Ondra

S Ondřejem jsem před časem chodila. Seznámili jsme se na horách, kde jsme se škrábali do kopečků každý sólo. Podal mi ruku, když mi uklouzla noha, a od té doby jsme začali chodit spolu. Nejdřív jen po horách, a pak i všude jinde. Byli jsme spolu rok, když Ondra musel pracovně odjet mimo republiku a my se rozešli. Vlastně mi to ani nebylo moc líto. Ondra byl samotář a neuměl ženu hýčkat, ani jí být oporou. Celý ten rok jsem se cítila víc jako kluk, který je Ondrův kamarád, než jako ženská. Nikdy mi nekoupil kytku ani žádný dárek, při hádkách jsem to byla já, která musela přijít s usmířením a o nějakém pozvání na oběd nebo večeři nemohla být ani řeč. Nebyl zlý, to ne, ale necítila jsem v jeho přítomnosti ten pravý žár, který jsem si matně pamatovala z jiných vztahů.

Bylo mi dobře i bez Ondry. Ondra se po čase vrátil domů a jednou mě navštívil, když se snažil zlepšit si kondičku na kole. Oněch 30 kilometrů, které nás dělilo, bylo ideální vzdáleností pro zvýšení kondice po zimě. Od té doby jsme se občas dohodli a společně vyrazili na výlet, nebo na bazén, už jako kamarádi.

Až loni na konci roku se mi ozval s dotazem, kde budu trávit Vánoce. Můj už téměř dospělý synek mě předem informoval, že s ním nemám počítat.

„Strávím Vánoce a možná i Silvestra u Marie,“ oznámil mi syn informaci, že ukončí rok u své dívky.

„No, budu doma, sama,“ řekla jsem Ondrovi.

„A nechceš jet se mnou na náš vánoční večírek z práce?“ zeptal se. „A potom bys mohla být u mě klidně až do konce roku.“

Představa, že budu u Ondry, který sice i Vánoce prožívá skromně, jako by měl hluboko do kapsy, přestože má hodně vysoký plat, mě lákala víc, než fakt, že bych mohla závěr roku strávit sama opuštěná doma. A tak jsem kývla. Ondra, který ke mně vždy jezdil jen vlakem, se najednou ukázal jako grand a přijel pro mě svým osobním autem. To mě překvapilo. Lákala mě představa, že i pobyt u Ondřeje bude jiný, než si pamatuji. V minulosti jsem se hodně natrápila, když jsem u něj občas byla v zimě na pár dní. Svůj domek nechával bez vytopení s tím, že takový dům stejně nevytopí, a já většinou pobyt u Ondry odnesla přinejmenším silnou rýmou. Možná, že tentokrát mi u Ondry bude dobře?

S takovouto představou jsem opouštěla svůj malý, příjemně vytopený byt. Vánoční večírek byl příjemný. Ač netančící a společensky méně iniciativní, bavila jsem se obstojně. I Ondra byl pozorný. Protože jsme večírek opouštěli až k ránu, ani jsem si pořádně neuvědomila, zda je u Ondřeje zima, nebo teplo. Spali jsme dlouho a vzbudili jsme se až před polednem. Ondra mi dal pusu a dokonce mě pohladil. To bylo gesto, které patřilo také u Ondry ke zřídkavým projevům. A dokonce měl doma i krabičku cukroví, které mu napekla jeho maminka, a z té mi nabídl pár kousků. Ondra se změnil! To byl můj prvotní pocit. Po obědě následovala krásná procházka lesem a návrat do domečku. Ten večer jsem si už ale uvědomila, že Ondra má barák promrzlý stejně jako dřív.

„Můžu si zatopit?“ zeptala jsem se, choulíc se do flanelového pyžama, hrubého županu a na nohou jsem měla nadýchané zimní ponožky.

„Ne,“ řekl.

„Prosím?“

„To stejně nevytopíš,“ řekl a zatopit mi nedovolil. „Já tě zahřeji, pokud chceš.“ Naklonil se ke mně a snažil se o bližší kontakt. V tu chvíli mně ale jakákoli jeho snaha sblížit se byla nepříjemná.

