vinula louka prudce do výšky a zdálo se, že tam měli sympozium všichni krtci z celé vesnice. Buďto jsem zapíchla špici kosy do svahu nebo do krtince, ale protože „nikdo učený ještě z nebe nespadl“ - denně jsem cvičila a cvičila, hlavně o víkendech, protože z práce v kanceláři u Lesů jsem se vracela autobusem až v pět hodin odpoledne.

Mozolů na rukou přibývalo, se srpem to taky nebyla žádná sláva, poprvé jsem přefíkla řemínek u sandálků, pak už jsem s těmito nebezpečnými nástroji pracovala pouze důkladně obuta a pro jistotu v pracovních rukavicích. Bylo nutné se toto vše jakž takž naučit co nejdříve, protože sousedé mne ihned zásobili nejen radami, ale i několika králíčky. Pro mne i pro děti to bylo něco úžasného pozorovat, jak ta něžná stvoření neustále melou čumáčky a koukají na nás těmi krásnými kukadly. Pochopitelně dostali všichni ihned jména a tím pádem jsme nikdy neochutnali jejich masíčko. Když už byli příštím rokem nadměreční a nastaly obavy, že brzy zesnou na infarkt myokardu z nadměrné obezity, provedla jsem vždy s některým ze sousedů výměnný obchod - mého králíčka jsme se slzami v očích a bolestí v srdcích sousedům donesli a oni nám na revanš dali některého ze svých, nepojmenovaných králíků, sice ne tak baculatých, ale dokonce i stažených a vykuchaných /nic z toho jsem pochopitelně neuměla a ani za deset let pobytu v té krásné vesničce se nenaučila/. Rovněž s pomocí sousedů, kteří většinou pracovali v lesích při kácení a tahání kmenů koňmi, se mi podařilo zajistit nějaké to seno aspon pro naše krásné králíčky.

A příštím rokem na jaře teprve všechno začalo. Objednala jsem malá jednodenní kuřátka, pro ně jsem ve sklepě vedle kotle připravila hlubokou bednu, na jedné straně malé korýtko k sypání potravy, na druhé straně plastové korýtko na vodu, bedna se dala přikrýt dřevěným poklopem, na němž visela žárovička, aby jim ten jejich příbytek zateplila. Už mi bylo krátce po čtyřicítce a poprvé ve svém životě jsem měla tu možnost držet na dlani a důkladně si prohlédnout něco tak rozkošného, heboučkého, lehkého a vyděšeně pípajícího, jako je jednodenní kuře.

Všechna mláďátka jsou kouzelná, bohužel my - městští lidé - jsme opravdu neměli nikdy možnost takovou krásu uvidět na vlastní oči. Jemně jsme je s dcerkou a šestiletým synkem ukládali do bedny, pojmenovat jsme je nemohli, protože kuřátka vypadala všechna stejně a velkou rychlostí běhala dole, po pilinami vysypané podlaze bedny, přepadávajíce jedno přes druhé a hlasitě pípala. Byla jsem pak velmi pyšná na to, že ze třiceti těchto nádherných  nadýchaných kuliček se nám podařilo vychovat dvacet devět slepiček a kohoutků. Za několik dní přibylo pět husiček, čtyři čínské kachny a dva angorští králíci, celí bílí, nádherně huňatí, heboučcí jako samet a s červenýma očima. Kočičky se mezitím taky snažily, toho jara měly mláďata hned dvě - jedna z nich byla celá bílá s nadýchanými chlupy /zřejmě mezi předky byla kočka angorská/ a její čtyři miminka byla sice taky bílá, o něco méně huňatá, ale každé mělo mezi oušky na hlavičce nějaký černý puntík - kolečko, čtvereček, čárku a trojúhelník. O tahle koťata byl i později velký zájem, po otevření hranic za ně dcerce dokonce nabízeli po deseti markách - ta jen litovala, že je kočka nemá vícekrát ročně. 

