Pavoučí pobyt

Odjakživa mám panický strach z pavouků. Hadi, žáby, ti mi nic nedělají, psy miluji, brouky dokážu tolerovat, ale vidět pavouka byť jen na obrázku mi způsobovalo nemalé problémy. Při pocitu, že by něco takového, chlupatého osminohého po mně lezlo, upadám pomalu do bezvědomí.

Přesto miluji les a přírodu a často jezdím na houby, borůvky a chodím na výšlapy.

Když mě ten rok kamarádka pozvala na chalupu, kterou vlastní její rodiče, na víkend, chvilku jsem váhala. Věděla jsem sice, že Katčini rodiče jezdí na chalupu velmi často a dobře se o ni starají, ale také jsem tušila, že na chalupě pavouci bývají.

„Nemáte tam pavouky?“ zeptala jsem se.

„Pavouky? Proč?“ nechápala kamarádka. Moc jsem se svým strachem z pavouků nechlubila.

Když mě ale Katka ujistila, že pavouky na chalupě nemají, protože i Katčina maminka pavouky nemusí, souhlasila jsem. Katčini rodiče jeli na ten víkend k nějaké tetě, a tak jsme měli chalupu jen samy pro sebe.

Motoráček nás dovezl do malé dědinky. Odtud to bylo na chalupu něco málo přes kilometr. Vláčela jsem s sebou spacák a nějaké ty hadříky. Byly jsme s Katkou domluvené, že se budeme chodit koupat do místního rybníka a náležitě si víkend užijeme.

Když jsem zjistila, že onen kilometr, co nás dělil od chalupy, představuje pořádně strmý kopec, s každým metrem jsem litovala, že tahám s sebou spacák a proklínala každou ponožku navíc.

Chalupa to byla pěkná. Kolem ní byla velká zahrada a hned za ní les. S nadšením jsem konstatovala, že v něm rostou nejen houby, ale i borůvky, maliny a lesní jahody.

Večer jsme si v malé kuchyňce, kterou chaloupka disponovala, uvařily špagety, které jsme bohatě polily kečupem a posypaly sýrem. Až později mě Katka zavedla do ložnice. Ložnice byla v podkrovní místnosti. Před půlnocí jsme usnuly. Byly jsme unavené z cesty. Uprostřed noci mě probudilo jemné šimrání. Pokud v okruhu několika kilometrů byl nějaký živý tvor, myslím, že se pořádně lekl, když jsem spustila svůj hysterický řev. To, co mě šimralo, byla pavoučí rodinka.

Z ložnice jsem pelášila rovnou do koupelny, kde jsem i v noční košili pustila na sebe vodu a snažila se smýt stopy pavoučích nožiček. Stále jsem na sobě cítila doteky pavouků. Katka byla v šoku. Nikdy mě neviděla v takovém stavu. Když jsem se malinko uklidnila, vlila do mě několik panáků z flašky, kterou měl v kuchyni její tatínek. Trošku jsem se uklidnila, do ložnice se vrátit jsem ale odmítla.

„Jedu domů,“ řekla jsem a chtěla se balit. Alkoholem oslabené nohy mě ale už moc neposlouchaly.

„Neboj, pavouci jsou už dávno pryč,“ uklidňovala mě Katka.

„A kde? Tady někde jsou!“ vzlykla jsem. Potom jsem chtěla nocovat na zahradě. Když mi ale Katka řekla, že pokud jsou pavouci v chalupě, budou i kolem ní, musela jsem jí dát zapravdu. Vzpomněla jsem si na spacák. Vybalila jsem ho z batohu a přemýšlela, jak víkend přežiji. Když jsem se tulila ke svému spacáku, o kterém jsem byla přesvědčena, že ho nikdy žádný pavouk nenavštívil, trošku jsem se uklidnila. Nechtěla jsem jet hned druhý den domů a kamarádce tím zkazit víkend. Nechtěla jsem ale a odmítala jsem nechat po sobě chodit jakéhokoli pavouka. Běhala jsem po místnosti a hledala jakékoli bezpečné místo. Vlezla jsem i do přístavku, kde měl Katčin tatínek schovaný starý člun. Dostala jsem nápad. V chalupě bylo také zahradní lehátko. S Katkou jsme se na něm přes den opalovaly na zahradě. Poprosila jsem, aby mi Katka pomohla s člunem. Ten jsem umístila do přízemní místnosti, naplnila jsem ho vodou a doprostřed postavila rozkládací lehátko. Na lehátko jsem si lehla ve svém spacáku.

„To jako budeš takto spát?“ smála se kamarádka.

„Samozřejmě, přes vodu na mě ty potvory nemůžou,“ přikývla jsem. Lebedila jsem si na lehátku uprostřed vodního příkopu, který jsem vytvořila ze starého člunu, a vůbec mě nenapadlo, že pavouk se na mě může kdykoli spustit ze stropu. Měla jsem pocit, že jsem nad pavouky vyhrála. Usnula jsem tak klidně, že jsem další jemné šimrání připisovala vánku, který prostupoval škvírami v okně.

Tak jsem ten víkend překonala sama sebe. Na chalupu jsem se ještě jednou vrátila. Vytvořila jsem si opět svůj vodní příkop a cítila se bezpečně. Možná ten víkend přispěl k tomu, že se dnes pavouků bojím přece jenom o něco méně.

A když se mi později narodily děti, musela jsem být odvážná a silná máma. Aby samy netrpěly žádnou fobií, postupně jsem se odnaučila pavouků bát. Ani dnes je sice nemusím, už je ale můžu vidět, a když na mě vlezou, dokážu je v klidu odehnat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10