Porevoluční pokroková doba

Neměla jsem radost, když vypukla ona revoluce. Prý sametová. Ač jsme s manželem nikdy nebyli ve straně, žili jsme si slušný a poklidný život. Naše děti měly co jíst, a my také. Na chléb jsem si mazala máslo každý den. Byl ho dostatek. Když jsme já nebo jiný člen naší rodiny byli nemocní, dostali jsme léky zdarma. Do školy děti chodily zdarma, a v první třídě si z ní ještě donesly drobné dárky. Nikdy jsem neslyšela:

„Mami, potřebuji stovku na sešity, tisíc na učebnice a pět set na předváděcí akci v nějakém podniku. Jo, a šetři na lyžák, bude prý stát až osm tisíc.“

V práci jsem se za pět korun pořádně najedla.

V těch letech jsem stála frontu na banány. Nyní děti mých známých stojí frontu na úřadu práce, protože práce není pro všechny. I na maso se stály fronty, stejně, jako nyní čekají ve frontách maminky malých dětí, aby dostaly sociální dávky. Protože z čeho by koupily svým dětem náhradní mléko? Kojit už totiž není moderní.

Po revoluci se nám otevřely hranice. Můžeme cestovat. Já nevím, jak vy, ale já na to nemám. Zaplatím léky v lékárně, a pak obejdu potraviny velkým obloukem. Na máslo musím šetřit. Vajíčka měli v akci, tak jsem je koupila. V tu chvíli jsem je ale musela vrátit. Prý jsou toxická. A tak mi pomalu nezbývá, než si koupit ta čokoládová. Konečně jsem si našetřila na zubaře. Ovšem, má zubařka šla do důchodu a nikdo nový nebyl. Mám zubařku Ukrajinku. Nic proti ní nemám, pokud svou práci ovládá. Má zubařka ale neumí česky. A tak mi ukáže na kelímek, abych si vypláchla. Pak mi něco kreslí na papír, abych věděla, co mi chce vlastně v puse dělat. Nerozumím jí. Šermuje proti mně dvěma papírky. Asi si mám vybrat. Jenže já nevím, mezi čím. Naštěstí o patro níž je chirurgie, kde ještě slouží náš lékař. Lépe řečeno dosluhuje, protože na jeho místo brzy nastoupí chirurg někde z Afriky. A tak se s pomocí chirurga, překladače v počítači, všech končetin po hodině dovídám, mezi čím mám volit a kolik to bude ještě stát.

Nedávno mi dcera řekla, že její spolužák pracuje jako operátor někde v továrně.

„To musí mít asi školy,“ řekla jsem, protože to slovo jsem kdysi nikdy neslyšela. Znělo tak vznešeně.

„Kdepak, to je obyčejný dělník, mami. Jen se mu tak říká,“ smála se dcera.

Druhá dcera mi řekla, že u nich v zaměstnání berou nové síly jen na dohodu.

„A to je co?“ vyvalila jsem na ni oči. „To jako musí, nebo nemusí pracovat?“

„Musí, stejně jako my. Ale do důchodu se jim to nepočítá. Ani dovolenou nemají, ani nemocenskou.“

„A peníze jim dají?“ zhrozila jsem se, protože před revolucí nic takového nebylo.

„Dají, ale méně, než nám. Jo, a nemají stravenky.“

„A dělají stejně?“

„Stejně, nebo víc. Agentura by je jinak vyhodila.“

„Jaká agentura?“

„Ta, co je zaměstnává,“ vysvětluje dcera.

„Budou přece pracovat u vás?“

„To ano, ale nebudou to naši zaměstnanci. Budou to zaměstnanci agentury.“

Připadala jsem si, jako bych na Zemi spadla odněkud z kosmu. Protože před revolucí jsem sice nejezdila do ciziny, ale měla práci. Za práci jsem měla mzdu. Ze mzdy mi posléze vypočítali důchod. Ač ho mám hodně nízký, dnes nějak přežívám. Každý měsíc se sice modlím, aby mi léky nezdražily, a aby je v lékárně vůbec měli. Takže to, že dnes můžu jezdit po světě, mě vůbec nezajímá. Svět přišel k nám, do našich ordinací. A já si šetřím na slovník. Slyšela jsem, že na kožní přijali nového lékaře, Araba. Tak abych mu nemusela potom kreslit, že se mi z těch všech změn po sametové revoluci vyhodila kopřivka…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10