Petr a jeho království

S Petrem jsem se seznámila už před lety. Je o osm let starší než já, a když jsme se poznali, byli jsme oba už nějakou dobu rozvedení. Potkali jsme se v obchodním domě, když Petr pátral po polohrubé mouce a nemohl ji najít. „Mladá paní, nevíte, kde bych našel mouku, která není ani hrubá, ani hladká?“ snažil se být vtipný. Nasměrovala jsem ho na správný regál a chtěla pokračovat v nákupu. Ale o okamžik později mě překvapil další otázkou: „A nevíte, kde je cukr, co není ani moučka, ani krystal?“ snažil se být vtipný. „Cukr krupice je támhle. Snažíte se nakoupit, nebo mě balíte?“ zeptala jsem se ho rovnou.

„Původně jsem šel na nákup, ale možná změním záměr,“ řekl. O pár minut později jsme seděli v útulné kavárně a hovořili o životě. Tím, že mezi našimi dětmi je jen rok, jeho dcera Karina je o rok starší, než ta má, jsme okamžitě našli společné téma. Byla jím puberta našich dětí, ale i rozhovor o rozvodu a problémech lidí žijících singl. Začali jsme se navštěvovat.

Dokud chodil Petr ke mně, myslela jsem si, že by z toho mohlo být i víc, než přátelství. Pak mě ale pozval k sobě a já se seznámila s jeho hospodářstvím. Petr bydlel ve velkém domě za městem. Součástí domu byly i dvě hospodářské budovy, garáž, dílna a zvířata. Mimo to, že Petr pracoval v hutích a měl velice těžkou práci, měl doma velké hospodářství. Choval králíky, slepice, krocany a dva psy. Dům byl čistý a útulný. Petr se totiž ihned po práci stal kutilem, kuchařkou, uklízečkou, chovatelkou, zahradnicí, to vše v jedné osobě.

„A kdy se věnuješ svým koníčkům?“ ptala jsem se.

„Toto jsou mé koníčky,“ ukázal Petr kolem sebe.

A skutečně. Petr dřel jako mezek, a každou volnou chvilku cídil, uklízel a zase pracoval doma. Udržet tak velký dům v čistotě stálo nemálo úsilí.

„A proč barák neprodáš, nebo nepronajmeš, a nekoupíš si byt, jako mám já?“ ptala jsem se.

„Mnohokrát jsem o tom uvažoval, ale nezvykl bych si,“ řekl. A skutečně. Pozorovala jsem na Petrovi, kdykoli se utrhl a přišel na pár chvil na návštěvu, že je v bytě hodně nervózní. Kdykoli sousedé spláchli toaletu, pustili vodou, nebo něčím ťukli, vyskočil, rozhlížel se a byl polekaný.

„Co to bylo?“ ptával se, když pod oknem zarachotila popelnice.

„Toho si nevšímej,“ uklidňovala jsem ho.

On mě naopak drezíroval, co se úklidu týče. „Vypadl ti vlas!“ připomenul mi, kdykoli jsem se u něj zdržela.

„No, vlasy padají,“ komentovala jsem to. Ale Petr, věčně opatřený prachovkou a vysavačem, nebyl spokojený. Nejradši by mé dlouhé vlasy ostříhal. O tom, že bychom se společně zúčastnili nějakého výletu, nemohlo být ani zdání. Petr měl vždy práci doma, nebo v zaměstnání. Ne, takového chlapa bych pro život nechtěla! A tak jsme zůstali přáteli.

Když se Petr přece jen urval a věnoval mi pár okamžiků, snažila jsem se vtáhnout ho do svých zálib. Dokonce se mi podařilo ho dostat i na bazén!

„Nechápu, jak někdo může takto mrhat časem?“ divil se, když jsem mu prozradila, že plavat chodím pravidelně.

„Já zase nechápu, jak někdo může obětovat svůj život baráku a úklidu,“ reagovala jsem, a to nejsem žádná špindíra.

Petr byl skutečně fanatik do úklidu. A to mu komplikovalo veškeré seznamování. Tím jsem ho měla jako kamaráda sama pro sebe. Ráda jsem mu občas pomohla na zahrádce, nebo s mytím oken. Když mi ale prozradil, že hodlá přikoupit další pozemek, divila jsem se.

„Proč chceš kupovat další pozemek, když nyní sotva stíháš a jsi sám?“

„Karina dospívá, a časem bude chtít někde bydlet. Tak přistavím a budeme sousedé,“ řekl.

