Poslední sbohem, má paní a nejdražší přítelkyně

Jistě víš, jak nesmírně rád jsem žil s Tebou, vždyť jsem si Tě sám vybral na společnou cestu životem už tehdy v chovné stanici před mnoha léty.

Tehdy ses sehnula ke spoustě batolících se štěňátek ze dvou vrhů, já jsem neomylně poznal, že jsi ta pravá a skočil jsem ihned do Tvé náruče. Nebyla jsi tehdy na tom zdravotně nejlépe, chodila jsi po operaci zlomených kotníků s francouzskými holemi a teprve nedávno Tě v nemocnici učili chodit a zdolávat schody. Bylo to zrovna v době, kdy i já jsem se učil chodit na mých vratkých nožkách a překážky a schody jsme zdolávali ve stejném období i když ještě každý zvlášť.

Po příjezdu do mého nového domova jsem si všechno prohlédl, očichal, oběhl jsem všechny místnosti a pak i zahradu a zjistil jsem, že se mi u Tebe bude líbit. Protože však schody ze zahrady do bytu byly vysoké a já jsem byl ještě malinký, zůstala jsi se mnou po celé léto venku na zahradě, spali jsme vedle sebe na zahradní houpačce pod stromem vedle rybníčku s rybičkami a fontánou. Vařila jsi v zimní zahradě, kam jsme se přestěhovali na podzim až do doby, kdy jsem se naučil proběhnout sklepem a vyškrábat se po těch mnoha schodech za Tebou. Naše společné procházky posílily moje nožky a urychlily léčbu Tvých kotníků, takže jsme už na podzim mohli chodit na dlouhé procházky po okolí a já poznával s Tvou pomocí okolní svět. Naučila jsi mne, že slepičky nesmím honit, pasoucím se koním je lépe se vyhnout, že zvuk auta znamená vždy blížící se nebezpečí a že při přecházení přes cestu s Tebou nejdříve zůstanu stát u Tvých nohou a teprve na povel

„A fofrem“ ji spolu rychle přeběhneme. Učila jsi mne klidným  nenásilným způsobem, co pejsek smí a co rozhodně ne - nikdy jsi mne neplácla ani na mne nekřičela. Stačil zvuk novin, jimiž jsi plácla do dlaně druhé ruky a já jsem pochopil, že dělám něco špatně. Protože naše rasa - šeltie - patří k nejbystřejším pejskům, brzy jsem pochopil už z tónu Tvého hlasu všechny pokyny. Za mou chápavost jsi mne odměnila tím, že po většinu svého života jsem mohl chodit bez vodítka, protože Ty sama taky nesnášíš žádné omezování, miluješ svobodu a volnost a věděla jsi, že se na mne můžeš vždy spolehnout. Spolu jsme si hráli na zahradě i na procházkách, měl jsem radost, že jsem byl rychlejší, ovšem jako správný „gentleman“ jsem vždy počkal na Tebe, často jsem se ohlížel, zda mi stačíš a vracel jsem se, pokud jsi byla příliš pozadu.

Vím, že jsem Ti způsobil hodně problémů, když jsem jednoho letního večera příštího roku skákáním na dřevěná vrátka zahrady uvolnil dvě prkna a vyběhl nepozorovaně ven. Jen jsem se chtěl proběhnout, ale pak jsem uviděl kočku, běžel za ní přes cestu a odhodilo mne auto /cherchez la femme/. Zadní nožka mi tehdy zůstala viset jen na nějaké rource, doběhl jsem domů a ulehl do svého pelíšku, věděl jsem, že moje chování nebylo správné a nechtěl jsem Tě zarmoutit. Jenže Ty jsi na to brzy přišla, když se polštářek pode mnou zbarvil červeně, rychle jsi mne zabalila do ručníku a autem velikánskou rychlostí jsme jeli tichou nocí k našemu panu doktorovi. Ten provedl základní ošetření a objednal nás na zítřejší poledne k operaci. Tehdy jsem Tě viděl moc plakat a bylo mi to velmi líto, že jsem Ti způsobil smutek, to jsem opravdu nechtěl. Pak následovaly jízdy obden k ošetření doktorem, později ještě jedna malá operace, kdy mi vytáhli něco tvrdého z té nožičky a musel jsem užívat nějaké léky. Tehdy jsem si v duchu slíbil, že už nebudu provádět žádné hlouposti, abych Tě zase nezarmoutil.

Brzy jsme se přestěhovali do jiného domku na malé vsi, kde všichni pejsci volně pobíhali po návsi kolem rybníka a kousek za domem byly obrovské louky, pak les a všude spousta dobrodružství. To byl nádherný volný život, věděl jsem, že nesmím prohánět ani srnky či mladé divočáky, že kačenkám a husičkám na rybníce taky nesmím ublížit, jen ty hloupé kdákající slepice mne hrozně štvaly. Tam jsem poznal svou velkou lásku, ale byla neustále uvězněna za plotem a ani o mne nestála. Pak jsi domů přinesla malé černé štěňátko, které mi drze obsadilo pelíšek a zhltlo vždy i část mého oběda, ale byla to holka, tak jsem k ní byl pozorný a snažil se ji naučit vše, co má umět hodný pejsek. Jenže ona mne přes zimu přerostla, byl to nespoutaný tvor, rychlý jako blesk a moje rady jí nic neříkaly. Na společných procházkách s Tebou vždy někam odběhla, proháněla všechno živé, vrhala se do každé vody a kaluže  /já vodu naopak nemusel/ a domů se pak vracela později  vždy přes střechy dřevníku a garáže. Když jsem se do ní trochu zamiloval, nedovolila mi nikdy ani to nejmenší a vždy mi utekla. Tak jsme společně strávili skoro dva roky, ale potom si mou kamarádku odvezla jedna hodná paní a my jsme spolu s Tebou nasedli do velkého auta a odjeli na dlouhou cestu. Vždy jsi mi pomáhala při nastupování do auta, protože ty schůdky byly vysoké a mně se nedařilo vyskočit.

V těch maďarských lázních se mi taky moc líbilo, chodili jsme denně na dlouhé procházky, potkávali jsme spoustu pejsků a já se tam znovu zamiloval do krásné černé maďarské holky, ale bohužel, drželi ji přísně na zahradě za plotem. Potom jsme bydleli pár měsíců na venkově, kde jsem měl spoustu volnosti a dva skvělé kamarády, přinesl jsem ti v zubech krtečka, ale nechal jsem ho žít a pak ses velice bavila pozorováním, jak jsem vždy u krtinců větřil, pomalu se plížil a pak skočil - bohužel - vždy naprázdno. Když jsme odjeli na Vánoce zpět domů, byly tam kopce sněhu, vyšší nežli já a velká zima, tak jsem směl spát vedle Tvé postele nedaleko krbu.

Doprovázel jsem Tě na všech cestách a všude se mi moc líbilo. Nechala jsi mne ještě vyšetřit u pana doktora a pak jsme se rozjeli dolů na jih za sluníčkem a hodnými lidmi. Měl jsem celou sedačku pro sebe a to za Tvým sedadlem, abych mohl pozorovat krajinu za oknem a sledovat, zda dobře řídíš. Projeli jsme kus francouzského pobřeží, tam ses divila, že poslouchám i na pokyny v cizí řeči, a když se nám porouchalo auto, žili jsem pár dní v garáži autoservisu, chodili na dlouhé procházky a k moři, kde jsi mne schovávala pod velký nízký slunečník, protože - a to nechápu proč - pejsci prý na pláž nesměli. Já jsem o koupání nikdy nestál - tak jsem ležel ukrytý a jen se koukal. Poté jsme jeli do Sant Tropéz, kde jsme se sešli s Tvými vnučkami, oběma holkám jsem se moc líbil, škoda jen, že jsme se nemohli zdržet déle.

Po příjezdu do našeho nového domova - španělského království - jsme toho spolu hodně prožili a vzájemně se doplňovali. Pár měsíců jsme kempovali pod olivovníky jen několik metrů od moře, tam chodila spousta lidí s pejsky, měl jsem hodně kamarádů. Každému jsme nabídli vodu a někteří, ti hladoví - hlavně labradoři - mi někdy zbaštili i mou porci, ale Ty jsi mi vždy misku doplnila.

Na rok ve srubu na horách taky moc rád vzpomínám - měl jsem tam obrovský výběh, kolem byl les a stín, tři kamarádi pejsci k nám chodili ze spodní chaloupky a zpočátku, když bylo ve srubu hodně chladno, jsem Tě v noci zahříval svým teplým huňatým kožíškem. Do otevřených dveří jsi pověsila těžké deky a já jsem mohl kdykoliv vyběhnout a zase se vrátit. Tehdy se jednou objevil pomatený soused z vedlejší chaty, já jsem ho znal, takže jsem byl nejdříve klidný, ale pak jsme ho spolu vyštěkali. Byl jsem vždy moc hrdý na to, že mne moje panička nikdy neuhodila ani po mně nekřičela, jako jsem to často viděl u jiných lidí a pejsků.  Vždy jsme si hezky popovídali, před spaním jsi mi vyprávěla o mém dětství a jak moc mne máš ráda, já jsem olizoval Tvé ruce a uši a ráno jsem Tě probouzel taháním za deku nebo olíznutím prstů u nohou.