S těmi našimi zvířátky jsme si toho hodně užili, zvláště když mně chyběly jakékoliv zkušenosti a ani studium teoretické literatury všechno neosvětlilo. Naštěstí jsem měla oporu v jedné moravské rodině, byli to důchodci a měli dříve taky dosti zvířectva - nyní už jenom králíky a slepice. Pán býval hajným celého našeho revíru, paní pekla výborné koláče - tam jsem často chodívala požádat o radu a můj malý sedmiletý syn rád poslouchal pánovy historky z jeho dlouholeté praxe v lese. Protože jsem již pracovala v kanceláři Státních statků a jezdívala jsem s kolegou autem po okolních vesnicích kontrolovat kotelny v domech, náležících ke Statkům - často jsem se ledasco dozvěděla. Tak se stalo, že jsem velmi levně zakoupila berana a dvě mladé ovečky, jejich majitel musel do nemocnice a byl rád, že o ně bude postaráno. Já jsem pak měla po starosti, jak posekat kosou zrovna tu část louky, která prudce vybíhala do kopce - ti tři se o to postarali. Nahoře u vrátek do lesa byl nevelký ovčín a naše milá kolie konečně mohla využít své zděděné vlohy a mohla hlídat svá tři zvířátka. Předtím k nám dosti často chodila traktoristka od JZD z vedlejší vesnice a stěžovala si, že naše kolie Belinka prohání krávy nahoře na družstevní louce a ony před ní zděšeně prchají. To se stávalo velmi zřídka, že nám kolie vyběhla ze zahrady a šla se proběhnout po vesnici - té traktoristce bylo velmi obtížné vysvětlit, že ona kravičky neprohání, pouze je houfuje, protože je to pro ni, po předcích zděděná, pracovní náplň. 

Můj malý syn se zvířátky pomáhal a taky se občas otázal kamarádů, co jsme nevěděli - dcerka dojížděla jen na víkendy, protože se učila v Mar. Lázních a denní dojíždění nebylo možné. Takže mi pomáhal většinou jen on, když jsem se snažila ostříhat angorské králíčky, vůbec mi to nešlo a po několika zastřižení do jejich kůžičky jsem toho raději zanechala a pak je vyměnila za králíky obyčejné. Rovněž bylo nutné zastřihnout křídla našim čínským kachnám, aby nám neuletěly na velký rybník - u toho jsem brečela jako želva, protože mne každé cvaknutí nůžkami taky bolelo.

farmaNaproti za ulicí tekl potůček Mže a vléval se pak do řeky téhož jména, zůstaly tam ještě zbytky dřevěných přístavků - prý tam kdysi někdo choval nutrie. Tam se mohly naše kačenky odbatolit, taky je hlídala kolie. Jakmile se trochu oteplilo a malá kuřátka povyrostla, soused vyhotovil ohrádku z latí a pletiva a do ní jsme vkládali přes den na sluníčko všechna naše kuřátka, později měla dost velký výběh nedaleko ovčína, kde byla spousta trávy a kopřiv. Na radu naší moravské sousedky jsme se snažili podškubat husičky, ono prý se to jednou během jejich chovu musí udělat. Paní nám radila, že jejich hlavu musím vsunout do holínky, jinak bude každá řvát a vyvádět, kdežto s hlavou v holínce budou klidnější. Tak jsme se synem usedli na svahu na trávník, každý jsme měli jednu husu s hlavou v gumáku mezi rozkročenýma nohama a ty další dvě husičky se opodál popásaly. Jenže - my jsme si je do klína usadili tak nešikovně, že husy byly obráceny k nám zadní částí těla a přitom podškubávání /které se jim jistě vůbec nelíbilo/ se nám vykadily přímo do klína. U druhých dvou husiček už jsme byli chytřejší, naše poradkyně se tomu ještě dlouho smála. Na menší ohrazené zahrádce před domkem jsem měla spoustu kytiček a z boku několik řádek brambor a zeleninu, i kopčení brambor jsem se musela naučit. V rohu zahrádky byl kompost, kam se vyhazovalo vše organické z kuchyně a vyrostly tam veliké dýně.