„Ta ti bude vděčná. Dnešní děti chtějí žít ve městě, kde mají blízko do práce, školku, školu, obchody a další vymoženosti. I mně dělá problém, když za tebou chodím do vašeho vystrkova tak daleko pěšky od autobusu,“ oznámila jsem Petrovi. Ten ale jako by neslyšel. Pozemek koupil a staral se o další půdu navíc. Jeho dcera Karina za otcem chodila každý víkend, ovšem že by se chytla nějaké práce, toho jsem si nevšimla.

Byla jsem ale za svého kamaráda ráda. Petr byl jinak fajn člověk. Nebyl to žádný flink a flákač. Já mu nosila zbytky pečiva a skořápky pro slepice a myslela jsem na něj občas i s nějakou sazenicí na jeho zahrádku a on mi občas přinesl domácí vajíčka. A kdykoli mi bylo smutno, věděla jsem, že Petra najdu na jeho zahradě, v dílně, nebo jinde v baráku a jeho okolí.

Jak šly roky, viděla jsem na Petrovi, že je víc a víc unavený.

„Včera jsem málem usnul za volantem, když jsem jel z práce domů,“ řekl mi jednou.

„No vidíš, a přijedeš, převlečeš se do pracovního a máš druhou směnu kolem baráku. V paneláku bys byl ušetřen,“ připomenula jsem mu důvod jeho trápení. Byl připoután k baráku, a to mu dělalo víc problémů, než radosti.

„V paneláku bych si nezvykl,“ řekl opět, a v druhé ruce už držel kleště.

„Nebudeš pořád mladý. Zestárneš a až zemřeš, Karina to tu prodá,“ sdělila jsem mu hořkou pravdu, o které jsem byla přesvědčená. „Kamaráde, vždyť my už staří pomalu jsme!“ připomněla jsem.

„S tím jediným souhlasím,“ řekl.

Byla středa a já seděla v práci v kanceláři, když jsem měla hovor z neznámého čísla. Po jeho přijetí jsem ztuhla hrůzou. Petr měl v práci nehodu. Vážnou nehodu.

Když jsem ho navštívila, byl už při vědomí. Hadičky a přístroje kolem něho dávaly tušit, že na tom není nejlépe. Jeho bledá tvář a propadlé oči splývaly s bílým povlečením.

Chytla jsem ho za ruku.

„To jsi ty? Je se vším konec,“ řekl a po tváři mu stékaly slzy.

„Žiješ, kámo, to je hlavní,“ řekla jsem a měla jsem co dělat, abych se sama nerozbrečela. Od lékaře jsem už věděla, že mu museli amputovat nohu.

„Žiju, ale jsem mrzák. Už hospodářství nezastanu.“

To měl pravdu. Bude se muset smířit s tím, že se přestěhuje do bytu.

Po propuštění z nemocnice Petr chvilku bojoval s postižením. Naučil se v rehabilitačním centru dobře se o sebe postarat. Chodil a svou houževnatostí dokázal i pracovat na zahradě. Byl ale o to víc unavený a bez energie. Konečně pochopil, že osamělý člověk nepotřebuje k žití palác s pozemky, a dům nabídl své dceři. Ta již měla vážný vztah.

„Tati, nechci žít tady za městem. Podívej, nic tu není,“ řekla Karin stejně, jak jsem tušila.

S tím se Petr vyrovnával možná mnohem hůř, než se ztrátou nohy. Dřel vlastně s tím, že jeho dcera vše zdědí a bude to udržovat. Pomohla jsem mu vyrovnat se s tím, že bude nejlepší dům prodat. Tak se také stalo. Petr se přestěhoval do města a žije v malém bytě, podobném jako je ten můj.

„Na některé věci si ale nikdy nezvyknu,“ přiznal se mi.

A já, ač nejsem zahradnický typ, jsem si pořídila malou zahrádku. Už kvůli Petrovi. Mám ji na kraji města a s Petrem na ní často trávíme volné chvíle. Pár řádků zeleniny, několik kytiček, dva ovocné stromy a v jejich stínu posezení. Co víc člověk potřebuje?

Nedávno mi Petr řekl: „Proč jsem na toto nepřišel dřív?“

Měl pravdu. Pachtil se, přepínal své síly, byl vyčerpaný. A právě v důsledku toho, že pracoval za dva a neměl v nikom oporu, možná přišel o svou nohu.

Ale žije dál. Ví, že se může na mě vždy spolehnout. On na mě a já na něj. A vyhovuje nám to oběma.