Když jsme se pak přestěhovali dolů blízko k moři, byl jsem nadšený procházkami po pláži, hlavně na „psí pláži“ to bylo skvělé - desítky skvělých kamarádů, ale nikdy jsem nechápal, proč tak nadšeně běhali za klackem do vody, to mne nikdy nebavilo. Tak jsem aspoň na ně štěkal. Oblíbil jsem si  velký park nad přístavem u moře, tam byl stín a taky hodně kamarádů, proháněl jsem tam veverky a nemohl pochopit, proč si se mnou nechtějí hrát? Potom jsem Tě jednou překvapil, když jsem Ti předvedl, že taky umím plavat a za svým velkým kámošem jsem se osmělil vlézt do vody a plavat až k němu. Ale pod slunečníkem na břehu jsem se cítil jistěji.

Divila ses, že jsem po třech létech toho Tvého chlapce na letišti nadšeně přivítal, ale já jsem hned ucítil jeho vůni a poznal jeho hlas. Jak krásně jsme si spolu v parku hráli, on mne vždy důkladně vyčesal a moc mne hladil - ještě dlouho po jeho odletu jsem pokaždé koukal směrem k pláži, zda se můj velký kámoš neobjeví, ale zbytečně. Když sis pouštěla obrázky z našeho společného pobytu u moře a já uslyšel jeho hlas, hned jsem ožil a zaštěkal, ale ač jsem očichával tu skřínku, kamarádem to nevonělo. Letos jsem se konečně dočkal, ale byl tu jenom krátce a se svou slečnou. To už jsem neuměl naskočit sám do auta a on mi vždy ochotně pomohl a denně jsme spolu chodili na procházky jako dva kamarádi - on vždy řekl: „Tak co, kámo - půjdeme si zakouřit?“ a už jsem čekal u vrátek.

 Vím, že jsem Tě zarmoutil před 3 roky, když jsem náhle onemocněl nějakou zlou nemocí, kdy mi museli dát krev jiného pejska a nedávali mi moc velkou naději. Ale hned večer jsem Tě nadšeně vítal a skákal a štěkal, protože jsem byl rád, že se opět vidíme. Sice jsme museli často chodit na testy, kde mi brali krev, ale já jsem byl vždy statečný a nikdy jsem ani nekvikl. Pak jsi mi musela ráno a večer píchat injekce pod kůži za krkem, poprvé se to nepovedlo, jehla se ohnula, ale nic jsem nenamítal - věděl jsem, že to se mnou vždy myslíš dobře.

Od té doby jsem musel polknout stovky tablet a chodit často k doktorovi; netrap se, Ty jsi za to opravdu nemohla, že mne píchl nějaký moskyt a podlomilo mi to zdraví, vím, že jsem byl pro Tebe vždy na prvním místě a dala bys za mne klidně pár let života. Byl to stále náš společný hezký život, až mne začala trápit  ta kdysi operovaná nožka, nevím, proč mne bolela, ale nedával jsem to najevo. Při chůzi jsem kulhal a při běhu jsem raději běžel jen po třech!  Vím, že jsi se mnou často jezdila k našemu doktorovi, ten jen nožku prohmatal a tvrdil, že to asi dělá ten falešný kloub a to, že stárnu. Pak mi konečně na Tvé naléhání udělal rentgen a zase dlouho nic. Odjeli jsme tedy na kliniku k jednomu moc hodnému panu doktorovi, ten provedl vyšetření a několik rtg a sdělil nám, že v tom pakloubu je tumor a nožka je ještě k tomu zlomená kousek nad tlapkou a divil se, že jsem nikdy nekňučel a neplakal - ale já jsem byl vždy statečný kluk!!! Pamatuji, jak moc jsi plakala, hladila mne moc a moc, pak mi udělali biopsii, což trochu bolelo, ale snesl jsem to. Naštěstí tumor nebyl zhoubný, ale nožka se musela amputovat, na záchranu zlomeniny bylo příliš  pozdě. Já to snášel statečně, hned po amputaci jsem Tě nadšeně vítal a hezky skočil z chodníku do auta na své místo. Bylo to od Tebe skvělé, že jsme se krátce předtím přestěhovali z prvního patra do přízemí, těch mnoho schodů bych bez pomoci nezvládl a vím, že jsem byl vždy moc těžký. Teď jsem měl svůj dvorek, jen dva schody do bytu, skvělý výhled na dvě ulice a hodně pejsků chodilo si se mnou popovídat. Louky před námi jsem znal, protože jsme nyní bydleli jen o pár domů dále. Všichni naši hodní sousedé mne měli stále rádi, říkali, že jsem jejich ♂„maskot“ a moc hodný pejsek. Taky jsi jim vždy říkala, že oproti Tobě já rozumím velmi dobře anglicky, protože jsem pejsek inteligentní.

