Orientační smysl

Na střední škole jsem se zúčastnila seznamovacího kurzu, který pořádala moje škola. Kurz probíhal v krásné krajině okolí Radhoště. Budoucí spolužáci byli v pohodě a hned jsem se skamarádila s holkami, se kterými jsem sdílela pokoj. Chodili jsme na výlety, hráli různé hry, sportovali a hlavně si povídali. Učitelé přišli jeden den se skvělou bojovou hrou.

Spočívala v tom, že jsme šli na procházku a nikdo netušil, jak to skončí a co nás čeká. Dovedli nás na asi 5 kilometrů vzdálené místo a tam nás rozdělili do trojic. Vyfasovali jsme kompasy a mapy a měli za úkol se jakkoliv dostat do 17 hodin do penzionu, kde jsme bydleli.

V době, kdy nás pouštěli, bylo asi 14 hodin. S kamarádkami jsme se rozhodly, že to vezmeme přes nedalekou louku a pole obilí. Kdyby nás viděl ten chudák farmář, co zasadil to obilí, zhrozil by se. Když jsme v pořádku došly přes pole, navrhla jsem, že si cestu zkrátíme přes ohrazenou louku.

Byly na ní sice krávy, ale já často jezdila k babičce, která měla taky krávu, takže jsem se nebála. Přesvědčila jsem holky, že nám nic nehrozí. Vlezly jsme tam, vše šlo hladce, až do doby, kdy se na nás zaměřil velký býk, kterého jsme si v tom stádu krav nevšimly. Zkusily jsme nenápadně projít, což se nám jaksi nedařilo, protože býk se k nám okamžitě rozběhl, my se daly na úprk a přitom řvaly tak, že krávy začaly divoce bučet. Při útěku jsme ztratily mapu,  kamarádka čepici a já si roztrhla při přelézání ostnatého plotu kalhoty přímo na zadku.

S úlevou jsme spadly do trávy a divoce oddychovaly. Pro čepici, ani mapu jsme se vracet nechtěly. Začaly jsme přemýšlet, kde to vlastně jsme. Já navrhovala jít vlevo, holky ovšem byly pro opačný směr. Kompas nám byl k ničemu a mapa už nebyla. Zkuste si představit tři městské slečinky v lese, navíc jedna má z kalhot cáry? Dohoda zněla, že ať půjdeme kudykoli, musíme najít nějaké stavení a zavolat do našeho penzionu. Už se začínalo šeřit a měly jsme opravdu nahnáno. Prodíraly jsme se přes maliní a lesní školku, já schytala pár šlehnutí přes obnažený zadek, celé od pavučin a poškrábané jsme uviděly v dálce světýlko. V tu chvíli jsem si připadala jako Jeníček s Mařenkou J.

Celé šťastné jsme se hnaly ke stavení. Cestou jsme si poškrábaly obličeje a končetiny, ale to nám bylo jedno. Hlavně když tam bude civilizace. Jaký byl náš šok, když jsme stanuly před naším penzionem! Náš učitel už začal shánět pomoc pro naše hledání, když nás uviděl. Hnal se k nám a nadával něco o nezodpovědnosti a pěti hodinách. Samozřejmě se na nás přišel podívat celý penzion. Já před nimi  couvala v domnění, že si nikdo nevšimne mých kalhot.  Úprkem jsem utíkala do pokoje pro nové. Snad si toho nikdo nevšiml. S úlekem jsme zjistily, že jsme bloudily v okolí penzionu zhruba pět hodin. Přitom po cestě to bylo asi hodinku. No, náš orientační smysl úplně propadl. U spolužáků jsme byly sice za hrdinky, ale kazil nám to dojem, že jsme vyfasovaly  třídní důtku a odmítaly se zúčastnit dalších takových výletů. Na to jsme si už netroufly.

Byra - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10