Byla to docela fuška - ráno vstávat před čtvrtou, všechno nakrmit a pohledem na oblohu zkusit odhadnout, zda nechat seno v kupkách nebo ho rozhodit po zahradě, pak připravit chlapci snídani i svačinku, on vstával na zvonění budíku mnohem později a jezdil do města školním autobusem. Ale bavilo mne to a vše jsme zvládali. Ke konci prázdnin jsem si nechala domů přivézt cca dvacetikilového pašíka, protože jsme měli od Statků deputát ve formě brambor, obilí a ze závodní kuchyně jsem si mohla denně vozit zbytky v kbelících i kyselé mléko z nedaleké mlékárny, rozhodla jsem se zkusit vykrmit pašíka. Chlívek tady byl, teorie našprtaná - zvířátko to bylo rozkošné s krásným růžovým čumáčkem. Jeden soused mi pomlel pytle obilí na šrot a druhý ze starého zavařovacího hrnce, nějakého malého motůrku a ostrého nože vyrobil sekačku na kopřivy. Jenže ta mne začala probíjet, když jsem shora proudem házela kopřivy do sekačky, začalo mne brnět v prstech - přivolaný elektrikář to spravil. S tím pašíkem jsme si užili spoustu legrace - dostal jméno „pašík-Vašík“  /bylo to ještě pár let před sametovou revolucí a V. Havlem, jen se mi to rýmovalo/. Jednou byl nějak podezřele horký a nesvůj, volala jsem od té hodné sousedky, kde byl jediný telefon v obci, našemu veterináři a ten slíbil, že přijede - ať mu zatím změřím teplotu v konečníku.

To byl taky problém, ale zvládla jsem to, pašík měl hodně zvýšenou teplotu. Protože jsem musela nutně do města, zůstal doma syn - prvňáček a po mém příjezdu na stole faktura od veterináře s částkou k zaplacení a podpisem mého syna - „syn Michal“, tehdy si lidé ještě věřili. K veterináři jsem jezdila na očkování naší kolie, tudíž věděl, že ty peníze brzy dostane. Pašík se uzdravil a byl opět až moc čiperný. Pěkně přibýval na váze a protože se mi zdálo, že v tom zděném chlívku je mu těsno a moc chladno, přestěhovali jsme ho na druhou stranu domku do bývalé dřevěné garáže. Tam měl více místa a na udusané zemi podestýlku ze slámy a starého koberce. Ovšem taky bylo nutno mu jeho příbytek občas vyčistit, tak jsem jednoho dne o mé dovolené zavřela pevně vrátka i vrata, vedoucí na cestu a pašíka jsme vypustili na tu velkou oplocenou louku, kde se nahoře pásly ovečky, hlídané kolií. Já jsem si připravila kolečko, rukavice a vidle a začala jsem čistit jeho chlívek. Pašík nejdříve zryl kus travnaté louky a blížil se stále více nahoru, mne ani nenapadlo, že vrchní vrátka nejsou dobře uzavřena. I tak se stalo, že milý pašík se těmi vrátky protáhl a prchal přes louku s dvaceti včelími úly, které tam měl další soused. Je docela možné, že obdržel nějaký ten píchanec od včel, protože se závratnou rychlostí prohnal tou loukou a zamířil do lesa. Za úzkým pruhem lesa byla další louka, pak už jen pastviny družstevních krav, které končily oplocením z kmenů a hned za nimi byly rozestavěny troje drátěné ploty k našim imperialistickým sousedům.

Naštěstí se pašík nerozběhl přímo na západ, ale oklikou k vozové cestě, která vedla ke kasárnám. Zatím už můj syn svolal několik svých kamarádů a ti se, vyzbrojeni větvemi a klacíky, rozběhli za pašíkem. Jeden si na svůj klacek uvázal červenou sovětskou vlajku a jeden menší dokonce sundal tepláky, použil své červené trenýrky a na holý zadeček navlékl zpět tepláky. Hoši se vcítili do role toreadorů a pronásledovali nikoliv splašeného vepříka, ale rozzuřeného býka. Hnali před sebou pašíka kolem posledních domků ve vesnici po cestě až k našemu domku, kde jsem já už stála v dokořán otevřených vratech a s pomocí syna a kamarádů se nám podařilo pašíka vehnat do jeho čistého příbytku.

