Popletené výběrové řízení

S prací je to v našem kraji opravdu zlé. A tak se člověk chytá různých pracovních příležitostí. Nehledí přitom na své vzdělání, praxi, a zkouší.

Vlekla jsem se s nákupem městem. Byly to už dva měsíce, co jsem bez práce. Předchozí zaměstnání jsem opustila, protože majitel firmy přestal vyplácet výplaty. Byla to práce na dohodu, a tak mi nevyplacené mzdy nevykompenzoval ani úřad práce. Připadala jsem si mizerně. Denně jsem pracovala, snažila se, a zůstala jsem bez výplat.

Odešla jsem a první měsíc jsem si užívala. Jezdila jsem na hory, chodila na bazén, sportovala, odpočívala a uklidila si doma. Ten druhý měsíc jsem pomalu začala pociťovat nudu. Ne, že bych neměla co na práci. V bytě na mě stále ještě čekalo několik restů. Neměla jsem ale kolem sebe pracovní kolektiv. A kamarádky a kamarádi neměli denně tolik času, jako já. Neměla jsem si s kým popovídat. Můj čtyřnohý kamarád se sice snažil všemožně mi lidi nahradit, naslouchal, ochotně mě doprovázel na procházky a svým chytrým pohledem mi říkal, jak mě má rád. Lidi ale přesto nenahradil. „Musím si najít novou práci!“, říkala jsem si, když jsem se vlekla s tím nákupem domů. „Co budu vůbec celý den dělat?“ Bylo teprve dopoledne. Čekalo mě celé odpoledne a večer. A nikdo neměl opět čas.

Procházím uličkou města a můj pohled zavadil o vývěsku na výloze jednoho z vyklizených obchůdků. „PŘIJMEME PRODAVAČKU PRO TUTO PRODEJNU.“, stálo tam. Vše doplněno telefonním číslem. Jako vždy jsem si vývěsku vyfotila mobilním telefonem, mávla rukou a šla dál. Kolik podobných vývěsek jsem si vyfotila za poslední dva měsíce? Bylo jich možná dvacet, a možná ještě víc. Na některé z nich jsem i zavolala. Telefonní čísla byla buď nefunkční, nebo mi bylo sděleno, že místo je již obsazeno. A to jsem se ptala „jen“ na místo prodavačky! „Toto bude podobný případ,“ táhlo mi hlavou. „Ale co budu dělat?“ ptalo se mé zvídavé já. „Jednou to přece musím opět zkusit?“

Vrátila jsem se k výloze, ušla jsem teprve pár metrů od chvíle, kdy jsem si vývěsku fotila. Nejistě jsem zavolala. Vzal to už na poslech velmi nerudný dědek. Trochu jsem znejistěla. Pozdravila jsem, představila se a stroze jsem vysvětlila, že bych o místo prodavačky, pokud je ještě aktuální, měla zájem. Muž na druhém konci mi řekl, že nemá čas a ať mu formou textové zprávy zašlu své iniciály a stručný popis toho, co jsem dosud dělala. Nebyl vůbec příjemný a bez rozloučení zavěsil.

„To víš, že jo, dědku!“ utrousila jsem směrem k oněmělému telefonu. A telefonát jsem pustila z hlavy. Odpoledne se vleklo, ale nakonec jsem podvečer strávila na bazéně a bylo mi hned lépe.

Druhý den jsem se probudila opět se stejným problémem. Co budu celý den dělat? Můj věrný psík mě zval na procházku. Po návratu domů jsem si vzpomněla na nerudného dědka z předchozího dne. Že bych mu přece jen napsala? Krámek byl malý a budu zde pro lidi, ne pro majitele obchůdku. Budu mezi lidmi, a možná zde najdu i nové přátele. A časem si můžu najít i jinou, zajímavější práci. Za zaslání zprávy tolik nedám. A tak jsem se do zprávy ve zkratce představila. „Možná bude vadit, že mám maturitu, státnici atd.“, zaváhala jsem, když jsem psala o vzdělání. Už nejednou jsem si posteskla, že svou školu raději zapřu, než přiznávat vyšší vzdělání, než je požadováno na pozici, na kterou se hlásím. Jsem ale děvče pravdomluvné, a tak jsem přistřihla uzdu fantazii a napsala vše tak, jak je. To byla středa.

Hned druhý den mi volal již milejším hlasem jiný muž. A pozval mě hned na další den, pátek, na výběrové řízení. „Bude se to konat v restauraci…“, následovalo jméno restaurace v těsném sousedství onoho obchůdku. „Znáte ji?“

Samozřejmě, že jsem restauraci znala. Neměla valnou pověst kvůli její majitelce. Také platila svým zaměstnancům, jak se jí zlíbilo, a spoustu jich bezdůvodně vyházela. Ale byl to jen pohovor.

