Poklad z půdy

V několika posledních měsících má naše rodina spoustu práce s likvidací pozůstalosti po manželových rodičích. Představte si dům, ve kterém se celá desetiletí hromadily věci a nevyhodila se pomalu ani sirka, protože by se někdy mohla hodit... A teď se všemi těmi věcmi nějak prokousejte!

Je to náročné jak časově a fyzicky, tak psychicky. Člověka to ale přinutí alespoň na chvíli se také zastavit a zavzpomínat. Najednou máte po dlouhých letech v ruce něco, díky čemu vám před očima vyvstane dávno zapomenutý příběh, situace, člověk... A tak ty vzpomínky pomyslně navlékáme jako korálky a vracíme se zpět do různých období našich životů a také do životů lidí, které známe jen z vyprávění. Oprášili jsme stará rodinná alba z půdy a zjistili jsme, že některé svoje předky ani neznáme a bohužel už ani nepoznáme. Už není nikdo, kdo by nám k těm tvářím na fotografiích přiřadil konkrétní jména a osudy...

Objevujeme poklady – alespoň v našich očích. Jsou to kromě rodinných fotografií třeba nádherná blahopřání k sňatku manželových prarodičů ze začátku 30. let minulého století, památky na křty, staré vykládací karty, válečná čítanka manželova tatínka, stará školní vysvědčení a různé další tehdy důležité tiskopisy a dopisy. Je náročné se tím vším prokousávat. A je nám jasné, že v tom množství něco nepřehlédnout a nevyhodit je bohužel nemožné i přes veškerou snahu vše poctivě probírat.

Před pár dny se mi podařilo mezi starými časopisy najít dopis, který psal manželův dědeček své dceři (byla to manželova teta, tedy sestra jeho maminky). Psal se říjen roku 1942 a podnětem k napsání dopisu byl její tehdejší ne zrovna vzorný přístup k učení a z toho vyplývající pozvání rodičů do školy. Manželova teta byla vždycky živel, takový kluk v sukních. Dnes by možná byla zařazena mezi hyperaktivní děti nebo by jí byla stanovena nějaká porucha učení. Tehdy ale nikdo nic takového neznal, a tak musel její tatínek čas od času navštívit školní ústav a vyslechnout si nářky nad jejím prospěchem a případně i docházkou. Maminka na tohle už neměla ani nervy, ani trpělivost, takže kázeňské přestupky starší dcery prostě řešil vždycky tatínek. A podle všeho je řešil nejen s trpělivostí, ale hlavně s láskou.

Po přečtení tohoto dopisu jsem byla dojatá krásným přístupem manželova dědečka – z těch písmenek přímo vyzařoval kromě lásky i zájem o budoucnost jeho dítěte, životní zkušenosti, moudrost a pochopení. Milující otec, který se snaží své dceři vysvětlit nutnost vzdělání včetně rad, jak ho nejlépe dosáhnout. Žádné výčitky, vyhrožování, slova o zklamání a podobně. Přístup, ze kterého si každý i dnes může vzít příklad. Dopis jsem přečetla manželovi i synovi, kteří byli u toho. Syn dokonce projevil zájem, že si ho chce dát zarámovat.

O ty nejkrásnější pasáže z dopisu se ráda podělím s vámi. Rady manželova dědečka jsou totiž stále tak pravdivé, že stojí za to si je připomenout. I když je dnes jiná doba, určitě mi po přečtení dáte za pravdu, že právě tohle jsou myšlenky, které nestárnou. Takže vybírám a cituji to podstatné. Jestli máte chuť, pojďte se také vrátit do roku 1942 a ke starým pravdám, které přetrvají jistě mnoho dalších desetiletí...

… Nerad podepisuji předložené káravé listy ze školy. Chodíval jsem tam také a učil jsem se, seč mi síly stačily. Prosím Tě vezmi to poctivě do rukou a uč se spravedlivě. Musíš se učit celý život, i když nebudeš již chodit do školy a tak daleko to dopracuješ, kolik vydržíš svojí vytrvalostí, pilností a houževnatostí.

Nevěř, že se nemůžeš něčemu naučiti, ale věř v sebe, ve svoji vytrvalost, buď na sebe přísná a prokážeš si tím největší službu. Budeš-li míti pevnou vůli a vytrvalost, musíš mít plný úspěch.

Svědomitě se uč každou látku, nic nevynechávej, nepokračuj pokud není lekce předchozí dokonale propracována. Nepřetěžuj se a správně rozděl učební látku. Opakuj, stále opakuj látku.

1. Úspěšné učení vyžaduje nadání, píli a vytrvalost. Nejdůležitější jest vytrvalost.

2. Dobrovolně a pravidelně se uč a pracuj s úkoly! Nemysli na to „Tohle je zbytečné, mně stačí pro mou potřebu jen to či ono“. Nevynechávej látku nebo některé části dané práce, protože to jest příčina, proč tolik lidí zaniká před cílem... Pospíchej pomalu a skončíš s úspěchem. Chceš-li se něčemu naučiti, musíš si uvědomiti, že jest k tomu zapotřebí určitého soustavně užívaného denního času a námahy. Kolik času k tomu potřebuješ, závisí na vhodnosti metody, na svědomitosti a na řadě zevních okolností.

3. Pamatuj na rozvrh učebních látek, neboť není nic škodlivějšího, než nesoustavnost a nepravidelnost a učení se něčemu za rekordní čas. Nejlépe se věnuj učení s krátkými přestávkami a denně a zachovej je za každých okolností! Budeš-li míti mimořádný čas, opakuj starou látku. Časový rozvrh přesně dodržuj.

tatínek

Ještě bych ráda napsala, že manželův dědeček byl drobný živnostník – vyučil se a v dopise také přiznal: „Dalším středním školám jsem utekl jen kvůli tomu, že jsem chtěl být nezávislým. Utekl jsem do praktického, tvrdšího života“. Dále píše, že i tento život ale vzal poctivě do rukou a o totéž prosí svou dceru, co se týká jejího školního vzdělávání.

Tolik to nejpodstatnější z celého dopisu. Snad nejsem sama, kdo v něm spatřuje výše popsanou krásu, lásku a takovou výchovu, která v dnešní době často chybí...

Uznevim - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete