Pohlednice z Paříže

Když jsem si brala svého muže, byla to láska jako trám. Vždy jsem toužila po návštěvě Paříže, ale na svatební cestu jsme jeli do Krkonoš. I tak to byla velmi pěkná dovolená.

Na naši první posvatební dovolenou jsem chtěla opět do Paříže. Nevyšlo to, byla jsem těhotná a cestu jsme si nemohli dovolit. A tak jsem alespoň manželovi koupila na Vánoce krásný obraz z jedné z pařížských uliček. Maloval ho ne zrovna neznámý malíř, obraz měl hodnotu a časem jeho cena bude růst. Obraz jsme si pověsili v obýváku nad gauč. Jednou, jednou určitě si náš sen splníme…

Náš syn měl krátce před svými druhými narozeninami, když jsem zjistila, že mě můj muž podvádí. Měl vztah se svou milenkou, Leonou. Když jsem mu na mimomanželský vztah přišla, dušoval se, že s milenkou skončí. Já mu ale nedokázala odpustit. Rozvedli jsme se. Po rozvodu jsem se přestěhovala se svým synem do malého bytu, který jsme pořídili z ušetřených peněz, zatímco bývalý muž zůstal bydlet v našem dosavadním bytě. Byt byl jeho už před uzavřením sňatku, bylo to v pořádku. Nechala jsem mu i obraz z Paříže, který jsem mu kupovala, protože to byl můj dar jemu. Obraz byl proto jeho.

Krátce po rozvodu se k němu přistěhovala milenka Leona. Nebylo mi příjemné, když jsem ji potkávala v obchodě, protože jsme se přestěhovali jen o pár bloků dál, aby se muž mohl vídat se synem. Ještě méně mi ale bylo příjemné, že můj malý syn chodí do bytu, kde nyní hospodaří ta mrcha, co mi odloudila manžela.

Po svatbě měli tu drzost, že mi novomanželé poslali pohlednici ze svatební cesty. Byla z Paříže. Nebylo pochyb, že to byla jistá forma výsměchu.

Já se věnovala výchově syna a na nový vztah jsem ani nepomyslela. Uběhlo pět let a já jednoho dne našla ve své poštovní schránce dopis. Byl od mého bývalého muže. Psal v něm, že je v nemocnici a má vážné zdravotní problémy. Prosil mě, jestli bych ho mohla v nemocnici navštívit, případně přivést syna.

Do nemocnice se mi nechtělo. Při pomyšlení, že bych tam mohla potkat Leonu, se mi zvedal žaludek. Byl to ale otec mého syna. Jako táta nezklamal, byl k synovi hodný a malý ho měl rád. Přesto jsem šla na první návštěvu sama, syn byl v tu dobu ve škole.

Bývalý muž ležel na jednotce intenzivní péče. Byl připojen na množství různých přístrojů. Pohled na něj nebyl pěkný. Doslova se propadal do lůžka, byl bledý v obličeji a pod očima měl obrovské tmavé kruhy.

Matěj, můj bývalý, byl přesto rád, že mě vidí. Nic z toho, co jsem mu přinesla, jsem mu na oddělení nemohla nechat.

„Vezmi to malému,“ poděkoval můj už bývalý muž, když sestřička odmítla pomeranče, jahody, banány i čokoládu, které jsem marodovi donesla. „A příště ho, prosím, přiveď,“ sotva neznatelně zašeptal, a usnul.

S personálem nemocnice jsem se domluvila, že syna můžu na chvilku přivést i na jednotku, kam normálně děti nesmí. O dva dny později stál náš chlapeček u nemocniční postele svého táty. To jsem už věděla, že jeho otec nemá žádnou šanci. Lékaři mu dávali jen pár týdnů života.

Leona od něj odešla v okamžiku, kdy se jeho diagnózu a hlavně prognózu do budoucna dozvěděla.

Mého bývalého muže ke konci života pustili umřít domů. Bylo to jeho přání. Prosil mě, abych ho tam navštívila.

Stoupala jsem po schodech notoricky známou chodbou. Nesla jsem nákup a pár drobností, které by mu mohly udělat radost. Náš syn byl u prarodičů. Nechtěla jsem, aby svého tátu viděl takto zbídačeného. Oba jsme si přáli, aby v jeho paměti zůstal táta takový, jakého ho znal po celou dobu svého života. Silný, zdravý, pořádný chlap.

Náš bývalý byt byl téměř prázdný. Leona z něj odnesla vše, co se dalo. Nad gaučem byl světlý flek. Sebrala Matějovi i obraz ode mne, mrcha!

O svého bývalého muže jsem se starala až do jeho skonu. Leona nepřišla ani na pohřeb. Od té doby jsem o Leoně ani o obrazu už nikdy neslyšela. Zmizela také ze samoobsluhy, kde jsme se potkávaly.

Svého nového muže jsem potkala až o nějakou dobu později. S ním jsem navštívila milovanou Paříž a spoustu jiných krásných míst.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete