Počítání oveček

Blížila se zima a já se vydala s přáteli naposledy v roce na hory. Výstup na turistickou chatu byl příjemný, ale cestou zpět nás už zábly ruce i nohy a my se těšili na to, až si dole v nějakém hotýlku dáme horký čaj a dobrou polévku. Vraceli jsme se a už jsme byli téměř dole, když se najednou můj pes zastavil a po chvilce váhání se pustil do křoví.

„Co tam asi má?“ ptala se kamarádka.

„Určitě chytil stopu nějakého zajíce,“ usoudil kamarád.

„Nevím. Ale Ben za zajíci už neběhá. Od svých devíti let klidně kolem nich projde a z klidu ho nevyvede ani srnka,“ oznámila jsem kamarádům.

Po chvilce se Ben vrátil, vrtěl ocáskem a za ním se batolilo jehně.

Kde se tu asi bere? Podzim končil a jehňata se přece rodí na jaře? Překvapeně jsme sledovali jehňátko.

„Kdes ho vzal?“ Pohladila jsem jehně. Nebálo se. Bylo prochladlé a krotké. Můj pes dělal jehněti garde a nehnul se od něj ani na krok. A jehně nás následovalo jako pejsek. Chvilku jsme volali a hledali, kdo mohl jehně v lese zanechat. Ale bezvýsledně.

„Přece ho tu nenecháme?“ zeptala se kamarádka po chvilce. A tak jsem vzala jehně do náruče. Stejně už sotva pletlo nožičkama. Ve vesničce pod lesem jsme prošli několik chalup, ale nikomu jehně nepatřilo.

„A tak si ho vezměte.“ Nabízela jsem jehně lidem, kteří ovce chovali. „Co my s ním budeme dělat? Jsme z města.“

Ale nikdo jehně nechtěl. Prý by zimu nepřežilo a sami mají dost svých ovcí. Místo do restaurace na čaj a polévku jsme nakonec jehně naložili do auta. Vůbec jsme neměli tušení, co s ním budeme ve městě dělat.

Když jsme vystoupili, tak kamarádka žijící u rodičů odmítla netradiční zvířecí přírůstek. „Máma by mě zabila,“ odůvodnila to. Podívala jsem se na kamaráda. Ten žije v podnájmu.

„Copak já si můžu vzít domů ovci? To kdyby se majitel dozvěděl, vyhodil by mě i s ovcí na ulici.“

A pak se všichni podívali na mě. Žiji sama, jen s Benem, a Ben se, jak vidno, s ovcí skamarádil.

„A já můžu mít v panelákovém bytě ovci?“ ptala jsem se.

„Je to jen na čas, než jí najdeme nový domov,“ řekli kamarádi.

„No, v nejhorším případě ji odvezeme v pátek k sestře. Její tchán ovce chová,“ řekla jsem. Ale byla teprve neděle odpoledne. Kde je do pátku?

Asi by nikoho nenapadlo, aby dobrovolně choval v bytě ovci. Toto byla ale krizová situace. A tak jsem do druhého dne skutečně měla nového nocležníka. Měl bílý kožíšek a rozuměl si s mým psem. Nakonec spolu usnuli v psím pelíšku. Druhý den jsem se sháněla po něčem k snědku pro ovečku. Po noci strávené v bytě s ovcí jsem usoudila, že do pátku je příliš daleko. Nakonec jsem navštívila kamaráda za městem, který ve svém domku chová slepice, králíky, psa a jeden čas choval i kozu.

„Musíš si ji vzít,“ strkala jsem kamarádovi ovečku.

„Ale já chodím do práce. Ani Lízu už nemám.“ Ano, kozu Lízu dal Jarek pryč, protože zůstával v práci přesčas a neměl na zvířata čas. Ale toto byla jiná situace. Malá ovečka potřebovala pomoc, kterou jsem jí v paneláku nemohla poskytnout.

„No tak, vezmi si ji jen do pátku. V pátek jedu k sestře, tak ji tam vezmu. Našli jsme ji osamělou v lese.“

Jarek se dal nakonec přemluvit. Ben celou noc prokňučel, tak se mu po ovečce stýskalo.

Ve čtvrtek večer jsem sestře volala, že jejímu tchánovi přivezeme malou ovci.

„No, nevím, jestli bude mít radost. Postupně stádo ovcí zmenšuje. Nemá už prý na to sílu,“ řekla sestra.

Když jsem si pak v pátek pro ovečku šla, vedl mě Jarek do chlívku. V jednom z rohů byla klec, v které choval králíky, v druhém rohu měl postavený kurník. Ve třetím rohu byla narychlo zbudovaná ohrádka, kde na slámě odpočívala ovečka. Jako by nás poznala, ihned vstala a přivítala nás svým bečením.

„V tom lese ani nebečela,“ poznamenala jsem.

„Bodejť by bečela. Byla celá prokřehlá a vyhladovělá. Musel jsem jí tu zatopit. Ale už je v pořádku.“ Jarek pohladil ovečku. Bylo jí u něj očividně dobře. Ben se mohl zbláznit radostí, když znovu viděl svou kamarádku.

Přejela jsem ohrádku pohledem. Jarek na ní musel zapracovat. Ovečka měla v rohu svého prozatímního domova kameninovou nádobu s vodou a druhou s krmením.

A pak mě napadlo se ještě jednou zeptat kamaráda, jestli si to nerozmyslel.

„Skutečně si myslíš, že bys ovci nezvládl? Víš, jak jsi měl rád Lízu. A ovečka není o nic horší. Vzpomeň si, jak se nadřeš, než všechnu trávu kolem domu každé jaro posekáš.“

Jarek si asi vzpomněl. Chvilku popřemýšlel, a pak ze sebe vysoukal: „No, když už jsem tu ohradu zbudoval. Sem se vleze a ty se aspoň s Benem stavíš častěji. Vidíš, že se do ovce zamiloval.“ Skutečně, Ben v nestřeženou chvíli proklouzl mezi dvěma prkny tvořícími část ohrady, a už byl u ovečky. Skákal kolem ní a vyzval ji ke hře, jako by to byl také pejsek.

Nejen, že si kamarád nechal ovci. Od té doby, a jsou to už dva roky, ovečky chová ve velkém. Má pro ně dostatek místa a velké travnaté pozemky, o které se už nemusí starat. Má totiž bílé ekologické sekačky…