Pan školník aneb není školník jako školník

Jeho dcera byla také povedená, měla pronajatý bratrův byt a nebylo možno ji z něho potom dostat a jak ten zcela nový byt, za kolik platili pár korun, „vybydleli“, to ani nebudu psát. Pak jsem začala navštěvovat střední školu a to dálkově.

Byla jsem poměrně živé stvoření, samá kamarádka, učení mi problémy nedělalo, honila jsem módu a kluky a sama jsem si šila, pletla, tehdy super modely a la Burda, protože na trhu toho moc nebylo a já své schopnosti plně využívala a nenechala zahálet. K tomu jaksepatří vysoké podpatky, bez nich jsem snad ani od 16 let neudělala krok a dodnes se mi bez nich špatně chodí.

Mou celoživotní specialitou bylo padání ze schodů, protože jsem lítala jako divoch. Padala jsem všude, v nemocnici (dokonce to byla chirurgie), jsem sletěla primářce přímo pod nohy a schytala to, protože jsem měla ruce v kapsách a lékařka se v ní nezapřela. Mohla jsem si zlomit obě ruce! A byla přednáška!

Proletěla jsem skleněnou výplní našeho kulturního domu, spadla jsem ze schodů v kasárnách, no kdoví kde všude… Každé schody jsem si vyzkoušela, naštěstí vždy bez úrazu!!! Jednou jsem vyrazila do školy v super novém modelu, patřičně pyšná a dobře naladěná a hnala se z prvního patra v chumlu spolužaček do přízemí. Nikdy předtím jsem si našeho školníka nevšimla, ale tentokrát to dost dobře nešlo. Za bujarého veselí jsem seběhla asi tři schody, šlápla si podpatkem do manžety nohavice nových zvonových kalhot a léééééétěla… no hodně zvysoka volným pádem.

Do náhle vzniklého ticha se neslo moje „jééééééžíííííííšmáááárjáááá“ a doletěla jsem až dolů, kde na mne čekala rozevřená náruč pohledného a mladého pana školníka. „Slečno, Ježíš ani Panna Maria vám nepomohou, to musíte vy být opatrnější,“ konejšivě pronesl a pustil mne ze své záchranné náruče, kde mne patřičnou chvíli (asi pro moje uklidnění z nechtěného skoku bez padáku) držel. A hleděl na mne něžným pohledem, já bledla, rudla….O té doby jsem u něho měla velikou protekci, asi se pasoval na mého anděla strážného, než se někde zabiju. Aspoň abych se přerazila, až udělám maturitu, abych to tam nahoře měla aspoň se středním vzděláním.

Nemusela jsem se tu a tam přezout, když jsem šla na nějakou zkoušku, stál za dveřmi a celý se třásl, aby to dobře dopadlo… Celá škola už to věděla, že je to můj anděl strážný, ne-li víc. Víc ne, měla jsem velikou lásku. On manželku, ale stejně se nějak špatně ovládal.

Přišla maturita a po jejím úspěšném složení i maturitní večírek. Ten se vydařil, byl krásný, uprostřed lesů v malém hotýlku se náhle objevil ON. Všichni koukali, chvíli na mne, chvíli na něho. Nějak totiž nebyl pozván, ale to by tak nevadilo, leč možná jsem byla v podezření, že jsem to spáchala já. Já ovšem měla malou radost, jakožto můj třídní, jež mne neustále lákal za účelem zdravé procházky do lesa. Mně se do lesa nechtělo a zůstala jsem radši u kamarádek, lesa mám doma dost:-)

Dokonce jediný hoch ve třídě mi nabídl pro ten večer společnost, aby mne neotravovali, že budeme předstírat známost. Zatančili jsme si, poseděli a popovídali, zavzpomínali na minulé roky, strašně to uteklo a přišlo ráno.

Pro mě přijel můj chlapec a provázel nás smutný pohled pana školníka, třídního a nejvíc mi bylo líto spolužáka, který hned poté nastupoval na odloženou vojnu a svoji přízeň mi nabídl, že to bere doopravdy. Kdepak, já měla velikou lásku.

Ale mám aspoň na co vzpomínat, na schody si už dávám pozor, ovšem natáhla jsem se na rovině v botaskách a hned první zlomenina! O něco málo jsem snížila podpatky a pronásledování muži se neobávám ani v temném pralese. 

A s manželem, prvním a posledním, jsem již 34 let. 

Jen si někdy vzpomenu s úsměvem, copak asi dělá můj pan školník...

Roxana - čtenářka
ChytráŽena.cz
autorka již článek na internetu vydala