Odsunula jsem se a hodně dlouho jsem drkotala zuby, než mě zmohla únava.

Druhý den mě Ondřej, také na procházce, překvapil žádostí, abych se k němu vrátila. „Už jsme spolu chodili a mohla by ses ke mně přestěhovat. Syna máš už dospělého,“ řekl.

Představa, že opustím svůj vlastní byt, kde si mohu kdykoli zatopit a udělat pohodlí, mě šokovala. Nemám svůj byt zařízený ani nejluxusněji, ale ani nuzně, jako Ondra. Ondra, když zemřela jeho babička, se nastěhoval do baráku, v kterém se zastavil čas. Toaleta, vana, ba i lina, obklady a nábytek byly ještě původní, mnohem starší, než já sama. Ondrovi se sice na účtu schraňovaly peníze, on sám však žil mnohem hůř než já. Nekupoval sladkosti, jogurt si dovolil jen bílý, neznal brambůrky, tyčinky a další sice nezdravé, ale chutné potraviny. Jeho potravní řetězec tvořily brambory, chléb, domácí vajíčka od vlastních slepic, jablka z vlastní zahrádky a luštěniny. A nebýt svých rodičů, především maminky, která mu dodnes vyvařuje, neznal by asi ani maso.

Přesto jsem nechtěla Ondru rázně odmítnout.

„Uvidíme,“ řekla jsem nejistě, a v duchu dopověděla: „Až naprší a uschne.“

Pro mě bylo lepší, když jsme byli jen kamarádi. Nic jsem po Ondrovi nechtěla a nepřipadalo mi pak ani tolik hloupé, když jsme spolu navštívili obchod a já platila celý nákup včetně jogurtů, uzenin a dalšího zboží, které Ondra snad znal, ale nikdy možná nejedl.

Po Silvestru jsme se ale s Ondrou navštěvovali každý víkend. On mě vlastně dobýval! A tak jsem mu chtěla dát možnost přesvědčit mě o tom, že si mě zaslouží. Pronesla jsem jednou při filmu toužebně, že bych si také přála takovou kytici, jakou svírala hlavní hrdinka filmu. To ostatně Ondra dobře věděl, že miluji kytky. V minulosti mi nikdy kytku nekoupil s odůvodněním, že kytkám je nejlépe v půdě. Nyní si ale mohl uvědomit, jak jsem mu chyběla. Neuvědomil si asi nic, protože přesto, že jsme spolu několikrát prošli kolem květinářství, jediné, na co se zmohl, byl přihlouplý úsměv.

Ale nevzdávala jsem to! V únoru byl přece Valentýn, svátek zamilovaných. A tak jsem Ondru předem připravovala na tento svátek.

„Co si asi koupíme na Valentýna?“ ptala jsem se a doufala, že Ondra v sobě najde muže.

Ondra možná muže našel, ale rozhodně ne v mé přítomnosti. Jeho brácha slavil narozeniny a jediné, čeho jsem se dočkala, byla SMS zpráva těsně před půlnocí onoho dne. Přijel až další víkend, kdy jsem mu Valentýna vyčetla. A tak za další týden přijel, tvářil se tajemně a něco lovil po kapsách. Že by si na mě přece jen vzpomněl, i když se zpožděním? Zatímco by jiná žena očekávala prstýnek, řetízek, nebo jiný šperk či něco nákladného, já doufala alespoň v nějakou tu cetku. Znala jsem přece Ondru. Opravdu mě překvapil, když pak slavnostně přede mne položil…tatranku. Ano, známou oplatku politou po obvodu čokoládou, značku, na kterou právě probíhala akce v obchodě.

„To máš na Valentýna,“ řekl a tvářil se obřadně.

„To jde vidět, jak si mě vážíš,“ procedila jsem mezi zuby. A nejhorší bylo, že Ondra si myslel, že to tak, jak říkám, i myslím.

„Jo, mám tě rád,“ řekl jako hrdina z pohádky.

