Píši mámě do nebe

Dlouhých již 9 let, co maminka opustila tento náš pozemský svět. Teď když jsem byla o Vánocích doma, poněvadž všichni zaměstnanci dostali dovolené nebo náhradní volno, jsem měla čas na přemýšlení, na vzpomínání, jak jsem žila, co mně život přinesl či odnesl, tak jsem nezapomněla ani na své rodiče a zejména pak na maminku.

A tak myšlenkou mně projela úvaha, co bych tam do nebe, kam se snad má maminka dostala - co bych jí tam tak napsala. Myslím, že by to vydalo na celý román, co se v mém životě všechno odehrálo za těch 9 let, co je maminka mimo tento pozemský svět. A tak můj dopis by asi zněl nějak takto: Milá moje zlatá a nenahraditelná maminko, posílám ti na tisíce pozdravů z tohoto pozemského světa. Jsem již o 9 let starší, než jsi mě viděla naposledy. Vždycky jsem ti vybírala ze tvých vlasů šedivé vlasy, tobě to dělalo moc dobře, když jsem ti v nich hrabala. A teď si představ, že já je mám už také. A moje děti, a tvoje vnučky mají již své rodiny a na mé šediny nemají čas, ba co víc, asi by to byl stejně nekonečný příběh, tak si je prostě čas od času barvím. Teď je mnohem více barev, než to bylo v době, kdy jsi tu byla s námi. Také více už stůňu, mimochodem také mám problémy se srdíčkem, jako jsi měla ty, ale zatím na srdíčko netřeba léků a pan doktor mně říkal, že mě běžný pohyb zatím neohrožuje a že mám dělat jen to, na co si troufám. Takže zatím jsem bez léků na srdce, beru jen léky od vysokého tlaku, pak na štítnou žlázu a čas od času si musím vzít nějaký prášek od bolestí zad. A to, že mě záda bolela a bolí jsi věděla, takže v podstatě nic nového. Jo a ještě se přidaly bolesti kolen, zejména toho pravého - do něj jsem si nechala v létě píchnout několik injekcí. Chvíli byl klid, ale už se začíná ozývat zase. 

Velkou změnou je, že za těch 9 let jsi se stala čtyřikrát prababičkou. Po tvé smrti se narodil Alešek, Michálek a dvojčátka Anička a Alenka. Moc nás mrzí, že jsi se jich nedožila, jistě bys z nich měla moc velkou radost. Asi o něco menší bys ji měla, že jedné vnučce se narodilo dítě jako svobodné matce. Ale buď klidná, otec dítěte si dceru vzal. Ale musím ti napsat, že po roce si prošli krizí, 5 měsíců byli od sebe. Já samozřejmě tento stav moc těžko nesla, nakonec jsem se z toho nervově zhroutila, musela jsem jít na neschopenku a brát 2 druhy léků - antidepresiv. Ale už je zase vše tak, jak být má. Dokonce nám bylo řečeno, že se teď mají mnohem víc rádi, že si sebe více váží a že oba poznali, že život není jen zábava. A nabyli  snad i poznání, že problémy jsou od toho, aby se řešily a ne aby se od nich utíkalo. A prý kdo se dal na vojnu, musí bojovat a z bojiště se neutíká.

A  víš, že několikrát jsme se ti svěřovali, že život v paneláku bychom rádi vyměnili za život v rodinném domku. A představ si, že tento náš sen se stal skutečností, i když domek není náš. Ten domek totiž patří našim mladým, kteří si na něj vzali hypotéku a domek koupili a nám nabídli, že můžeme bydlet s nimi. Zvažovali jsme všechna pro a proti. Mnohem více teď hledíme do budoucnosti, a dospěli jsme k poznání, že se naše stáří blíží směrem k nám stále více a více a že je možné, že jednou nebudeme moci leccos si udělat sami. A dcera nám jasně řekla, že ve stáří by se ráda o nás postarala a jen těžko by mohla být s námi, když bychom bydleli jinde než ona. A v tom má samozřejmě pravdu.

A tak než tomu tak bude, snažíme se teď ještě pomáhat dcerám my. Zatím jsme soběstační, chodím ještě do práce a než budu mít nárok na důchod já, čeká mě ještě 6 let být zaměstnaná. Pracuji stále ve stejné továrně, jak tomu bylo před těmi 9 lety. 

A domek, v němž jsme s tebou i tatínkem prožili moc hezké dětství, i když skromné, ale opravdu krásné, jsme prodali a ti mladí, co si jej koupili, tak si jej moc hezky opravili, ale také je to stálo docela hodně peněz. Část domku museli shodit a nově postavit, vyměnili kastlová okna za plastová, z půdy udělali další místnosti, dali zcela novou střechu a domek je téměř k nepoznání. Byla jsem tam pozvaná a pomalu jsem bloudila. Přepážky jsou prostě jinde než byly. Toto jsou asi ty největší události, které se změnily.

Nadále se věnuji chovu boloňských psíků, jen s tím rozdílem, že je už jen nevlastním, ale také chovám ve své zaregistrované chovné stanici, odkud se narodilo již 9 krásných, zdravých a moc hezkých štěňátek. Já sama jsem si na rozšíření chovu jedno z nich nechala. Některá tato štěňátka už sklízí první výstavní úspěchy a jedno z nich je již i šampionem. 

Jednou se zase snad spolu shledáme, věřím tomu, že jsi v nebi i s tatínkem a neboj, pamatuji na tebe i tatínka v modlitbách a chodím za Vámi také na hřbitov. Chtěla bych chodit častěji, ale zaměstnání mě omezuje v těchto návštěvách a stejně tak v mých aktivitách. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10