Je naše dítě zralé na vstup do školy?Je naše dítě zralé na vstup do školy?  Robinsonův ostrov - pravidla soutěže Robinsonův ostrov - pravidla soutěže Bezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější receptyBezová šťáva a bezový sirup - nejoblíbenější recepty Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 23.04. 2017
Dnes má svátek Vojtěch
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Pohádková proměna mého syna

7. 01. 2017 | Vaše příběhy

Když byl mému synovi Vítkovi pouhý rok, jeho otec podlehl rakovině.

Musela jsem svého syna vychovávat sama. Bylo to velmi těžké období. Chtěla jsem, aby můj syn nestrádal a měl vše, co mají ostatní děti.

Chodila jsem do práce a Vítek byl posledním dítětem ve školce, pro které si přišla jeho máma. Když dorostl do školních let, nosil klíč pověšený na krku, aby si mohl odemknout, když já byla ještě v práci.

A proto Vánoce, narozeniny, Vítkovy jmeniny a další dny, které znamenaly ve Vítkově životě víc, než běžné dny, byly příležitostí, jak svůj dluh vůči synovi splatit.

Platila jsem za to, že jsem nemohla být u syna, když mu vypadl jeho první zub. Za to, že jsem nebyla u toho, když si zlomil nohu při dovádění s dětmi na hřišti, protože jsem v tu dobu byla v práci. Do nemocnice s ním musela jet má sousedka, a já přijela až ve chvíli, kdy jeho nožku zdobila bílá sádra. A tak jsem vydělávala peníze, které byly potřebné, a obratem je měnila v hračky, tablety, mobilní telefony, značkové mikiny a další dětská přání. V deseti letech měl Vítek tablet, svůj vlastní počítač, drahý mobilní telefon, který bych si nikdy nekoupila, protože jsem ho považovala pro sebe za příliš drahý a luxusní špás. Ale pro svého syna mi nebylo líto peněz. Dřela jsem tehdy ve fabrice u pásu, kde byly výdělky nejvyšší z celého kraje, a domů jsem často došla jen silou vůle.

Když měl Vítek třináct let, měla jsem v práci úraz a nějaký čas jsem musela zůstat doma.

Tehdy si poprvé můj syn vyslechl slova „to nejde“, „musíme šetřit“ a jim podobná.

„Tak běž dělat,“ zněla krutá slova počínajícího puberťáka. Škoda, že jsem si už tehdy neuvědomila, že peníze mého syna ničí. Otřepala jsem se z úrazu a našla si místo v kanceláři.

Nové zaměstnání bylo fyzicky méně náročné. Dál jsem veškeré své výplaty měnila na lyžařské výcviky, plavecké kurzy pro syna, školní výlety a další. Sama na sobě jsem šetřila.

V osmnácti letech mi můj syn oznámil, že odchází z domu.

„Kam?“ zeptala jsem se.

Našel si přítelkyni a odešel s ní do podnájmu.

„A z čeho budete platit nájem?“ zajímalo mě.

„Hanka chodí při škole na brigády a já mám přece peníze po tátovi?“ odpověděl.

Ano, synovi jsem jeho sirotčí důchod ukládala každý měsíc na jeho vkladní knížku. Měla být věnem v době, kdy se postaví na vlastní nohy. Vždy, když jsem něco ze své výplaty ušetřila, dala jsem na knížku i tyto peníze. Jen proto měl ve svých osmnácti letech na knížce víc než dvě stě tisíc korun.

„Ale ty nemůžeš živit cizí holku z peněz, které jsem ti celý tvůj život šetřila!“

„Jsou to mé peníze po tátovi,“ zněla synova odpověď. Byl plnoletý, knížka byla na jeho jméno, a tak si ji vzal a odešel. Spolu se synem zmizely z bytu počítač, tablet, barevná televize a vše, co mělo cenu. Zůstala jsem sama. Sama a bez peněz. A tak jsem chodila do práce a peníze, které jsem vždy použila pro svého syna, jsem tentokrát ukládala na svůj vlastní účet. Během roku jsem měla slušné úspory na horší časy. Syn si na mě za ten rok ani nevzpomněl. Přišel až po roce. Zaklepal a v ruce nesl dvě igelitové tašky, na zádech malý batůžek.

