Pracovala jsem ve firmě ze začátku na dělnické pozici. I přes svou vysokou školu a další certifikáty a získané kurzy jsem začínala jako dělnice u stroje. Práce to byla namáhavá, ale člověk, když chce pracovat, si zvykne na všechno. Až později si mě všimli a já dostala své první místo v kanceláři. Seděla jsem u dveří v přízemí na pozici výkonové účetní. Byla to nejméně žádaná práce z těch kancelářských, ale přece jen to byla už kancelář.

Jak roky šly, postupně jsem šplhala výš a výš do vyšších pater kancelářské budovy a s přibývajícími patry se lepšily jak zastávaná pozice, tak i plat. Nyní jsem seděla v prostorné kanceláři s více okny, měla jsem vypolstrované kancelářské křeslo a svou asistentku. Stala jsem se vedoucí obchodního oddělení. V mých kompetencích byl také styk se zahraničím, a právě v onen den jsem se chystala na důležité setkání s potenciálním obchodním partnerem z Paříže. Jako jediná jsem v podniku ovládala francouzštinu, a tak má účast na jednání byla nevyhnutelná.

Do noci jsem procházela papíry a šprtala jsem francouzské fráze, abych na jednání mohla přednést náš podnikatelský záměr bez větších problémů. Pařížská firma byla pro nás důležitá, a pokud s námi podepíšou Francouzi smlouvu, v mnohém si polepšíme.

Ráno jsem znovu proletěla lejstra, abych na něco důležitého nezapomněla, a vyrazila z bytu. Upravená, s taškou plnou dokumentů jsem nastoupila do výtahu, ten se za mnou zavřel a já klesala do přízemí. Klesala, ale nedojela. Ve výtahu škublo, něco zachrastilo, a ten se zastavil. U stropu zablikala žárovka a zhasla.

Co teď? Výtah už byl vybaven bezpečnostním tlačítkem, kterým se v případě poruchy dovoláte na servisní středisko. Ač jsem tlačítko mačkala, jak chtěla, nic se nedělo. Problém byl nejspíš v tom, že asi vypadl proud a i tlačítko bylo na elektriku. Naštěstí jsem s sebou měla i mobilní telefon. Ještě než jsem stihla vytočit poruchovou službu, mi volal podnikový ředitel:

„Kdepak jste, zástupci firmy z Paříže už dorazili,“ slyšela jsem jeho nervózní hlas.

„Pane řediteli, jsem ve výtahu. Měl poruchu a já visím v našem domě. Omluvte mě, prosím, volám poruchovou službu, dorazím ihned, co mě vysvobodí,“ vysvětlovala jsem.

„Pospěšte si, prosím,“ řekl pan ředitel úpěnlivě a zavěsil.

Konečně jsem se dovolala na poruchovou službu a vyžádala si pomoc. „Pospěšte ale, mám jednání s pařížskou firmou, které je moc důležité,“ žadonila jsem úpěnlivě.

Trvalo to přes půl hodiny, než opravář dorazil. To už mělo být jednání zahájeno. Nervózně jsem sledovala ručičky svých hodinek a mít tu moc, tak zastavím čas. Místo toho se ale ozval opravář:

„Jste tam?“

„A kde bych měla být?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Bude to chvilku trvat, vydržte,“ řekl opravář.

„Ale já nemůžu čekat!“ vykřikla jsem v panické hrůze.

„Musíte, nic jiného vám nezbývá,“ řekl opravář lakonicky. „Musím zpět do firmy, přehřála se jedna součástka a já ji nemám s sebou.“

„Tak proč si nevozíte všechno?“ divila jsem se.

„Milá paní, já nevím, co děláte vy, ale já opravuji výtahy. Taky vám nekecám do toho, co děláte vy. Zkuste říct zubaři, ať vám zub nevrtá tou vrtačkou a použije jinou. A ubezpečuju vás, že si budete hledat jiného zubaře. Taky se na to můžu vykašlat, a vy si tu dělejte, co umíte.“ Hromoval bezesporu naštvaný opravář. Asi mu manželka zapomněla nachystat svačinu, nebo měl jiné trable. Jisté bylo jen jedno: Budu muset čekat a nesmím na opraváře spěchat!

„Už jste na cestě? Jsou nervózní,“ ptal se po chvíli do telefonu pan ředitel.

„Nejspíš to chvíli potrvá, jsem pořád ve výtahu,“ řekla jsem plačtivě do telefonu.

Půl hodiny trvalo, než opravář vůbec přijel. A teď jel zpět na firmu, musí vzít součástku a s ní jet zase zpět. To nemůžu stihnout. To se mi honilo hlavou, když ředitel řekl do sluchátka:

„A máte všechny podklady u sebe?“

„Ano, mám. Vše mám přichystáno, srovnáno, jen jsem ve výtahu,“ odpověděla jsem.

„Vydržte, jedeme za vámi!“ zavelel pan ředitel.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny, když jsem zaslechla hlas svého ředitele už ne ze sluchátka, ale z patra pode mnou: „Kdepak jste?“

„Tady, pane řediteli,“ zakňourala jsem a zaklepala na dveře od výtahu.

Pan ředitel mi přes výtahovou šachtu představil zástupce z Francie a porada mohla začít. Rozložila jsem si veškeré podklady po podlaze výtahu.

Dobrou čtvrt hodinu jsme se domlouvali přes výtahovou šachtu, a nebyl v tom žádný problém. Delegace z ciziny mi rozuměla a já rozuměla jí.

Přerušil nás až nerudný hlas opraváře: „Tak já si odskočím pro součástku, a on tu je zatím dýchánek.“

„Prosím vás, vy jste opravář výtahů, tak opravujte laskavě výtah a neskákejte nám do rozhovoru. Protože udělat to náhodou vašemu zubaři, tak vás ujišťuji, že si budete muset hledat nového,“ uzemnila jsem opraváře jeho vlastní zbraní.

„No jo, však jsem až zas tak moc neřek,“ brumlal si pro sebe opravář. „A nemusíte se bát, paninko, stejně vám nerozumím. Já se moc dobře neučil a té vaší hatmatilce nerozumím už vůbec.“

Nechala jsem jeho pojmenování francouzštiny bez komentáře. Opravář se vzdálil, my projednali vše důležité, Francouzi byli nadšeni naší pohotovostí a podepsali s naší firmou smlouvu. Ve výtahu začalo cukat a já byla za dalších několik desítek minut konečně vysvobozena ze zajetí výtahu.

Později mi jedna ze sousedek říkala: „Kdybyste viděla, paní sousedko, co se to tu dělo. K našemu domu přijelo plno cizinců v oblecích, bylo tu plno zahraničních aut.“

Usmála jsem se: „No neříkejte,“ a šla dál. Od té doby, když mám něco důležitého, chodím po schodech.