Pan vedoucí

Nebyl to ani měsíc, co jsem pracovala v nové firmě. Když má dosavadní společnost, kde jsem pracovala přes patnáct let jako asistentka ředitelky, ukončila svou činnost, byla jsem zpočátku zoufalá. Nebyl to ještě ani rok, co mi zemřel manžel, a naše třináctiletá dcera a já jsme potřebovaly z něčeho žít. Spoléhat se na chabou podporu v nezaměstnanosti a jinou podporu státu jsem nechtěla. A sehnat pozici odpovídající mému vzdělání se zdálo nemožné. A proto jsem odpovídala už i na pozice uklízečky, operátora výroby, pomocné síly v kuchyni a podobně.

Když mi vedoucí firmy telefonoval, zpočátku jsem netušila ke kterému inzerátu hlas v telefonu přiřadit. Bylo toho za poslední měsíc hodně. Psala jsem bezhlavě na všechny inzeráty, kde bych mohla splnit podmínky na přijetí, v našem okolí. Po pravdě řečeno, v mnohém jsem ve svých odpovědích také lhala. Bylo mi jasné, že s vysokou školou a praxí jen a pouze v administrativě nemám šanci na dělnických pozicích. Také jsem dobře věděla, že přestože uklízet umí téměř každá žena, ani jako uklízečku mě asi s pravdivým životopisem nevezmou. A tak jsem v některých odpovědích zamlčela nejen vysokou, ale mnohdy i střední školu. Ze začátku to bylo těžké, vydávat se za ženu se základním vzděláním. Časem jsem si ale zvykla. Jako asistentka ředitelky jsem také znala práci svých podřízených, věděla jsem, v čem spočívá dělnická práce. A tak jsem si profesní životopis trochu upravila. Tu jsem napsala do životopisu, že jsem vykonávala práci operátora výroby, jindy pro změnu jsem si vybásnila pozici pomocné síly. Věděla jsem dobře, že firmy si většinou na tyto pozice neshánějí reference z bývalého zaměstnání, a z toho jsem čerpala.

Hlas v telefonu patřil právě jednomu z vedoucích ve výrobní firmě. A já zde nastoupila jako výrobní dělnice. Za práci jsem se nestyděla. Vždy mi rodiče vštěpovali, že za poctivou práci se člověk nikdy nemá stydět. S panem vedoucím jsme se domluvili na slušných podmínkách a já si pomalu zvykala i na dvanáctihodinové směny, ve kterých jsem nikdy nepracovala.

Měla jsem štěstí také na příjemný pracovní kolektiv. Právě já byla ve směně, kde mezi zaměstnanci byly velmi dobré vztahy. To se ovšem nedalo říct o druhé směně, kde vládla rivalita, a proslýchalo se, že je tam pár zaměstnanců šikanováno ze strany svých kolegů. Já ale na své směně byla maximálně spokojená. Měla jsem sice nižší mzdu, než jakou jsem pobírala coby asistentka ředitelky, to se ale dalo čekat.

Vedoucí výroby si brzy všiml, že mi práce jde od ruky, jsem pohotová, rychlá a snažím se zvládat nejen svou práci, ale v případě možností pomáhat také svým kolegům. Brzy mi nabídl post vedoucí směny.

„Myslíte, že to zvládnu?“ ptala jsem se ho s notnou dávkou nedůvěry v hlase.

Seděli jsme naproti sobě v kanceláři a on mě zkoumavě pozoroval. Věděla jsem, že má stejně starou dceru, jako mám já. Musel být v podobném věku jako já, a také to byl vdovec. Když mě přijímal, nějak náš hovor sklouzl na soukromí a na děti. Nevím, jak jsme došli k tomu, že jsme si navzájem sdělili, že dcery nás obou chtějí po základní škole nastoupit na gymnázium a poté jít na vysokou školu.

„Myslím, že to jistě zvládnete. A zvládla byste mnohem víc. Jenže já vám momentálně nic lepšího nabídnout nemůžu. Proč jste mi lhala?“

„Já? Proč si myslíte, že jsem vám někdy lhala? Nerozumím vám.“

Kupodivu se netvářil naštvaně. Naopak, jeho koutky mírně pocukávaly ve skrývaném úsměvu. Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Po chvíli otevřel zásuvku svého stolu a položil na desku stolu nějaký deník. Bylo to staré vydání regionálního deníku. Když jsem se podívala na přední stranu onoho deníku, bylo mi rázem vše jasné. Bylo to vydání z doby, kdy ještě fungovala firma, ve které jsem pracovala jako asistentka. Na jednom ze snímků jsem byla i já. Titulek hlásal: „Ocenění nejlepších pracovníků“. Můj vedoucí prostě už věděl, že nejen, že nemám pouze základní vzdělání, ale mám vyšší vzdělání, než středoškolské. Já titul nerada užívám, a proto se mi podařilo při nástupu toto zamlčet. Vzpomněla jsem si na den, kdy firma oceňovala nejlepší zaměstnance, mezi které jsem patřila i já. Ano, tehdy věc zvěčnila také média.

