Pomoc v nouzi nejvyšší, když zavřou i holiči

 Včera za mnou domů přišel můj spolupracovník s prosbou, jestli bych ho nemohla ostříhat.

„Holič je zavřený a já už přes vlasy ani nevidím,“ řekl.

„Proč si hlavu celou nevyholíš? Strojek doma máš, ne?“ zeptala jsem se ho.

„Ale ona je teď docela zima,“ řekl.

Nikdy jsem nestříhala, jen sobě jsem občas zastřihla ofinu. Vůbec jsem si na to stříhat kolegu netroufla. On tu ale byl a čekal. Chopila jsem se proto nůžek.

„Jenže bychom měli zachovávat odstup,“ ještě jsem se snažila celou proceduru zvrátit.

„Pokud nakažený jsem, už to máš taky,“ řekl lakonicky Marek. Asi měl pravdu.

 

Při práci jsem se snažila přece jenom zachovávat odstup. Marek seděl na židli uprostřed mé kuchyně, já nůžky držela konečky prstů a brýle jsem si odložila na stoleček.

„Ty se ani nebudeš dívat na to, jak mě stříháš?“ ptal se Marek znepokojeně a ukázal na mé brýle.

„Brýle mám na dálku, ty nesedíš tak daleko. Zbytečně by se mi mlžily a překážely,“ řekla jsem a ještě o krůček poodstoupila. „Nemám navíc tak silné dioptrie.“

„No, jak myslíš,“ už Marek neprotestoval.

Stříhala jsem, přeměřovala, kontrolovala. Nejdřív byla kratší pravá strana, pak ta levá, a nakonec to bylo celé křivé. Znovu a znovu jsem celý střih opravovala, až se Marek začal ošívat:

„Zůstanou mi tam nějaké vlasy?“

„Samozřejmě, ty máš ještě vlasů!“

Po pravdě, nebyla jsem si svým tvrzením tak jistá. Nemohla jsem ale na sobě nechat nic znát. Markovy vlasy notně prořídly. Celé to zarovnávání a zkracování vedlo k jistému konci. Marek ale neměl před sebou zrcadlo, a tak ten výsledek jen tušil.

„Chceš to určitě kratší, že? Karanténa bude ještě dlouhá,“ snažila jsem se Marka ovlivnit.

„No, kratší ano. Ale chci mít na hlavě vlasy!“ řekl Marek důrazně.

„Však je máš,“ řekla jsem a konečně odložila nůžky. Nasadila jsem brýle na oči. V tu chvíli se mé dílo ještě víc zvýraznilo a já docela ostře viděla Markovu lebku, uprostřed které se klikatila pěšinka. Nic víc. Marek vypadal víc jako pankáč, kterému někdo zkrátil číro, než seriózní muž. Ještě že je Marek kliďas.

„Už jsem hotová,“ řekla jsem nejistě.

„Tak mi přines zrcadlo,“ poručil si Marek.

„Žádné nemám, podíváš se doma,“ snažila jsem se nevyhnutelné oddálit.

„Pojď, udělám ti dobrou kávičku,“ podplácela jsem Marka.

Marek si ale musel odskočit na toaletu. Voda na kávu se vařila, když se mou koupelnou ozval výkřik. Marek ani nespadl, ani se mu nestala jiná nehoda. Jen se podíval do zrcadla nad mým umývadlem.

„Cos mi to provedla?“ ptal se po návratu zpět.

„Říkala jsem ti, že stříhat neumím.“

„Takhle přece nemůžu zítra do práce?“

„Ale můžeš. Docela ti to sluší,“ usmála jsem se na Marka sladce a přisunula před něj šálek horké kávy.

Když ji vypil, řekl nakonec:

„Víš co? Tak mi to prosím ohol celé. Máš přece doma taky strojek na vlasy?“

Měla jsem. Marka jsem oholila tak, jak jsem mu radila na začátku. Vůbec mu to neslušelo.

„No vidíš, docela tě to omladilo. Vypadáš mnohem lépe, Marečku,“ lhala jsem, až se mi od úst prášilo.

„Myslíš?“ zeptal se.

„Jistě!“

A aby Marek nebyl škodný a někdo se ho cestou domů nepolekal, darovala jsem mu jednu čepici, kterou nenosím.

Myslím, že Marek už za mnou s prosbou o ostříhání nikdy nepřijde, i kdyby byla karanténa sebedelší.