Mně se vždy zdálo, že mne vítá chrochtáním, když mne slyšel přicházet od autobusu - ale to nebylo jistě kvůli mně, avšak proto, že jistě věděl, jakou dobrůtku mu zase přináším. Někdy jsem se domnívala, že mne vítá radostněji nežli děti. Pašík přibral na 170 kg a bylo nutno ho odvézt na porážku. Ve vedlejší vesnici byl řezník, ten si pro něho přijel - já jsem odmítla se této popravy zúčastnit a protože byl  na přelomu ledna a února silný mráz, rozeslala jsem vše co zbylo po obdarování nejbližších sousedů svým příbuzným na Ostravsko. Nakonec u nás zabíjela každá rodina a vždy jsme něco dostali, takže mi to nebylo vzácné - ale ze svého pašíka-Vašíka jsem nemohla ochutnat vůbec nic, byl to přece jen kamarád. Ještě před tím, na podzim jsem nechala ostříhat ovečky a dva pytle s vlnou jsem táhla do výkupny a to dvěma autobusy s přestupováním. Ty ovečky s beranem si koupila jedna hodná paní z vedl. vesnice - měli jich několik a manžel a dva dospělí synové uměli připravit dostatek sena na celou zimu, já nikoliv. Beran se velmi činil, protože oběma mladým ovečkám se na podzim narodila dvojčátka, paní si koupila ode mne tři kusy a hned jich měla sedm - já bych je určitě přes zimu neuživila.

Příštím rokem jsem byla celou dobu na nemocenské se svými střevy a začala jsem se toulat po nemocnicích, takže se hospodářství pomalu ale jistě zmenšovalo. Protože mi poté byl přiznán invalidní důchod, měla jsem i nadále nové husičky, dvě desítky slepic a pár králíků. Těch husí bylo více a na noc jsme je zavírali do zděného chlívku, kde zpočátku byl pašík. Bylo tam okénko ve výši asi jednoho a půl metru a jednou po ránu jsme našli několik husí zadávených, vesnicí se toulal jezevec a než ho myslivec vypátral, vybílil ještě několik dvorků. Byla to smůla, protože den předtím měl švagr se sestrou v úmyslu všechny ty husy zlikvidovat, ale protože se opil, nechal to na příště. Tak jsme přišli o polovinu z dvanácti husiček a ten jezevec je jen zakousl a nechápali jsme, jak se dostal zase ven tím vysokým okénkem. Zbytek husiček pak švagr zabil, sestra jim přežehlila přes mokrý hadr peří, aby se lépe daly oškubat a po dobu sestřina dlouhodobého pobytu přišli na řadu i králíci /které jsem já ale nejedla/ a kačenky. Když jsem se pak seznámila se svým druhým manželem, který pocházel z velkého statku na bavorské straně, už jsme měli jen slepice a přitom on se v chovu domácího zvířectva dobře vyznal, jenže nyní bydlel v bytě na hlavní třídě v malém městečku. Po dvou létech jsme se přestěhovali do řadového domku a s námi už jen naše kolie a to byl konec mého farmaření.


MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na stránkách autorky

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku! :

Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
Obtížný přerod z městské „kancelářské krysy“ na farmářku!
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
já jsme městská, králíčky a slepičky jsme jako děti měly..jiné zvíře ne..nyní mám zahradu, ale hospodářská zvířátka do města už nepatří, už i všichni v okolí chovy zrušili
Obrázek uživatelky
profil
to musel byt doma hezky srumec. Nedivim se Ti, kazde zviratko, ktere nam priroste k srdci, instiktivne chranime, zvlaste mala holcicka. Kdyz ma zviratko jmeno - to je konec.Moje dve prateticky mely pojmenovany slepicky a ty fakt umiraly starim. Byly to jejich jedine kamaradky, sedavaly s nimi na dvorku na lavicce a zobaly tetickam z ruky.Smajlík
Tady jsem jednu dobu nosila dvema malym vietnamskym prasatkum mandle po taskach z nedalekeho sadu mandloni, pan je koupil svym dcerkam pro zabavu.Zvlaste mladatka jsou hezka- nakonec G.Cloney asi vi, proc ma v byte radeji prasatko nezli zenskou ???SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Marti to je článek,viděla jsem se po tolika letech doma,pocházím z hospodářství,ty ale umíš vzít za srdíčko.Nám jednou uteklo prase těsně před porážkou,řezník v baráku a prase nikde,jako malá jsem ho pustila na svobodu.Zabijačka nakonec byla.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Tak konečně jsem to přelouskala. Jo, chovat zvířátka je fajn, ale dřina.
Hezké a také fotky se mi líbí.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
milý článek...mívali jsme doma vždy zvířectvo,prasátko,kozy,husy i kačeny,ještě i když už jsem byla vdaná,později jen králíky,slepice a vždy nějakého pejska...teďka už bych to těžko zvládala a tak máme jen dva naše miláčky labradory...
krásně napsané...SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Přehledné srovnání bankovních i nebankovních půjček online na Usetreno.cz



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles