Pomsta sedmé B

Mám kamarádku, učitelku na základní škole. Je to zkušená kantorka, třídní učitelka sedmáků. Když jely sedmé třídy na lyžařský výcvik, náhle onemocněly dvě kantorky, které měly tvořit odborný dozor na výcviku společně s mou kamarádkou Jitkou. Lyžařský výcvik byl ohrožen.

Lyže byly zajištěny, pobyt zaplacen, děti natěšeny a jejich rodiče si mnohdy zajistili sami dovolenou na horách. Kantoři z ostatních tříd museli ve škole zůstat, aby nebyla narušena výuka v ostatních ročnících. Ředitel na výcvik jet nemohl, měl smluvenou důležitou schůzku a jel na neméně důležitý seminář. Kantoři z okolních škol vypomoci nemohli, bylo právě chřipkové období a i jejich řady v důsledku útoku virů prořídly. Sedmáků jako by se to nedotklo. Plni elánu, překypující zdravím se nemohli dočkat lyžařského výcviku. Tehdy ředitel školy rozhodl, že bude Jitce vděčen za iniciativní přístup spočívající v tom, že sežene do odjezdu jakýkoli dospělý dozor, který zajistí, že se děti zúčastní výcviku a vrátí se zpět živé a pokud možno zdravé. Tehdy Jitka oslovila mě.

„Máš jako zdravotní sestra zkušenosti s nemocemi, ty se nám můžeš hodit. Navíc lyžuješ.“ Tento argument byl odzbrojující. Navíc jsem spatřovala výhodu i v tom, že si za malý peníz, protože nemocné kantorky chtěly jen zlomek ceny pobytu, udělám dovču na horách, zalyžuji si a strávím týden s kamarádkou. Děti snad zvládneme, obě jsme zasloužené mámy. Jako bonus jsem sehnala známého, který dělá tělocvikáře na místním gymnáziu. Dokázal si vzít dovolenou a vybaven lyžařským náčiním nastoupil s námi a sedmdesáti puberťáky do zájezdového autobusu. Autobus nás vyvezl z města, prokličkoval několika vesničkami a stoupal serpentinami až k horám. Ubytováni jsme byli v krásném horském hotelu.

Jak se záhy ukázalo, ukočírovat sedmdesát dospívajících dětí není vůbec tak jednoduché. Zvlášť, když ty děti nejsou vaše a pohlavek, facka, nebo jen zmínka o tom, že je roztrhnete vejpůl, pokud nepřestanou demolovat vybavení hotelu, chlapci navštěvovat v nočních hodinách pokoje dívek a dívky pokoje chlapců apod. je brána jako fyzické násilí na nezletilcích. A vybaveni blokem a barevnými fixy, kterými jsme začali udílet černé puntíky za přestupky a červené, bohužel byl jen jeden, za dobré chování, jsme vzbuzovali výsměch. Jakub, kamarád tělocvikář, si přesto s žáky poradil víc, než já s Jitkou. Jednu chvíli jsme ho začaly dokonce podezírat, že žákům slíbil úplatky v podobě cigaret, drog, alkoholu či jiného zakázaného sortimentu, protože ti ho skutečně přijali a na slovo poslouchali, zatímco mě a Jitku poslouchali více z povinnosti, a to jen, když nám Jakub za zády dělal bodyguarda.

Lyžařský výcvik se zdárně chýlil ke konci, na svém kontě měl jen jednu zlomenou lyžařskou tyčku a jednu ztracenou čepici. Žádné ztráty na životě, žádné úrazy a dvě lehká nachlazení, to byl účet dva dny před ukončením lyžařského kurzu. Rozhodly jsme se to s Jitkou pořádně oslavit. A protože jsme víc na jídlo, než na pití, vydaly jsme se do města, abychom nakoupily vše potřebné na chlebíčky. V cukrárně jsme koupily bednu zákusků a vrátily jsme se do hotelu, kde Jakub hlídal nám svěřené žáky. Jakuba jsme zastihly v horečkách.

„Tak to dostihlo i mě, ta chřipka,“ řekl nám na přivítanou a odešel do postele.

Najednou jsme měly na starosti i jeho. A hlídat nemocného chlapa je možná horší než ta tlupa pubertálních dětí, která nám od počátku dávala najevo, že jsou v početní převaze.

Druhý den jsme v pudu sebezáchovy zrušili poslední lyžování. Dětem se to nelíbilo, Jakub ale ležel a na svah si netroufl, my s Jitkou si zase netroufly samy na děti. Náhradní program spočíval v tom utahat žáky a nezničit sebe.

„A co diskotéka na rozloučenou, bude?“ ptali se.

Diskotéka musela být, jinak by nás asi roznesli na kopytech.

„Večerka, zítra se jede domů,“ zavelely jsme s Jitkou, když se blížila půlnoc. To jsme už ve spěchu do sebe naládovaly zákusky, ale sklenice okurek spolu se šunkou, salátem a dalšími potravinami na chlebíčky dosud ležely na venkovním parapetu okna našeho pokoje.

„To nic, v noci si uděláme párty s chlebíčky my,“ zářila Jitka, když se nám konečně podařilo zahnat tu divou zvěř do pokojů. Jakub se přikradl jen na chvilku, aby nám řekl, že horečka mu klesla z třiceti devíti na třicet osm a dva stupně, přesto si místo chlebíčků dopřeje ještě pořádnou dávku spánku.

V noci jsme odchytly jednoho žáka, který se kradl do pokoje dívek. Byl vrácen, následně opět chycen, a když jsme ho chytily potřetí, bylo rozhodnuto, že za trest stráví noc v našem pokoji.

„A co vy? Vy nebudete spát?“ ptal se vítězoslavně.

„Ne, vy jste měli párty večer, my budeme mít v noci,“ řekly jsme a odsoudily jsme se k nocování ve společenské místnosti.

Svůj slib jsme dodržely a neposlušného žáka jsme držely až do rána pod zámkem. Ošidily jsme se o noční piknik s chlebíčky, který jsme si hodlaly vynahradit ráno. To se Jakub jakžtakž zmátožil a uvolil se, že se žákům bude chvilku věnovat, když my jsme se jim i jemu věnovaly, když mu bylo nejhůř.

Konečně přišla řada na chlebíčky! Udělaly jsme si jich plný tác a s chutí jsme je snědly. Posledními kousky jsme podarovaly Jakuba.

Když jsme mu přinesly talířek s chlebíčky, neušel nám škodolibý úsměv žáka, který nocoval v našem pokoji. Jakub se zakousl do prvního chlebíčku a noční viník pronesl směrem k ostatním: „A to ani nevědí, že jsem jim tam v noci do těch okurek na parapetu načůral.“

Jakub s odporem vyplivl sousto, které s takovou chutí vložil do úst. My s Jitkou jsme už nemohly udělat vůbec nic. Ještě těsně před odjezdem jsme zkoumaly lák, který zůstal ve sklenici od okurek. Chvilku jsme uvažovaly, zda by nějaký šikovný chemik ze školy nezjistil přesné složení oné tekutiny. Nakonec jsme ji vylily do záchodové mísy a slíbily si, že další lyžovačku přenecháme mladším a dobrodružnějším povahám.