Osudové setkání

Byla jsem mladá, štíhlá a plná života. Nesnesla jsem klid a pořád jsem musela být tam, kde se něco dělo, ve středu všeho dění. A tak mě    velice rozladila příhoda, která se mi stala.

Jela jsem z práce vlakem na víkend domů. Cesta byla daleká a únavná. Vždy jsem se snažila najít alespoň nějakou spřízněnou duši, se kterou bych si poklábosila, aby mi cesta lépe utekla. Ale měla jsem smůlu, nikde nikdo šikovný. Najednou do vagonu přistoupili dva mladíci. Líbili se mi, ale oni si ani nevšimli, že proti nim sedím. Byli zabraní do nějakého hovoru o sportu, který mě opravdu nebavilo ani poslouchat. Nebyla jsem zvyklá sedět v koutku a čekat, jestli si mne někdo všimne.

Přemýšlela jsem, jak to navléci, abych na sebe upozornila. A tak jsem si chtěla vzít z tašky nad hlavou "něco" a nechala jsem vypadnout krabičku  s kořením, které jsem měla za úkol koupit. Oba mládenci se vrhli na podlahu, aby mi zakutálenou krabičku pomohli najít. Poté se již rozvinula živá rozprava mezi námi třemi. Cesta pěkně ubíhala a při vystupování jsme již měli domluveno, že se zase při cestě zpět sejdeme a budeme si držet místa. Já jsem ale měla doma jiné starosti. Musela jsem jít na zábavu, druhý den dopoledne na rande, no a po obědě jsem se již zase připravovala  na cestu do práce. Měla jsem plnou hlavu zábavy a i nového objevu, který jsem na zábavě objevila a ani mi nenapadlo, že mám smluvenou ve vlaku schůzku s mladíky od pátku. Ale oni, vlastně jen jeden z nich nezapomněl, mával a držel mi místo. A protože jsem na něho neměla náladu a navíc se mi nelíbil, tak jsem mu řekla, že mám chlapce doma a podobné nesmysly.

Nevadilo mu to, stále na mne čekával, a držel mi místo, toleroval moje nálady i nápady, a já jsem najednou zjistila, že sice není ten typ, který jsem si já v duchu  představovala ( vysoký, společenský, dobrý tanečník a krasavec), ale že je spolehlivý, klidný, a že se vlastně vždycky na něho těším.  Do mého života přinášel pocit jistoty a rozvahy. A tak se stalo, že se naše vlakové přátelství přeměnilo na milostný vztah a do roka pak byla svatba. Můj manžel je pořád stejný, hodný, milý, trpělivý, vždy ochotný mi odpustit a pomoci. A já? Já jsem se při něm uklidnila a zmoudřela, začala uznávat jiné hodnoty a tento náš krásný vztah již trvá 50 let.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10