Vedoucí mě sledoval přes brejličky.

„A vy byste mě přijal, kdybych vám řekla pravdu?“

„Nevím.“ Když toto řekl, věděla jsem, že ne. Že jen díky své lži jsem dnes tam, kde jsem. Sice nemám honosnou pozici, nemám ani nejvyšší výplatu, mám ale práci, která mě baví, pracovní kolektiv, který mě bere a pocit, že jsem užitečná a potřebná.

„Byla bych ráda, kdyby toto,“ cvrnkla jsem prstem do novin, „zůstalo jen mezi námi.“

Tiše přikývl. Práci vedoucí směny jsem tedy přijala.

Vedoucí chodíval často do výrobní haly kontrolovat své zaměstnance. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo to byla skutečnost, často jsem ale měla pocit, že právě mě sleduje víc, než ostatní. Dělám snad něco zle? Když se mě ale poté téměř přátelsky ptával, jestli jsem v práci spokojená, zda nemám nějaké připomínky, začala jsem tušit, že mě bere tak trochu jako sobě rovného, jako parťáka, s kterým jedná víc téměř přátelsky.

Ze začátku jsem tuto práci brala jen na dobu, kdy najdu lepší pozici. Slibovala jsem si, že budu hledat dál práci odpovídající mému vzdělání. Jenže to už bylo víc než dva týdny, kdy jsem se na internetu na nové inzeráty nabízející volné pozice ani nepodívala. Začínala jsem brát tuto práci jako trvalou. Byla jsem v ní spokojená, ne-li přímo šťastná.

Když jsem se jednoho dne vracela unavená z odpolední směny, našla jsem ve své poštovní schránce podélnou obálku. Nebyla označená známkou, a nebyla ani zalepená. Na obálce jsem vypsanou rukou přečetla oslovení „Vážená paní“ a své jméno. V obálce byla luxusní čokoláda. Dívala jsem se na čokoládu. Zkoumala jsem útroby obálky, ale nebyl v ní žádný lísteček, žádná zpráva. Ani na obálce nebyl vzkaz, nebo podpis odesílatele. Ani na čokoládě. Nakonec jsem zkoumavě prohlédla i čokoládu. Nechce mě někdo otrávit? Není čokoláda náhodou už jednou rozbalená? Neobsahuje podivné vpichy, kterými by pachatel vpravil do cukrovinky nějakou látku? Nic podezřelého jsem nenašla.

Třeba se odesílatel v průběhu následujících dní ozve.

Čokoládu jsem uložila do skříně s potravinami a trpělivě čekala. Přitom jsem v hlavě pátrala, kdo by mě chtěl potěšit, udělat mi radost. Neměla jsem narozeniny, svátek, nebyl žádný významný den. Nikomu jsem v poslední době neprokázala žádnou službu. Písmo na obálce jsem podrobovala pravidelné analýze. Jediné, co bylo jasné, bylo, že ten, kdo mé jméno na obálku psal, měl vypsanou ruku. Byl to suverénní člověk. Víc jsem nepoznala.

Po pár dnech jsem se opět převlékala v dámské šatně do pracovního oblečení, když můj pohled padl na mou skříňku. Každá ze skříněk měla na dvířkách jméno její majitelky, které tam vepsal sám vedoucí v den nástupu, když nám předával klíč. Písmo mi připadalo hodně známé. Bylo to písmo z obálky.

Následující den jsem si obálku přinesla do práce. Každé z písmenek odpovídalo písmenku na skříňce.

Několik dní jsem přemýšlela nad tím, kolik lidí má takto stejný rukopis. Je možné, aby stejné písmo měl někdo jiný, nebo mi čokoládu do schránky skutečně vhodil můj nadřízený? Proč by to ale dělal? Nikdy nenaznačil nic osobního, vyjma pár pohledů, které mi věnoval, nebo otázek, které se sice týkaly práce, ale pokládal je jen a pouze mně. Proč by ale vhazoval do mé schránky čokoládu a poté mi nic neřekl? Proč se nepřihlásil? Několik dní jsem nad tím přemýšlela, pak jsem ale tyto otázky hodila za hlavu. Určitě to nebyl vedoucí.

Dělala jsem si dál svou práci, ve svém volnu se starala o dceru, věnovala se svým koníčkům.

A to vše až do chvíle, kdy jsem onemocněla silným zápalem plic. Vypadalo to, že skončím dokonce v nemocnici. Nakonec jsem nemoc zvládla doma, ale nemocenská již přesahovala několik týdnů a léčba se jevila minimálně na měsíc.

