Plavecký výcvik

V současné době skoro všechny děti prvního stupně základní školy navštěvují v rámci hodin tělesné výchovy kurzy plavání. Je to tím, že plavecké bazény jsou už ve všech větších městech a také proto, že ve 2. a 3. třídě mají děti výuku plavání hrazenou ministerstvem školství. Na bazén je od školy přiveze autobus, který je potom dopraví i zpátky. V kurzu jsou rozděleny podle výkonnosti do několika družstev a každé dítě postupuje ve výuce svým tempem. A těch různých pomůcek, které jim plavání usnadňují – pěnové pásy, kroužky na ruce, pěnoví hadi, podložky, skluzavky, míče, žabičky a další. Činnosti se střídají a dětem hodina uteče, ani neví jak. Když si vzpomenu na své mládí a plavání, bylo vše jinak.

Moji rodiče byli neplavci, ale chtěli, abych se plavat naučila. V našem městě však plavecký bazén nebyl. Vyřešili to tedy tak, že každý pátek po vyučování jsem odjela autobusem do vedlejšího města, na jehož okraji bydlela babička s dědou. U nich jsem přespala a v sobotu ráno se mnou děda jel na bazén, počkal hodinu a půl a pak jsme jeli zpátky k babičce na oběd a odpoledne jsem jela domů.

Co se týká plavek – nebyl tehdy moc velký výběr a moje mamka se rozhodla, že nebude „vyhazovat“ peníze za plavky, když vlastně neví, zda se plavat vůbec naučím. Vzala tedy starší halenku, ustřihla jí rukávy a zvětšila výstřih a z takto ušetřeného materiálu ušila plavkám spodek. Nevypadalo to špatně – halenka byla pruhovaná, takže přešití nebylo skoro vidět – ale jen do doby, než se plavky namočily. Halenka totiž byla z nějakého materiálu s příměsí vlny. Plavky nasákly vodou, ztěžkly a natáhly se, takže jsem měla rozkrok kousek nad koleny. A ještě začaly příšerně kousat. Nevěděla jsem, že něco není v pořádku, a tak jsem v tomto úboru absolvovala celý plavecký kurz.

Hned první hodina byla „výživná“. Pan plavčík nás nechal nastoupit a zeptal se, kdo se bojí vody. Nikdo se nehlásil, ani já. (Dosud jsem měla zkušenosti jen s vodou ve vaně a ta deseticentimetrová hloubka ve mně strach nevzbuzovala.) Pan plavčík byl spokojen a řekl, že začneme. Chytil mne pod rameny (asi jsem byla nejblíže) a hodil mne bez varování do vody. Dodnes vidím tu vzdalující se hladinu a bubliny, které jsem vypouštěla cestou na dno bazénu. Z pudu sebezáchovy jsem se nějak odrazila a to už pro mne pan plavčík skočil. Od této chvíle jsem se už vody bála.

Celá další výuka pro mne byla jeden velký horor. Na záda mi přivázali korkovou desku, druhou jsem dostala do rukou a nezbavila jsem se jich až do konce. Zkrátím to, plavat jsem se nenaučila. Možná i díky tomu, že nás učili plavat pod vodou, což jsem činila tak dokonale, že jsem měla kolena otlučená od dna bazénu, nicméně takto jsem uplavala asi 2 metry a musela se postavit, abych se nadechla.

Na střední škole žádný plavecký výcvik nehrozil (nebyl po ruce bazén), ale přišla vysoká a s ní zápočet z plavání. V celém ročníku jsme byly dvě, které jsme plavat neuměly. Zatímco ostatní brázdili vody bazénu sem tam, my jsme dostaly opět korkové desky, pár instrukcí a byly jsme ponechány vlastnímu osudu. (Díkybohu jsme v celém bazénu dosáhly na dno.) Pan profesor naštěstí velmi brzy zjistil, že z nás dvou žádné plavecké talenty nevychová, a naučil nás alespoň prsa stylem „paní radová“, to znamená hlavu pěkně nad vodou. A zápočet jsme dostaly za vzornou účast a snahu. (Předepsaných 100 m bychom totiž uplavaly asi za týden.)

Od té doby se vody už tolik nebojím, i když ji nijak nevyhledávám.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10