„Ahoj, to jsem ráda, že jsi mě přišel navštívit. Jak žiješ?“ Ptala jsem se svého syna s láskou, přestože mě rok vůbec neznal.

„Víš, nepřišel jsem na návštěvu,“ odpověděl. A pak mi sdělil, že potřebuje bydlení.

„Jak to?  Měli jste s tvou přítelkyní přece byt? Měl jsi úspory. A kde máš věci? Počítač, televizi a další drahé věci?“

„Byly to snad mé věci,“ obořil se na mě. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde všechny ty drahé věci, na které jsem já sama vydělala, skončily. Syn ke mně přišel s pár hadříky. Poskytla jsem mu útočiště, protože mi tvrdil, že chodí do práce. Tou prací myslel dva dny v týdnu, kdy na pár hodin chodil na brigádu. Nevydělal si ani na rohlíky. A tak jsem ke své práci v kanceláři přibrala ještě brigádu. Chodila jsem uklízet do nedaleké základní školy. Večer, po práci, kdy jsem si mohla unavená uvařit kávu a sednout si k televizi, jsem chodila do školy a v pozdních nočních hodinách se vracela domů, kde můj syn ležel na břiše u televize.

Po čase jsem se začala zajímat, kolik mi syn bude přispívat na živobytí.

„Z čeho?“ procedil mezi zuby.

„Máš snad na knížce dvě stě tisíc korun po tátovi? A pokud jsi šetřil, mohl bys tam mít i víc.“

Na knížce mu, samozřejmě, nezbylo nic. Rok bohémského života, kdy zval holku do restaurací, chodil pařit a neznal v utrácení brzdu, se na úsporách podepsal. Ze syna se stal žebrák.

„Musíš si najít práci. Musíš se vzpamatovat a žít normální život!“ Napomínala jsem svého syna, ale ten jako by neslyšel. Nadále vysedával doma a peníze, které si na brigádě vydělal, utratil za chlast.

A já se mohla přetrhnout.

„Musíš ho vyhodit,“ nabádaly mě kamarádky. A já si tisíckrát říkala, že MUSÍM. A přesto jsem pokaždé změkla. Byl to můj syn. V roce mu zemřel vlastní táta. Vždyť to byl chudáček.

Takto jsem syna obhajovala před sebou samou až do chvíle, kdy začaly na mou adresu chodit pokuty. Tu za jízdu načerno, tam penále za nesplacení půjčky…

„Ty máš půjčky? Na co?“

„Copak si myslíš, že jídlo je zadarmo?“ obořil se tehdy na mě.

„Ne, to si nemyslím. Za těch pár měsíců, co tu žiješ, jsem utratila za jídlo tolik peněz, že já sama bych z nich dokázala žít i dva roky.“ To bylo to nejmenší, živit syna. Můj útulný byt se ale postupně měnil v doupě plné papírů a sklenic od piva. Začala jsem se bát exekutorů. Syn splácel dluhy mnohem menší rychlostí, než dluhy rostly. A tak místo, aby se jeho resty umořovaly, neustále rostly.

Jednoho dne jsem zkolabovala v práci. Starosti se synem mi nedovolovaly klidně spát a přerostly únosnou míru. Přemluvila jsem svou vedoucí, aby mě pustila domů, místo, aby volala sanitku.

„Ale slibte mi, že se dáte dohromady,“ řekla mi tehdy vedoucí a osobně mě dovezla domů.

„Co tu děláš?“ zeptal se syn, kterého jsem vyrušila ve sledování stupidního seriálu v televizi.

Tehdy se ve mně přepnul nějaký knoflík. Uvědomovala jsem si, že přehnanou péčí o syna jsem z něj udělala budižkničemu a flákače. A všechen za roky naspořený vztek se konečně projevil.

„Dávám ti deset dní, abys můj byt opustil,“ sdělila jsem Vítkovi.

„Deset dní? A kam asi půjdu?“ Vítek se snažil limit na vystěhování oddálit. Ovšem já sebrala veškerou sílu, kterou jsem ještě měla, a za deset dní, kdy se odmítl z mého bytu hnout, jsem zavolala policii.

„Na vlastního syna si dovolíš volat policajty?“ zeptal se. A protože byl plnoletý a neměl u mě trvalé bydliště, musel byt opustit.