Ty ses po té operaci trápila více nežli já, byl jsem už zvyklý běhat o třech a aspoň mne ta nožka už nebolela. A naskakování do auta z chodníku jsem taky pěkně zvládl, vždy jsi mne pohladila a říkala mi krásná a něžná slůvka, byl jsem pro Tebe vždy nejdražší statečný hafánek nebo zlatíčko.

Jenže pak mne častěji začala bolet při chůzi či běhu ta zbylá zadní nožka, po krevních testech, které dopadly údajně dobře, jsem se někdy nemohl ani zvednout a udělat pár kroků. Okamžitě jsi se mnou jela na kliniku, zrentgenovali mne a zjistili, že poslední dvě kostičky na páteři u ocásku tlačí na nějaký nerv a  to mne bolí a moc. Jenže pak mi začalo být špatně i po jídle - jak já jsem vždy předtím nedočkavě poskakoval, když jsi mi připravovala skvělá papáníčka, za která jsem Ti vždy přišel poděkovat olíznutím ruky. A najednou mi nic nechtělo zůstat v bříšku a občas jsem zvracel. Jezdili jsme spolu denně na kliniku, dělali mi různá vyšetření, navrhli speciální granule kvůli játrům  /ale já granule nerad/, opět nějaká vyšetření, ale protože my pejsci jsme chytří a raději nebaštíme vůbec, pokud nám není dobře, po poslední návštěvě pana doktora si mne už nechali v nemocnici a nějakými hadičkami mi něco teklo do přední tlapky.

Zrovna byl víkend, starali se o mne i jiní doktoři a  ti přišli na to, že mám špatně funkční obě ledviny. Vím, že jsi mne ještě byla navštívit, přivezla jsi mi polštářek pod hlavu, který nádherně voněl Tebou, zůstala jsi u mne několik hodin a vyprávěla mi krásnou pohádku o malém štěňátku, které vyrostlo ve velmi krásného a chytrého pejska. A taky o tom, jak nám bylo spolu dobře a jak moc a moc mne máš ráda. Snad mi to promineš, ale já už jsem neměl ani dost síly vrtět ocáskem, chtěl jsem Ti z vděčnosti aspoň olíznout Tvou ruku, která mne neustále hladila, šimrala na hlavě, hladila ouška a pod krkem, ale nešlo to. Každou chvíli jsem zvracel a to dost bolestivě a obtížně a byl jsem Ti vděčný, jak jsi ty loužičky vždy hned uklidila. Pak jsem konečně usnul, přestože v protějším kotci neustále chodil a plakal jiný pejsek. Seděla jsi u mne ještě dlouho a pak jsi mi slíbila, že přijedeš zase zítra, v neděli. Jenže - já už jsem to věděl, že to  tak dlouho nevydržím, že brzy odejdu daleko, ale neuměl jsem Ti to říct a protože jsi tak hodně plakala, ani bych Ti to říci nedokázal!!!

Kdyby to bylo v mé moci, nikdy bych Tě takhle nezarmoutil, abych bez rozloučení odešel „za Duhový most“ za ostatními pejsky, ale v neděli ráno už jsem dále trpět nemohl a moje tělo ten boj prohrálo. Už bych nikdy nebyl tím šikovným a statečným pejskem, kdoví, zda bych vůbec mohl chodit a běhat a vím zcela určitě, že bys nechtěla, abych se dále trápil. Jsem vděčný za ta naše společně strávená léta, vím, žes mě milovala nade vše a já Tebe taky tou nejčistší a nejvěrnější psí láskou a budu stále vzpomínat na to, jak nám spolu bylo krásně a dobře a jak nádherně jsme se doplňovali.

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na stránkách autorky