Už jsem tady psala několik příběhů o mém dosavadním životě. Tak nějak jsem čekala, že ten další bude konečný ten pravý happyend, vzali se a žili spolu šťastně až do smrti. Tak to se opravdu děje jen ve filmech. To by nebyl život, aby nepřichystal ve chvílích, kdy to vůbec nečekáte další černou čárku na pokračování. Zbavila jsem se pout otce alkoholika a osud tomu chtěl, že jsem odepsala na inzerát a seznámila se tak se svým budoucím manželem.

Když jsme si slibovali před třemi lety v dobrém – i zlém, nepomyslela jsem si, že to „ve zlém“ přijde tak brzo. Člověk si pořád říká, jak má život před sebou. Jak udělá to a támhle to. S manželem sportujeme, chodíme do přírody, vylezeme na kdejaký kopec, rozhlednu. Svým způsobem mám ráda menší adrenalin, v podobě překonávání sama sebe a svých schopností. Což mě vlastně přivedlo i k tanci, ve kterém jsem našla způsob života – určité vyznání. O tuhle překážku, kterou mi osud hodil pod nohy, jsem rozhodně nestála. Posledních pár let jsem žila dost naplno. S naší taneční skupinkou jsme jezdili po soutěžích, různých vystoupeních po celé ČR a víkendy jsem jen stěží trávila doma.

Kdejakou rýmičku jsem zaháněla, čím se dalo a opravdu jen výjimečně ulehla do postele, abych z ní hned zase vyskočila a běžela odtancovat vystoupení na náměstí na druhém konci republiky. Zmáhalo mě to, čím dál tím víc… Náročnější kreace jsem se najednou nemohla naučit, při otočkách jsem se motala víc než bylo třeba. Po dvou až tříhodinovém tréninku jsem měla pocit, že mě mé nohy neunesou. Ve sprše jsem se pokaždé rozklepala natolik, že mě manžel musel  vytáhnout z vany. Vždycky jsem měla odůvodnění, že jsem vyčerpaná, dokonce mě napadalo, že prostě na to nemám.     

Nikdy mi ani neproblesklo hlavou, že by to mohla být nějaká nemoc. V soukromém životě jsem postupně totálně odložila jakékoliv podpatky, chůze na nich byla příšerná a mé nenápadné zakopávání v nich bylo častější. Opět jsem měla pro sebe odůvodnění, prostě nejsem „dámička“, říkala jsem si a víc neřešila. Z práce jsem začala chodit příšerně unavená, večer jsem ani na televizi nekoukala, i když jsem spala víc jak 8 hodin denně, pořád mi to přišlo málo. Sama jsem se cítila dost podrážděná a lidé mi začínali lézt na nervy. Zase sem měla odůvodnění, že zrovna procházím těžkým obdobím, můj bratr začal vyhrožovat sebevraždou a zase jsem to řešila jen já a celkově můj život byl zrovna jak z nějakého blbého filmu…

Rozhodla jsem se, že to všechno utnu, pak se přeci vše uklidní a já budu v pohodě. Ukončila jsem kompletně tancování a začala plánovat mateřství. Od prvního dne těhotenství se vše změnilo. Najednou jsem zase všechno zvládala, stíhala, byla jsem šťastná. Měla jsem energii na rozdávání, do poslední chvíle chodila do práce, najednou jsem uměla řešit běžné starosti s přehledem. Za necelých devět měsíců se vše zase obrátilo. Byla jsem schopná spát snad i za chůze. Samozřejmě, když jsem si někomu postěžovala, slyšela jsem jen, že je to s miminkem normální. Měsíce plynuly a situace se neměnila. Manžel mi dost pomáhal a i přesto, že mě nechal spát celou noc a o dceru se staral, ráno jsem měla pocit, že jsem to byla já, kdo oči nezamhouřil. K únavě se přidalo mírné brnění prstů u nohou. Občas jsem se u kočárku motala a čím dál častěji se mi podlamovala kolena. A zase jsem si to nějak obhájila a fungovala dál jako robot. Brnění zesílilo a přidaly se i lehce prsty na rukou, při předklonu mi projelo silné brnění rukama občas až do nohou. Tak to už nešlo zapírat a vyrazila jsem k lékaři. Tuhle část zestručním – i přesto, že jsem se před neuroložkou zamotala, nedokázala se obout bez držení, poslala mě domů s tím, že se mám uklidnit, cvičit a přijít v případě zhoršení příznaků.

