„Podívej se, maminko! Všechny listy už jsou žluté!“ Volal na mě nadšeně můj čtyřletý synek Gábísek, když jsme si v polovině října vyšli na obvyklou malou procházku. Gábinka v kočárku spokojeně podřimovala. Aby taky ne, když ji příjemně hřející sluníčko posílalo jeden paprsek za druhým. Paprsky se potom honily se zrcátky na chrastícím řetízku a posílaly dovnitř do kočárku stovky zlatých prasátek. A nevěřili byste, jak takové soustředěné pozorování malého človíčka unaví.

Šli jsme pomalu poloprázdným ranním sídlištěm. Tu a tam se mě synek zvědavě zeptal na to či ono. Zvlášť se zajímal o ostatní miminka v kočárcích. „Maminko, jestlipak taky spinkají?“ Zajímavou vsuvkou byl i sběr hojných podzimních plodů. Ještěže je náš kočárek konstruovaný i na těžší věci, protože toho dne jsem pod kočárkem kromě nákupu a nezbytné sady na pískoviště vezla určitě dobré kilo nasbíraných kaštanů. A o šípky a jeřabiny také nebyla nouze. Ba i na pár pěkných kamínků a šišek se místo našlo. Už jsem se těšila, jak si z toho všeho nadělení společně vyrobíme nějakou pěknou výzdobu.

Došli jsme až k malému parčíku. Jsou to vlastně jen dva kopečky, mezi nimi dětské hřiště a všehovšudy pět nebo šest stromů. Dva z těch vysokých velikánů byly kaštany, ale zbytek party tvořily platany. JJ, takové ty s hladkým kmenem a listy podobnými přerostlému javoru. A právě platany nám toho dne vykouzlily nezapomenutelný zážitek. Všechny lístečky do jednoho byly toho dne sluníčkově zlaté. Pokud chodíte do přírody, tak víte, že takové listí nikdy nevydrží na větvích dlouho. Ale tohle tady asi čekalo na nás. Gábísek zavýskl a už byl u nejbližšího stromu. Zaparkovala jsem kočárek s jeho sestřičkou ke kraji chodníku a vyrazila za ním. Trochu jsme zatřásli větvemi a zlaté listy se začaly pomalu a nehlučně snášet k zemi. Brzy byly větve v našem dosahu docela holé a na zemi se vytvořila úctyhodná kupička spadaného listí.

„Maminko, udělej prší!“ volal na mě Gábísek. Nabrala jsem hrst té zlaté záplavy a vyhodila ji do vzduchu. Listí bylo od brzkého rána trochu mokré a já ucítila tu charakteristickou jemně kořeněnou zemitou podzimní vůni, kterou můžete cítit právě jen pár dní v roce. Zlaté padáčky se snášely k zemi a já začala do vzduchu vyhazovat další a další. Najednou mi bylo jedno, že nás můžou vidět všichni z desítky nejbližších paneláků. Byli mi ukradení okolní chodci a jejich vyslovené i nevyslovené uštěpačné poznámky. Bylo něco opojného v tom jemném doteku dokonale hladkých lesklých listů. Chtělo se mi křičet radostí! Gábísek za mnou nezaostával ani v nejmenším. Nabíral malýma rukama obrovské hrsti a házel je vysoko k nebi. Se zájmem se díval, jak krásné listy padají k zemi a pak házel další a další.

Kdybych měla ten pocit k něčemu přirovnat, asi bych musela přiznat, že jsem se cítila opilá. A pak to zničehonic přešlo. Vyhodila jsem do vzduchu poslední hrst a zastavila se. Skrz oponu padajícího listí jsem se podívala na Gábíska. Také přestal s házením. Kdy? To nevím. Zato vím, co se to s námi těch několik předcházejících (snad desítek?) minut dělo. Podmanila si nás pravá podzimní nálada. Nic jiného to zkrátka a dobře být nemohlo.

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10