Pohádka O Šípkové Růžence

Hráli jsme především pro děti. Znáte snad upřímnější obecenstvo? Bezelstné, ale také neúplatné děti dokázaly náležitě ocenit dobré představení, ale také dát najevo, když se jim něco nelíbilo.

Tenkrát jsme hráli pohádku O Šípkové Růžence. Eliška hrála Růženku, Filip prince, Petr podkoního a my ostatní další postavy.

Filip ten den přišel notně opilý.

„Zvládneš roli?“ ptali jsme se a Filip hlasitě škytl. Že by to bylo znamení souhlasu? Nikdo jiný ale neměl roli nastudovanou, a tak jsme to museli risknout. Publikum bylo značně netrpělivé, měli jsme zpoždění.

Představení probíhalo poměrně bez problémů. Filip mírně vrávoral s mečem u pasu, to se ale dětem líbilo. Když nebyl na jevišti, snažili jsme se ho chladit kapesníkem namočeným ve studené vodě, protože měl tendenci usínat.

Po přestávce přišla scéna, kdy se měla Růženka konečně píchnout do prstu a usnout. Eliška se chystala v zákulisí. Najednou Filip popadl její závojíček a vyběhl na jeviště. Už jsme ho nedokázali zastavit. Chtěli jsme spustit oponu, ale dětem se to líbilo. Smály se Filipovi, který s mečem u pasu a závojíčkem přes obličej běžel po jevišti. Filip se usadil uprostřed jeviště, a tam usnul. Hlasitě chrápal. Co teď? Dohodli jsme se, že představení dohrajeme. Eliška v princeznovských šatech vešla na jeviště, píchla se do prstu a usnula vedle spícího Filipa. To se už publikum smálo tak, že přehlušilo i Filipovo chrápání. Filipa, stále ještě se závojíčkem přes obličej, to ale nevzbudilo. Teď měl vejít na jeviště princ, který by zbavil království šípkových keřů, za kterými spali Eliška jako Růženka a Filip, který ztělesňoval právě prince. Pohotový Petr, představující podkoního, popadl náhradní meč v zákulisí a vběhl na scénu. Švihal mečem kolem sebe, až publikum zvážnělo a sledovalo, co se bude dít dál. Pohotově převzal roli prince a zbavil království keřů. Teď tu stál a díval se na ty dvě spící princezny. A protože byl zkušeným hercem, pronesl: „Á, dvě princezny! Která je ta pravá?“

Rozesmáté děti začaly Petra nabádat, aby políbil Elišku v růžových šatech. Ale byli i takoví, kteří zlomyslně ukazovali na spícího Filipa. Petr zvedl Filipovi závojíček z obličeje. Objevila se jeho fousatá brada. „Tato princezna je fousatá!“, oznámil Petr dětem. Eliška v roli spící Růženky se svíjela smíchy na zemi. Vypadala, jako by trpěla epileptickým záchvatem. Publikum se svíjelo s ní. Jen my v zákulisí jsme trpěli. Co když si někdo bude stěžovat, že kazíme děti? V publiku byli i rodiče, babičky, dědečci a další příbuzní.

Petr se sklonil k smějící se spící princezně. Políbil Elišku, ta otevřela oči, posadila se a řekla: „Ó, princi, ty jsi mě vysvobodil.“  Spolu s Eliškou se probudili všichni účinkující, jen Filip dál spal se závojíčkem přes obličej na zemi.

A byla divadelní svatba. Děti se smály, výskaly a rodiče nevypadali, že by byli rozezlení. Všichni jsme se klaněli, jen Filip za našimi zády dál spokojeně spal. A tu přišel Petr s dalším geniálním nápadem.

Vyšel z řady a namířil své kroky k Filipovi. Ukázal na něj a řekl: „A toto je, milé děti, sluha zlé čarodějnice, která uspala Růženku. Proto tu nyní bude sto roků spát.“

Pohádka skončila, spustili jsme oponu, děti i dospělí odcházeli a my v zákulisí křísili Filipa.

Kvůli Filipovi jsme Šípkovou Růženku delší dobu nehráli. Po nějakém čase jsme přesto pohádku zařadili do programu. Důrazně jsme napomínali Filipa, aby nepil. Ten se od oné události alkoholu ani nedotkl. A tak celá pohádka nyní proběhla tak, jak byla nacvičena. 

Po představení za námi do zákulisí přišel starší pán. „Jak to, že jste dnes hráli běžnou pohádku O Šípkové Růžence? Před časem jsem byl na představení s vnukem a vy jste měli v pohádce falešnou princeznu a vše bylo tak veselé. Moc se nám to líbilo. A tak jsem dnes vzal na představení i manželku, aby se pobavila,“ řekl smutně.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10