Olin

Už když jsem Olina poznala, něco mi na něm bylo divné. Sblížil nás pracovní život. Odešla jsem po studiích za prací a nějaký čas žila na ubytovně. Olin tam žil také. Přišli jsme do firmy jako poslední, všichni se znali, a my si připadali cizí. Neznali jsme ani lidi, ani prostředí. Proto jsme začali trávit volný čas spolu. Měli jsme stejné směny, tak to nebyl problém.

Olin se do mě v samém začátku bláznivě zamiloval. Ale jak zamiloval!

„Připadám si, jako bych lítal,“ říkával denně. Denně mi nosil kytky a dárky. Spoustu dárků. Z první výplaty mi koupil zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku. Věřila jsem, že mi přinese štěstí.

Chodívali jsme spolu do kina a já byla šťastná, že znám tak prima chlapa.

Pak přišla změna. Olin najednou nechtěl nikam chodit, byl bez nálady.

„Co ti je? Nejsi nemocný?“ ptávala jsem se ho.

„Nech mě být, nic mě nebaví,“ odpovídal. Změna přišla ale z ničeho nic a trvala několik týdnů.

Pak zase přišlo období, kdy mě bral ven, chodili jsme spolu tancovat, bylo nám dobře. V tom období jsem začala mít Olina ráda i já. Jenže po několika týdnech přišlo zase období, kdy ho nic nebavilo, neměl náladu. V tu dobu chodil i do zaměstnání pozdě, nebo často nepřišel vůbec. Musel se ze svého chování zpovídat u vedoucího. Zaměstnanců bylo ale málo, má první práce byla dost těžká, a tak to Olinovi prošlo. Navíc brzy následovalo období, kdy naopak chodil do práce včas, pracoval s velkým elánem a byl tahounem týmu. Toto období brzy vystřídalo období smutku a nicnedělání.

Něco jsem o podobném chování slyšela, něco jsem si ještě dodatečně nastudovala, abych došla k závěru, že Olin trpí bipolární poruchou.

„Běž, a vyhledej, prosím, lékaře. Máš maniodepresivní stavy,“ prosila jsem Olina záměrně v období, kdy měl dobrou náladu.

„Mně nic není. Podívej se, jak jsem svěží a zdravý.“

Mé domlouvání dlouho nepomáhalo. Pak jsem si ale našla jinou práci. Se školou jsem mohla nastoupit na mnohem zajímavější pozici, za větší peníze, nemusela jsem se tak dřít, a jako bonus jsem při nástupu dostala přidělený také služební byt. Jednalo se o malou garsonku, ve které jsem se cítila, jako bych byla králem. Olin zůstal tam, kde byl. Často mě ale navštěvoval a víkendy jsme trávili společně u mě. To u mě i přespával. O to víc jsem si mohla všímat jeho výkyvů nálad. Nejhorší bylo to, že zvrat v náladě mohl nastat v podstatě kdykoli. Někdy měl i dva měsíce v kuse dobrou náladu, kterou posléze vystřídala špatná, jindy uběhlo jen pár dní mezi jednotlivými fázemi.

Měla jsem také pocit, že průběh jak dobré, tak špatné fáze má mnohem výraznější průběh, než na začátku.

Ve špatných dnech začal Olin mluvit o konci života, o tom, že nic nemá smysl, a několikrát se dokonce vyjádřil, že si něco udělá. V tomto období přestal dbát na hygienu, nemyl si ruce ani po toaletě, nekoupal se, a někdy dokonce zůstal ležet ráno v posteli, kde se i pomočil. V dobrém období se za vše strašně styděl, prosil mě o odpuštění, sliboval nápravu. Kdyby v dobrém období nebyl tak hodný a kdybych nevěděla, jak moc mě miluje, dávno bych se na něj vykašlala. Ale Olin měl skutečně zlatou povahu, pokud šlo o dobré období jeho života. V jedné manické fázi se rozhodl, že si dodělá maturitu.

„Ty máš maturitu, jsi vzdělaná, chytrá. Já ale taky nejsem hlupák. Nechtěl jsem jít dál, tak je to. Ale teď to doženu. Najdu si taky lepší práci, když budu mít vzdělání,“ říkal, a přihlásil se na školu.

