Paní Eliška

Tentokrát jsem se rozhodla s paní promluvit víc, než jen pozdrav. Vídám ji tady už několik měsíců. Kolik jí může být let? Tipovala bych jí hodně přes sedmdesát.

„Můžu vám pomoct?“ zeptala jsem se sebevědomě, když jsem viděla, jak se jí třesou ruce. Každou z adres musela navíc pečlivě zkoumat pod lupou, aby dokázala přečíst adresáta.

Podívala se na mě, chvíli zaváhala, nakonec, nejspíš uznajíc, že nejsem nějaký zloděj nebo násilník, mi předala štos obálek. Obálky jsem rozdala během chvilky.

„Vy tady v našem domě končíte, že?“ ptala jsem se dál. Přikývla, na tváři majíc nádech překvapení. Asi se jí nestává často, že s ní někdo promluví. A už vůbec ne, že jí někdo bude ochoten pomáhat. Já si ale dávno všimla, že stará paní poté, co roznese obálky v našem domě, zamíří domů. Nastoupí na autobus a odjíždí. Paní jsem s radostí pomohla rozdat obálky i v ostatních vchodech.

„Ušetřila jste mi spoustu času. Oči mi už tak neslouží,“ pravila žena.

„Pro mě to byla hračka. V práci máme celopodnikovou dovolenou, tak ten čas mám,“ řekla jsem.

„Jste hodná.“ Paní se pak dala do hledání něčeho, co by mi za mou službu mohla dát. Vše jsem odmítla. Nakonec jsem ji pozvala, jestli nechce vypít u mě šálek kávy, případně něčeho studeného.

„A pekla jsem bábovku,“ řekla jsem.

Paní se rozzářila očka. Chvilku váhala, nakonec ale pozvání přijala.

U šálku čaje, kávu odmítla, a talířku s bábovkou mi pak prozradila, že jí je 86 let. To jsem byla překvapená i já. Tolik bych ženě nehádala.

„A to ještě chodíte s poštou? Nemáte důchod?“ Ano, proto jsem ženu k sobě pozvala. Proto jsem ji vyhlížela. Chtěla jsem znát důvod, proč to dělá. Nejspíš proto, aby mohla dávat peníze dětem.  Žena mě docela překvapila. Byla bezdětná. Jak mi řekla, s manželem se jim nepodařilo děti mít. Pak jí muž zemřel a ona zůstala sama. Z důchodu ovšem byt nezaplatí.

„Taky bych neměla na granule pro pejska,“ ukázala na malého chlupáče, který si hrál s mým psem.

Nechtěla jsem se jí ptát otevřeně, kolik důchodu má. Připadalo mi to drzé. Žena mi ale sama prozradila, že má dvanáct tisíc důchodu.

„Tak to máte pomalu dvojnásob, co má maminka,“ řekla jsem. A mamka také platí léky, jídlo, nájem a vše ostatní. Nechápala jsem, proč žena v takovém věku ještě roznáší zásilky. Měla by sedět doma a odpočívat. Copak se nudí?

Jak mi paní prozradila, samotnou ji to nebaví. Má řadu zdravotních problémů, což v tomto věku není nic neobvyklého. Ona ale pracovat musí. Žije v pronajatém bytě a důchod jí nestačí ani na nájem se službami.

„Za dvanáct tisíc máte v našem městě nájem ve dvou a půl bytech nájemních,“ řekla jsem staré paní.

Divila se. Ona má byt, který si sehnala, když jí zemřel manžel, a byla nucena byt, který měl její muž ze zaměstnání, vrátit. Majitel bytu, jak se ukázalo, na bytech vydělává tím, že šroubuje jejich cenu na několikanásobek ceny skutečné. To si může dovolit nějaký podnikatel, nikoli ale důchodce nebo osamělý člověk.

Paní ani nevěděla, kam by se měla obrátit, aby městský byt dostala.

Mám ráda staré lidi. V minulosti jsem se jim chtěla věnovat i profesionálně. Život mě ale zavál kapánek jinam. Proto se jim snažím pomáhat alespoň ve svém volném čase.

S paní Eliškou jsem se za necelý týden vydala na magistrát. Tam jsem vysvětlila příslušné úřednici, jak se věci mají a zda by paní nemohla dostat nějaký byt, který patří městu.

Nejdříve se cukali. Vyrukovali s tím, že paní přece není bez domova. Má kde bydlet. Paní Eliška vypadala, že se domů vrátí s nepořízenou. Já jsem se ale vzdát nehodlala.

„Jak je možné, že kdejaký lump, kterému se nechce pracovat, má byt městský, který mnohdy ani neplatí, a ještě na něj dostává příspěvek na bydlení od státu? A tady stará paní, která by si už dávno měla užívat zasloužený odpočinek, musí roznášet zásilky?“

„No, uvidíme, jestli s tím něco budeme moci udělat,“ řekla nakonec úřednice a vyzvala paní, aby vypsala žádost. Tušila jsem, jak žádost skončí. Zaprášená někde v šuplíku. A paní bude dělat poskoka až do smrti. Vzpomněla jsem si, že na magistrátu našeho města pracuje můj bývalý profesor.

Nikdy jsem jeho pomoc nevyužila, byť i mně se děla různá příkoří. Nyní tu ale stála stará paní, a ta potřebovala pomoc, okamžitě. Zaslouží si ji mnohem víc, než mladí lidé, kteří pracovat nechtějí.

Ještě ten den jsem s paní navštívila kancelář mého bývalého pana profesora. Byla jsem překvapena, že nás hned přijal. Domů jsme se s paní vracely s příslibem, že udělá maximum pro to, aby paní byt dostala.

Dnes už paní Eliška bydlí ve svém maličkém městském bytě v centru města. Zaplatí ho ze svého důchodu a zbývá jí ještě spousta peněz na různé koníčky. Občas si s ní vyjdu na zákusek do cukrárny, který by si kdysi ani dovolit nemohla.

Je to pomoc sice jen jedné staré, nevýznamné paní. Věřte mi, že mě ale těší, jako bych spasila svět. Uvědomuji si totiž, že kdyby každý z nás pomohl jedné ženě nebo muži, kteří to opravdu potřebují, bylo by nám na světě mnohem lépe.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10