Patálie se sestřenkou

Nedávno jsem začala vzpomínat na své dětství, které jsem převážně strávila v rodině matčiny sestry a vyrůstala se svojí sestřenicí Ivčou. Jsme stejně staré a velmi si rozumíme.

Já jsem od narození bydlela ve městě na sídlišti v paneláku a teta vlastní rodinný domek v menším městečku v klidné části. Hned za domem je koupaliště, lesík a v okolí spoustu kopců, takže jsme se v létě ani v zimě rozhodně nenudily a měly mnoho prostoru k páchání lumpáren, i když jsme holky. 

Jak už jsem zmínila na začátku, trávila jsem s Ivčou skoro každý víkend a všechny prázdniny. Teta už mě brala jako svoji druhou dceru.

Musím ještě podotknout, že Ivča si v celé rodině vysloužila přezdívky slonbidlo, mamut, buldozér atd., protože je do všeho moc hr, ledaco přehlídne a nebo když vlítne do místnosti, vypadá to potom jako by se tudy prohnal hurikán. Všechno padá, pití se rozlije, něco se vysype či rozbije...

Jednou jsem si k Ivče přivezla panenky s veškerou výbavou jako je oblečení, různé doplňky, nádobí a hlavně nový stolek se čtyřmi židlemi, který jsem dostala k 10. narozeninám. Ivča si ze skříně vyndala své panenky, připravila k nim také doplňky a začaly jsme si hrát. Vždy jsme si to užívaly, byla to naše nejoblíbenější činnost. A jak si tak pěkně hrajeme, najednou slyším křupnutí a Ivči zatajený dech. Když jsem se podívala, co že to křuplo, pokoušely se o mě mdloby. Můj nový krásný stolek byl rozštípnutý na pár kousků a jeho čtyři nohy se povalovaly o kousek dál. Židličky naštěstí přežily. Chtělo se mi až brečet a na Ivču jsem spustila: „Ty mamute, cos dělala?!“  „No, jen jsem si chtěla dojít pro támhletu panenku,“ pípla Ivča. Dlouho jsem se na ni zlobila, ale dnes už je to dávno odpuštěno.

Mám čtyřletou dceru a při přebírání věcí po mně jsem našla tyto čtyři židličky. Dala jsem jí je pro její panenky, aby si hrála. Hrát si šla, ale za chvíli přišla zpátky a povídá: „Mami, nebyl by k těm židličkám taky stoleček? Kam mám dát těm panenkám kafíčko?“ V tu chvíli jsem zadržovala smích. „Víš, zlatíčko, to musíš říct tetě Ivče.“ Nechápavě na mě koukala a Ivča dostala úkol, aby stoleček pořídila.

Ivči přezdívka buldozér byla oprávněná, když jsme byli s mými rodiči na výletě a dostali chuť na zmrzlinu. Já si objednala jahodovou a čokoládovou, už se mi sbíhaly sliny a představovala jsem si tu chuť, paní prodavačka mi podávala kornoutek a vtom do mě vrazí Ivča, objednává si a moje zmrzlina končí na zemi. Naši mi odmítli koupit jinou, že prý si mám dávat pozor.

Další historka se váže k Velikonocům. Pokaždé jsme byli s celou rodinou na chatě, kde se konaly přípravy - pečení beránka, mazance, sekané, nádivky a hlavně barvení vajíček. Přes víkend jsme všechno zvládli a v pondělí se těšili na koledníky. Jenže my jsme si rádi přispali, a tak když koledníci ráno bouchali na dveře, dělali rámus s řehtačkami a volali: „Hody, hody, doprovody...“, já jsem spala jako špalek a Ivča vedle mě vylítla z postele, pochodovala po ložnici a najednou skočila ke mně do postele a volala: „Evi, jsou tady koledníci, vstávej! A dělej jako že spíš!“ Skočila zpátky k sobě do postele a přikryla se peřinou. Já vybouchla smíchy a přemýšlela, co to mělo znamenat. Tak ona mě vzbudí a pak mám dělat, jako že spím. To už nás volaly mamky a my šly koledníkům předat výslužky v nočních košilích.

A aby toho nebylo málo, Ivča po obědě šla do kuchyně a hledala něco na zub. Najednou křičela: „Evi, pojď sem, já jsem něco našla.“ Přijdu do kuchyně, Ivča hlavu vraženou v lednici, v jedné ruce lžíci, v druhé krabičku od nanukáče a už loví bílý obsah. „Oni tady mají schovaný nanukáč a nám nic neřeknou,“ povídá Ivča a lžící míří do pusy. Začala se šklebit a plivat. „No fuj, co to je?“ Bohužel Ivče nedošlo, že nanukáč by asi nebyl v lednici a to, co si s takovou chutí dávala do pusy, bylo sádlo.

Takových zážitků s Ivčou mám ještě spoustu, pokud mi to čas dovolí, určitě se ráda zase s vámi o ně podělím.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10