Ležela jsem doma jako lazar a stěží zvládala to nejnutnější kolem dcery. Ta mi ale hodně pomáhala. Chodila na nákupy, starala se o úklid domácnosti, často převzala i místo v kuchyni.

Po dvou týdnech se to stalo. Přijala jsem telefonát. Volal mi můj vedoucí. Má prý cestu do naší čtvrti, tak ho napadlo, zda nepotřebuji něco přivézt, když teď ven nemůžu.

„Kdepak, vše potřebné zajistí dcera,“ drmolila jsem.

„Ale těžké věci neunese.“

To měl pravdu. Nevěděla jsem, jak se vymluvit. Představa, že přijde a já budu muset vstát z postele a věnovat se mu, nebyla příjemná. Stále jsem měla vysoké teploty a s nemocí prokrvenýma červenýma očima jsem vypadala jako angorák.

„Já se na chvilku stavím. Povyprávím vám, co a jak v práci. A také…no, uvidíte.“

Vystřelila jsem z postele. Rychlá sprcha, převléci se do domácího, nikoli do pyžama, trochu se upravit, a už zvonil na domovní zvonek. Dcera byla ještě ve škole. Pustila jsem ho dál, uvařila mu kávu, a on mi předal krásnou kytici a bonboniéru.

„To vždycky nosíte svým podřízeným dárky a navštěvujete je v nemoci?“ Byla jsem nervózní a nevěděla, co si o návštěvě mám myslet. Vzpomněla jsem si na čokoládu, kterou jsem nalezla před časem ve své schránce.

„A je to první dárek pro mě?“

„Jak to myslíte?“

„Ale to nic.“ Hovor jsem stočila na jiné téma. Povídali jsme si o práci. Mezitím jsem mimoděk vyndala obálku, v které jsem čokoládu našla, a položila ji před něj.

„Vy ji máte?“

„Vy víte, co v ní bylo, že?“

Nebylo pochyb, že tu čokoládu mi dal on.

Povídali jsme si a čas příjemně ubíhal. A já přemýšlela, co bude dál. Viktor, jak se jmenuje, se vyjádřil, že by neměl nic proti tomu, kdyby naše vztahy přerostly čistě pracovní rovinu.

„Dělník s vedoucím?“ ušklíbla jsem se. Představila jsem si, jak budu v práci běhat v montérkách, zatímco on bude kontrolovat své zaměstnance v obleku s kravatou. Své zaměstnance, včetně mě, své…přítelkyně? Budeme si tykat, nebo vykat? Myslím před kolegy.

„To je vlastně další věc, proč jsem přijel,“ řekl. Pak mi povyprávěl o svém plánu udělat ze mě svou asistentku. Měla bych mnohem vyšší plat, klidnější práci…a byla bych stále s ním.

Představa to byla lákavá. Se svým vedoucím jsem si rozuměla jako s člověkem a dokázala jsem si představit, poznat ho mimo zaměstnání, že bychom mohli spolu navázat i partnerský vztah. Od úmrtí mého muže i jeho ženy už uplynulo dost času.

Ovšem představa, že bych nadále zůstala ve firmě, mi naháněla obavy.

Naštěstí se situace brzy vyřešila sama. Nedlouho poté, co jsem se vrátila zpět do práce a měla převzít administrativu firmy, se mi ozvali z podniku, kam jsem kdysi zasílala svůj životopis. Divila jsem se tomu, že se mi někdo po tak dlouhé době ozval. Firma potřebovala ekonomickou vedoucí a měla na pozici tak vysoké nároky, že jim nikdo z již oslovených adeptů nevyhovoval. A tak oslovili i mě.

Napadlo mě, že bych mohla konkurz zkusit, když už mě na něj pozvali. Nechtělo se mi z firmy, kde jsem pracovala mezi samými úžasnými lidmi, ale… V případě, že bych změnila působiště, bych bez rozpaků mohla Viktora poznávat jako muže.

Konkurzu jsem se zúčastnila a nevěřila v úspěch. Přesto jsem si získala přízeň výběrové komise a byla do firmy přijata.

Viktor se tvářil překvapeně, když jsem mu to oznámila. V duchu mě už obětoval jako vedoucí týmu, ovšem počítal se mnou jako s asistentkou. Nakonec ale stejně vyšlo najevo, že místo asistentky zřídil jen mně na míru. Asistentku vlastně nepotřeboval, a taky žádnou jinou nepřijal.

Já nastoupila do nové firmy, a tím se otevřela další kapitola mého života. Po dlouhé době jsem prožila opět příběh plný lásky, který dosud trvá. A doufám, že trvat dlouho bude.