Pokroková doba

Rozbil se mi počítač. Pustila jsem ho, ale obrazovka zůstala černá, nespustil se, ani nehučel. Byla jsem zoufalá stejně, jako vždy, kdež počítač stávkuje. Mám ho sice asi čtyři roky, ale jsem s ním spokojená. A hlavně jako laik počítačům moc nerozumím. Kamarád, co se mi o počítač obvykle stará, je delší dobu v nemocnici. Má roztroušenou sklerózu v pokročilé fázi a stále tvrdí, že se už počítačům nechce věnovat. Přesto tu vždy byl, aby mi pomohl. Kdykoli mi počítač zkolaboval, zaviroval se, nebo se mi jednou úplně spálil hard disk, byl tu, aby mi pomohl. A vždy to dokázal. Zachránil mi fotografie mého syna z dětství, když se disk spálil, odviroval, zrychlil chod mého noťásku.

Jenže teď tu nebyl.

Na sociální síti byl právě můj známý. Je o dvanáct let mladší, než jsem já, a živí se jako IT. V oblasti počítačů je považován za kapacitu. Tak jsem si dovolila ho požádat o pomoc.

Napsal mi: „Kup si nový.“

Hodinu jsem se mu snažila vysvětlit, že s počítačem jsem spokojená. Doposud běžel, jak má, je dostatečně rychlý, stačí mi na mou práci. Filmy nestahuji, a i kdyby, zvládl by to. Jen prostě nejde spustit. To vše jsem psala na mobilu. Bylo to značně zdlouhavé, ale potřebovala jsem jen, aby ho viděl. Aby se podíval. Mohla to být drobnost. Kvůli tomu si mám koupit nový počítač? Budu si zvykat na nové rozložení? Kdo mi ho přizpůsobí, abych se v něm vyznala? A přitom můj stávající počítač mi vždy dobře sloužil.

„Kup si nový,“ přišla opět jeho rada.

„Nemůžeš se na to podívat?“ zeptala jsem se.

„Co na tom uvidím. Počítač se musí každý rok kupovat nový. Ty ho máš čtyři roky.“

„Mám dělat jen na počítače?“ zněla má otázka.

Poslal mi odkaz na nějaký zánovní. Prý má mnohem větší kapacitu a hodnoty jako takové. Jsem laik, já viděla jen stříbrnou krabici na fotce. Levnou stříbrnou krabici.

„Ty mi to zapojíš? Co bych s tím dělala? Nerozumím tomu.“

„Tak to je pak těžké.“

„Stačí mi, když se podíváš na můj.“

„Je starý.“

„To já taky.“

Vzpomněla jsem si na Jarka. To je ten nemocný kamarád. Ten je starší, než já, a nikdy neodmítl. Podíval se, udělal, co mohl, a vždy mi pomohl. Můj mladý známý se nepodívá, neporadí nic jiného, než koupi nového.

Takto jsme si psali tři hodiny. Známý mi vyčetl, že mám starou šunku. Vyhodit, a koupit nový.

„Když se ti rozbije televize, taky ji hned vyhodíš?“ zeptala jsem se.

„Televize? Co to je? Tu jsem před lety vyhodil. V dnešní době je to přežitek,“ odpověděl.

Nazval mě zpátečníkem:

„Technika jde dál. Já snad vytáhnu parní stroj a začnu jezdit s mašinkou.“

Vysmál se mi, ale nepomohl. Mimoděk jsem zabrousila ve vzpomínkách do dob, kdy se sice nejezdilo parní mašinkou, ale silnicí se ploužila stará embéčka. A ani ta neměl každý. Lidé si pomáhali a rodiny se scházely na televizi u těch, co ji měli. Byla to krásná doba.

Najednou jsem pochopila, že ač je to pěkný kluk a mnohem mladší, než jsem já, je stále sám. Nemá děti. Přežitek.

Pochopila jsem, že když si občas napíšeme, je strohý. Nikdy nenapíše, jaký měl den. Zeptá se, jak jsem den prožila já, ale sám se nesvěří. Neprojevuje city. Přežitek.

 

I když jsem stará a nerozumím tolik počítačům, žila jsem v době, kdy si lidé pomáhali. Měli se rádi proto, že jim je spolu dobře. Když se jim věci rozbily, opravili si je a vše šlo dál. Nevyhazovalo se to. Zdravili jsme starší, pomáhali jsme jim a pouštěli jsme je sednout v autobuse. Když jsme zlobili jako děti, dostali jsme na zadek. Dnes děti zabijí své rodiče, když je štvou jen proto, že na zadek nedostaly.

 

Měla jsem divný pocit z člověka, který si říká můj známý. Skončila jsem dialog, který nikam nevedl. Znovu jsem se vrátila ke svému čtyřletému zázraku, který čtyři roky poctivě sloužil. Přece mu moc nemůže být? Obhlédla jsem ho ze všech stran a… zastrčila přívodní šňůru od zásuvky. Můj notebook už má dávno špatnou baterii, funguje jen na elektrický proud. A ta šňůra, která k němu vede, se povytáhla. Zastrčila jsem ji, spustila, a počítač spolehlivě, jako jindy, najel.

Zbytečně strávené tři hodiny. Poznala jsem jen, že přátelé a kamarádi už také moc nefungují.