V pátek jsem se na pohovor dostavila již půl hodiny před stanovenou dobou. Vešla jsem do poloprázdné restaurace a očima jsem tápala po případném zaměstnavateli. U jednoho ze stolků seděly dvě maminky s kočárkem, další dítě sedělo na židličce. Byly obsazeny ještě dva stolky. U jednoho seděla větší společnost lidí a dobře se bavila. Ti to určitě nebudou. Pak zde byli tři muži v oblecích u posledního obsazeného stolku. Výrazně jsem hleděla jejich směrem. Proč jsem se já hloupá nezeptala na jméno? Nebyli to oni. Přešli můj pohled a věnovali se své debatě. Vyšla jsem opět ven, na náměstí. No, jasně, to jsem celá já, opět nějaký podvodník! S tímto zjištěním jsem se usadila na lavičce před restaurací. Vyčkám půl hodiny, a půjdu domů. Půlhodina utekla jako voda, ale nikdo během ní do restaurace nevkročil. Ještě s poslední nadějí jsem vytočila číslo muže, který mě na výběrové řízení zval.

„Ale my tu už sedíme skoro hodinu a čekáme na vás,“ spustil muž.

„Já tam ale před půlhodinou byla!“ řekla jsem. „Tak já tam jdu znovu, dívejte se, prosím.“

Vešla jsem do restaurace znovu. Drobný mužíček vykoukl zpoza sloupu v restauraci. Tak tam byli zašití! On i jeho kolega seděli za sloupem a nebylo je od vchodu vůbec vidět. Při představování jsem poznala v druhém, starším muži, nerudného dědka z prvního rozhovoru.

V tu chvíli k nám přiběhla majitelka restaurace. „Říkala jsem vám, že si nepřeji ve své restauraci žádné předváděcí akce!“ zvýšeným hlasem zaútočila na muže.

„Ale já tu nedělám žádnou předváděcí akci. Už ve středu jsem avizoval, že tu budu mít výběrové řízení. Objednám si zde pití a příchozím taky. Udělám vám tržbu. Proč tu nemůžu být?“ ptal se dědek.

„Já tu nic takového nechci!“ trvala majitelka restaurace na svém.

„A já se odtud nehnu!“ umínil si dědek.

Seděla jsem u stolku a pozorovala, co se bude dít.

Majitelka si troufla na to, aby dědka popadla za rameno a snažila se ho zvednout ze židle. Ten ji nelichotivě nazval, nebudu zde konkretizovat ono oslovení.

Jedna z mladinkých servírek mi do ucha zašeptala: „A u takového chcete pracovat? Nechcete si najít místo jinde?“

Samozřejmě, že bych si radši našla jiné místo, a jinou pozici. Ale kde? Ve městě, kde lidé berou i práci na dohodu, a klidně jdou i pod hranici padesáti korun za hodinu? Tady mi byla nabídnuta smlouva, i když plat byl také mizivý.

Situace se vyhrotila natolik, že byla přivolána městská policie. Ta požádala dědka i jeho doprovod o opuštění restaurace. „Mě odsud nikdo nedostane! Avizoval jsem předem výběrové řízení. Přijde mi sem dvacet lidí, ale postupně. Já každému zaplatím útratu a nic zlého nedělám.“

„Sprostě mi nadával,“ vmísila se majitelka restaurace do hovoru.

„Chytala mě za rameno a chtěla mě vyhodit,“ žaloval dědek.

Dědek byl legitimován a vykázán z restaurace. „Proč?“ ptal se. „Majitelka podniku si vás tu nepřeje. Co máme dělat? Můžu vám poradit? Naproti je velmi příjemná restaurace, příjemný personál i majitel,“ snažil se mladý strážník.

„Ale já tu mám nasmlouvané lidi! Budou chodit co půl hodiny,“ zoufal si dědek.

No, co vám mám povídat? Já byla první u pohovoru. A výběrové řízení se nakonec konalo na lavičce před restaurací. Městská kašna zurčela a my si povídali o tom, co vše umím. A zdálo se mi dokonce, že jsem na oba muže udělala dojem.

„Řekneme vám v pondělí, jestli jsme vás vybrali,“ podal mi ruku dědek, majitel firmy, i jeho kolega.

Doma jsem byla nervózní. Vybere mě, nebo ne? A kdyby mě vybral, budu chtít pracovat u tak prostořekého starce? Netrvalo to ani tři hodiny od mého příchodu, když stařec volal. Oslovil mě zdrobnělinou mého křestního jména: „Pavlínko, slíbil jsem, že se ozvu v pondělí, ale nechtěl jsem vás napínat. Vybral jsem si vás,“ sdělil mi. Udělal mi radost. Budu mít práci, a pokud bude zlý a sprostý, vždy můžu odejít.

Trvalo to ještě dva týdny, než jsme obchůdek dali do pořádku. Ke mně byla vybrána podobně stará prodavačka, příjemná ženská, s kterou si rozumím. S dědkem, majitelem firmy, jsme cestovali často do okolních měst, abychom mu pomohly vyřídit potřebné formality. A to, prosím, ještě bez smlouvy.

„Co když nás vyšplouchne a smlouvu nám nakonec nedá?“ tázaly jsme se s kolegyní jedna druhé.

Na našich cestách jsme zjistily, že majitel firmy je skutečně rázný senior, který nemá ke sprostému slovu daleko. Má ostré lokty, které patří k podnikání. A dokáže ocenit i snahu a píli. A tak máme sice přísného, ale spravedlivého šéfa. Teď už zbývá jen popřát našemu krámku, aby prosperoval a lidé se do něj rádi vraceli. Přísný šéf má totiž příjemné prodavačky. A to je přece důležité.