Dva měsíce se stav moc neměnil, spíš zlepšil, brnění ustoupilo a já se snažila na to nemyslet. Opravdu jsem začala cvičit, a doma se mi všichni snažili vyjít vstříc, abych mohla jít chvíli do „fitka“ sama. Jednou ráno jsem vyběhla za brečící dcerou a už nedoběhla. Objala jsem botník v chodbě, po čtyřech jsem k ní dolezla a zvedla se opírajíc o postýlku. Ruce se mi klepaly a popravdě řečeno srdce mi bušilo panikou. Věděla jsem, že je něco špatně. Manžel mi pomohl zabalit věci a naložit do auta. Jestli nás někdo pozoroval, musel si klepat na čelo. Ručkováním přes zábradlí jsem se vykodrcala ven před vchod. Manžel šel naložit dítě a já čekala, až si pro mě přijde. Už jsem nebyla schopná udělat bez opory krok. Nejdřív jsem se jen tak opírala o zídku, až sem se nakonec sesunula na chodník a tam zoufale seděla. Dítě jsme odvezli babičce a jeli rovnou do nemocnice. Cestou mi došlo, že jsem vlastně necítila žádnou bolest z toho, jak jsem padala, necítila jsem ani dotek. Ven z auta měl manžel už velký problém mě dostat, naproti nám šla kamarádka, které jsem to volala a která v té nemocnici pracuje.

Na příjmu jsem toho ani moc nemusela říkat, naštěstí myslím, že jsem už nebyla ani schopná. Ještě teď si vybavím, že jsem si celou dobu myslela, že se mi to snad zdá, že mi doktoři napíšou nějaký „prášečky“ a bude všechno v pořádku… Když pan doktor vyřkl ortel, začala jsem se smát. Mezitím ke mně zavolali manžela a já mu se smíchem říkám, co jsem se právě dozvěděla. 

Opravdu jsem se smála, protože mi to prostě přišlo jako blbej vtip, já přeci ve svých 28 letech nemůžu mít „roztroušenou sklerózu“! Následující vyšetření vše potvrdilo a mně nezbývalo nic jiného než zjišťovat, co to vlastně vůbec je za nemoc. Následovalo ubezpečení z různých stran, že to bude dobrý. Nejvíc mě pobavila jedna sestřička, která se mě snažila utěšit se slovy, že to je častá nemoc mladých lidí a že nejsem jediná. A to mě má jako uklidnit? Ani na chvilku jsem si nepřipustila, že takhle zůstanu. Dokonce jsem dost sprostě nadávala rodině a kamarádům, kteří se mě snažili podpořit a vymýšleli, jak by se kdo a kdy o mě třeba staral. Ta nemoc mi „dočasně“ vzala vše, co mám ráda a pro co obecně stojí za to žít – pohyb, tanec, samostatnost (umět se sám najíst, dojít si na záchod…) podepsat se. Měla jsem pocit, že to už nejsem já. Člověk si pak teprve uvědomí, jak některé banální a každodenní činnosti pomáhají člověku být „člověkem“. Naštěstí jsem mohla napsat jen dočasně a budu doufat a věřit, že na hodně dlouho si vystačím jen se vzpomínkou na bezmoc a zoufalství. Prozatím se s mou novou koulí u nohy snažím nějak skamarádit a najít s úsměvem kompromis.

Přirovnala bych se nyní k počítači. Operační paměť a řídící procesor relativně v pořádku. Občas dojde k přehřátí a následnému restartu. Vždy je nutné uvádět zpět do provozu s opatrností. Některé požadavky nebude řídící jednotka znát, v takovém případě nutné přeprogramovat. K základnímu vybavení patří starší tiskárna, která tiskne špatně nebo vůbec. Z reproduktorů se linou normální tóny, jen někdy pod jinou frekvencí, což standardní uživatel nepostřehne. Monitor je potřeba sem tam přeleštit, mikrofon snad jediný funguje vždy a všude. WiFi je stále zapnutá a připravená přijímat nové informace. Může se stát, že bude potřeba k základnímu vybavení dokoupit multifunkční pomůcky. Každopádně vždy je nutné číst uživatelskou příručku! Tu si totiž počítač tiskne sám od sebe. Takže já jdu číst…HH jgjl

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10