Studoval při zaměstnání, což jsem obdivovala. Ovšem pak přišlo zlé období, a Olin se na studium vykašlal.

Přesto si našel novou, lepší práci, a byt. Bydlel v podnájmu nedaleko mě. Oba jsme pracovali jen na ranní směny, a proto jsme spolu mohli trávit celá odpoledne a často i noc.

Pak přišlo Olinovo dobré období. Bylo to první období, kdy měl nový byt. Zavolal mi jednoho dne, abych k němu přišla, že má pro mě překvapení. Překvapení to skutečně bylo! V Olinově bytě mě přivítaly tři pračky.

„Co to má znamenat?“

„Ty jsem koupil,“ hlásal hrdě.

„Všechny tři?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ano, byly v akci. A protože ty máš vše doma tak pěkné, rozhodl jsem se koupit všechny tři. Zkusím je, a tu nejlepší si nechám.“

„A co uděláš s těmi ostatními?“

„Ty prodám, nebo někomu daruji. Je přece hodně lidí, co by chtěli novou pračku?“

Zalapala jsem po dechu.

„Nechceš vyměnit tu svou? Ty ji máš přece už dva roky?“ zeptal se.

Měnit pračku jsem nehodlala.

Po třech pračkách následovaly čtyři televize. Nakonec měl dvě v každé místnosti jeho dvoupokojového bytu.

Olin si brzy koupil také nový telefon, později další. Ledničky měl také dvě. Byl nadšený, že může nakupovat, rozhazoval peníze a nemyslel na budoucnost.

Pak ale přišlo zlé období. Neměl chuť na nic a uvažoval o konci života.

„Nemůžeš takto stále žít!“ domlouvala jsem mu tehdy. Rozčílil se tak, že jednu z televizí vyhodil z okna ven. Utekla jsem od něj z bytu, a víc se u něj neukázala. Nejdřív mi volal, pak přišel za mnou do zaměstnání. Napochodoval do mé kanceláře s ohromným pugétem. Kolegyně mi ho záviděly. Nechtěla jsem dělat v práci rozruch, v polední přestávce jsme ho vzala na kafe a slíbila, že k němu přijdu na návštěvu.

„Už s tebou nebudu. Buď se půjdeš léčit, nebo od tebe odcházím,“ řekla jsem hned, jakmile jsem vkročila do jeho bytu. Měl tehdy dobrou náladu. Nehrozilo, že vyhodí další televizi, nebo jiný spotřebič, natož mě.

Chvíli přemýšlel, pak ale spustil: „Dobře, půjdu se léčit. Ale já nic necítím. Jsem ve skvělé kondici.“

Ano, měl zrovna dobré období. Nepřiznal si, že po něm přijde období deprese, kdy je druhým i sám sobě nebezpečný.

Ráno jsem šla do práce až na osmou hodinu. Zjistila jsem mu, že místní psychiatr ordinuje už od sedmi hodin a nabídla Olinovi, že ho k lékaři doprovodím. Byl už na vyšetření předem objednán. Nechal se dovést do ordinace, kde už čekalo několik lidí. Chvilku jsem tam s ním seděla, pak jsem už ale musela jít.

„Přišla bych pozdě do práce,“ omluvila jsem se, políbila ho na tvář a šla. Netušila jsem, že ho vidím naposledy.

Olin, jak jsem zjistila později, z čekárny po mém odchodu utekl. Ke mně se nestavil, nezavolal. Pak jsem se od společných známých dozvěděla, že ho našli mrtvého na kolejích.

Bylo to pouhé tři dny od chvíle, co jsem ho vedla k psychiatrovi. Nepochybuji o tom, že měl opět změnu nálady a pod vlak sám skočil. Strojvedoucí se alespoň takto také vyjádřil, a policie věc odložila.

Často na Olina myslím. Nevím, jestli by včasná léčby mohla vyloučit jeho předčasnou smrt. Jsem ale přesvědčená o tom, že ji mohla alespoň oddálit.