„To bych už byla radši, kdybys mi přivezl aspoň vajíčka. Celé roky ti o ně říkám. Nejde mi o peníze, klidně ti je zaplatím. Jde mi o to, aby to byla domácí vejce,“ řekla jsem.

Ano, od doby, kdy jsem Ondru poznala, jsem mu říkala o domácí vejce. Choval slepice a žil sám, vajec měl hodně. Vždy si je razítkoval a jedl podle snášky, od nejstarších. Ale já se vajec nikdy nedočkala.

Trpělivost přinesla ovoce. Následující týden se Ondra ukázal a s sebou přivezl balíček vajíček.

„Přivezl jsem ti vejce!“ řekl vítězoslavně a já se těšila. Vyjmul z igelitky krabičku na šest vajec. No, to se nepředal! Ale poděkovala jsem, nabídla peníze, které odmítl, a otevřela krabičku.

„Jé, ony jsou jen čtyři!“ byla jsem překvapená. Ale ne pozitivně, to rozhodně ne.

Za ty víkendy, co ke mně Ondra jezdil, zkonzumoval mnohem víc vajec, než mi tentokrát přivezl. K tomu si potrpí na obědě a já nevařím jen luštěniny, jako on. A teď mi po letech přivezl čtyři vejce! Můj údiv ještě nebyl u konce. Byla už skoro polovina března, a na vajíčkách bylo razítko s datem „19. 1. 2014“.

„Ale to jsou stará vajíčka!“ řekla jsem.

„Myslíš? Tak já si je zase vezmu,“ natáhl Ondra zase ruku. „Já jiná nemám!“

„A kde máš vajíčka za celý únor a za březen až do dnešního dne?“ zeptala jsem se.

„Doma,“ připustil. Tak jsem v těch vejcích usmažila Ondrovi řízky, které jsem měla nachystané.

Tak, jako Ondra vynechal Valentýna ze svého života, obešel bez jediného slůvka také MDŽ. A když opět přijel na návštěvu, musela jsem zajít na nákup.

Můj doprovod si narovnal do vozíku mandarinky, banány i jablka, která měl tak rád. Sám má své, z vlastní zahrádky, které jsem nikdy neochutnala. A když přišlo na placení u kasy, tak se Ondra najednou vypařil. Zaplatila jsem jeho nákup, který si pak také sám snědl, a v duchu se tloukla do hlavy za svou blbost.

Ondra odjel a já onemocněla. Když jsme pak spolu mluvili přes počítač, tak jsem mu řekla, že mám angínu. „A přijedeš?“ zeptala jsem se ještě, dosud málo ponaučená.

„Ale co bych z toho měl, když jsi nemocná?“ zeptal se prostince.

Je to pravda, co by z toho měl, když nebudu moct běhat kolem jeho zadku, smažit mu řízky a starat se o něj, když mám sama vysokou teplotu?

„Ještě bych onemocněl,“ dodal.

A já pak dodala vše v dopise:

 

„Milý Ondro,

tímto tě žádám, abys smazal mé telefonní číslo, vymazal si mě z kontaktů na sociálních sítích, zapomněl cestu k mému domu a nejlépe i do města, kde žiji, vymazal vzpomínky na mě z hlavy a už mi nikdy nezkřížil cestu.

Jistě se budeš ptát, proč? Bylo by asi hloupé psát ti důvody, které jsi za celé roky nepochopil.

Zavři se proto doma na petlici, sněz všechna vajíčka, vytop si pořádně dům za energii, kterou jsi při mně ušetřil, kup si čokoládu, které se já nikdy nedočkala, v létě, až pokvetou na tvé zahrádce kytky, si vyzdob všechny vázy, které doma máš, protože ty nikdy nikomu nedaruješ ani tu kytku.

A myslím, že se nenajde KRÁVA, která by dokázala tak dlouho čekat na sebemenší projev lásky, jako já.

Tímto přestávám býti krávou a nějaký Ondra mi může být ukradený…“

 

Dopis jsem bez váhání poslala. A tím jsem uzavřela kapitolu Ondra, ke které se už nevrátím.