„To je naposledy, co mě vidíš!“ křičel a já se třásla po celém těle.

Dlouho jsem se z tohoto okamžiku vzpamatovávala. Uvědomovala jsem si, že jsem ten den přišla o svého jediného syna.

Odpočinula jsem si, a začala znovu spořit na stáří. Dala jsem si byt opět dohromady. Mé vzpomínky na syna řídly. Vždyť si za svůj osud mohl především on sám.

 Pět dlouhých let jsem o Vítkovi nevěděla. Až po této dlouhé době mě přišel navštívit. Čistě oblečený, upravený a s diplomatickým kufříkem.

„Přišel jsem ti poděkovat,“ řekl.

„Tys nepřišel, aby ses zase nastěhoval? Máš dluhy, nebo co po mně potřebuješ?“

Mé obavy byly zbytečné. Syn se jen díky tomu, že jsem přestala nad ním držet ochranitelskou ruku, pochlapil.

Dlouze mi vyprávěl, jak po mém násilném vystěhování skončil na nějakou dobu u kamaráda. Ale i ten ho po čase vyhodil. Měl nepředstavitelné dluhy a neměl už ani na jídlo. Nikde ho, špinavého a zadluženého, nechtěli zaměstnat. Až pak se vydal na úřady. Požádal o insolvenci. Vzhledem k tomu, že nic neměl, mu skutečně vyhověli a nabídli mu bydlení. To ale jen za podmínek, že bude pracovat. Dělal veřejně prospěšné práce, aby mohl bydlet na městské ubytovně a sdílet jednu místnost s pěti cizími lidmi, kteří na tom byli podobně, jako on. Až tehdy pochopil, že žil špatně.

„Tak jsem si hledal další a další brigády, abych splatil tu povinnou část, kterou jsem i v insolvenci musel splatit,“ líčil mi.

„Nevypadáš ale, že trpíš nedostatkem,“ poznamenala jsem.

„To už dávno ne. Ale poslouchej dál.“ Vyprávěl mi o tom, jak své povinné dluhy splatil.

„Jenže jsem pochopil, že pokud se nechci znovu ocitnout na ulici a žít jako chudák, musím něco udělat. A rukama si nikdy nevydělám tolik, abych mohl žít dobře. Dodělal jsem si vysokou, mami.  A pak jsem byl rok v Americe. Pracoval jsem tam. Tam jsem taky našetřil dost peněz. Dnes bydlím v podnájmu, nepiju, nekouřím. A toto, to si vem.“ Otevřel diplomatku a vytáhl z ní obálku. Třásly se mi ruce. Co mi mohl přinést? Peníze? V obálce byl poukaz na wellness pobyt v Luhačovicích.

„To, aby ses zregenerovala z toho, co jsem ti za ty roky natropil. Promiň. Já už dostal rozum. A děkuji ti, že jsi mě tenkrát nechala vyhodit. Asi bych jinak nikdy nedospěl.“

Dlouho jsem Vítkovi nevěřila. Zdálo se mi to jako pohádka. Nezdárný a zkažený syn se mi vrátil ze světa, polepšený, pracující, bez dluhů. Až po dalších dvou letech jsem uvěřila, že to myslí vážně. Tím, že jsem ho přestala podporovat, jsem svého syna naučila konečně žít.

Dnes jsem už hrdou babičkou. Ale své vnuky nerozmazluji, jako jsem to udělala s vlastním synem. Učím je, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí se o to především oni sami prosadit.

A především je to učí jejich táta, polepšený Vítek.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Pohádková proměna mého syna:

Pohádková proměna mého syna
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Smutný příběh s koncem jako v pohádce...málokdy se to stává...SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
smutný príbeh so šťastným koncom.škoda,že nie všetko sa tak šťastne skončí,ale želám im aby už nič zlé ich nepostihlo.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásně napsané, ale vždy to tak dobře nedopadne. Své děti jsem od mala učila, že všechno něco stojí a vše je potřeba si zasloužit. Nikdy neměli problém jít na brigádu a při VŠ oba pracovali.
Obrázek uživatelky
profil
Krásně napsáno,bohužel,ze svého okolí znám také takový případ.
Vám přeji v životě už jen vše dobréSmajlík

Obrázek uživatelky
profil
Hezky sepsaný smutný příběh, naštěstí s dobrým koncem.Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles