Zina žila dlouho sama se synem. Dvanáct let ho vychovávala úplně sama a neměla to lehké. Její bývalý manžel ji týral fyzicky i duševně a ona si toto „prokletí“ nesla dál životem. Od přírody to byla dynamická a výřečná žena.

Měla spoustu kamarádek, žádného kamaráda. Před každým mužem ztrácela kuráž a propadala se do beznaděje. Bála se už mužů. Když navštěvovala své kamarádky, zmlkla vždy, když do stejné místnosti vstoupil i partner její kamarádky. Nikdy si nepotykala s žádným z kamarádčiných manželů. I v obchodech se instinktivně vyhýbala kasám s muži-pokladními.

Těžko by proto někdo věřil, že tato samostatná žena doma často pláče večer do polštáře. Večer, když její syn dávno spal, bývalo Zině úzko. Minul 30. rok jejího života a ona už dávno zapomněla na pohlazení od muže, něhu a  lásku.

Jejího manžela jí připomínalo jen několik jizev, němých svědků na jejím těle. Přesto neuměla nevidět štěstí svých kamarádek a lidí kolem. A všímala si i své vlastní beznaděje. Tak mladá, a přesto jí ubývalo sil. Byla sama na výchovu a péči o syna a dlouho nemohla pracovat. Potýkala se s finančními problémy a jako matka samoživitelka si vhodnou práci nedokázala najít. I přes své vysokoškolské vzdělání nakonec využila nabídky kamarádky a stala se pečovatelkou v úklidové firmě kamarádčiny tety. Stala se „děvečkou pro všechno“. Chodila uklízet bohatým paničkám, pečovala o nemocné seniory, hlídala děti, pomáhala na zahradách těm, co si mohli dovolit platit za to, co ona musela dělat pořád a zcela automaticky. Stalo se jí i to, že její služby využili velmi mladí manželé pro pomoc na své rekreační chalupě. Tehdy se málem neudržela, když zjistila, že má sama složit do sklepa několik metráků uhlí, zatímco tito sotva dvacetiletí  zbohatlíci se uložili na polstrovaná lehátka před chatou, obložili se chipsy a značkovým vínem a bezostyšně sledovali její počínání.

Tak si pomalu zvykala na to, že dokud si nesežene lepší práci, bude muset k uživení svého dítěte zatnout zuby a dřít, dokud nepadne. Její syn Filip chodil do školy, byl nadaný sportovec a nechtěl se lišit od svých vrstevníků. A to všechno něco stálo.

     Nakonec se Zina dostala do rodiny padesátileté paní Dany. Danin manžel byl velice pracovně vytížený a ani Dana, známá lékařka fakultní nemocnice, neměla času nazbyt.

Paní Dana brzy rozpoznala v Zině nadanou a chytrou ženu. I přes věkový rozdíl si padly do noty a, dá-li se to tak říct, z obou žen se staly přítelkyně. Zina si dál plnila své povinnosti, žehlila, vysávala, vytírala, myla okna a dělala další práce dle přání své zákaznice, ta s ní ale často a ráda rozmlouvala, radila se s ní a mnohdy se k ní v uklízení i přidala. Zina dokonce zjišťovala, že si s Danou díky jejím životním zkušenostem možná rozumí víc než se svými dosavadními kamarádkami. Paní Dana měla vytříbený vkus co se týče výtvarného umění. I Zina měla k výtvarnu velice blízko. Proto velmi obdivovala obrazy v domácnosti paní Dany. Časem zjistila, že všechna díla v domě pocházejí z galerie přítele rodiny své zákaznice. Tehdy jí také paní Dana vyprávěla o tomto muži, kterého rakovina připravila o ženu. „Škoda, Zini, že nejste starší. Vy byste se k němu intelektuálně skvěle hodila. A máte i společné zájmy. Je velice citlivý. Když jeho žena zemřela, viděla jsem poprvé, jak se rozplakal.“ Řekla tehdy znenadání paní Dana Zině.

     Od té doby tento rozhovor utkvěl Zině v hlavě. Znovu a znovu na něj vzpomínala, když si uvědomovala, jak obrazy v celém domě dokonale ladí s vybavením místností a dokreslují atmosféru každého pokoje. To už také věděla, že rozmístění obrazů navrhoval onen od ní o 15 let starší pán Pavel, co přišel o ženu.

Když pracovala pro paní Danu už zhruba půl roku, pozvala ji paní Dana jednoho dne na oslavu svých narozenin. S rozpaky přijala pozvání, které platilo i pro jejího syna. Celý týden si lámala hlavu s výběrem dárku. Nechtěla urazit, ale nemohla si dovolit ani dárek, který by ji finančně zruinoval.

Mocca souprava, kterou nakonec vybrala, slavila úspěch.

Narozeninové oslavy se také zúčastnil Pavel, onen přítel rodiny, vdovec a znalec umění. Zina si s ním dokázala dlouhé hodiny povídat. Jeho klidný hlas a mírné rysy jeho tváře ji zbavovaly obvyklého strachu z mužů. A pan Pavel se dokázal věnovat i Filípkovi. Zina nakonec svolila i s tím, aby ji odvezl domů svým vozem.

     V následujících dnech se jí paní Dana zeptala na rovinu, zda může Pavlovi dát její telefonní číslo. Prý si o něj chtěl říct hned Zině, ale nakonec si netroufl. Bál se, aby pro Zinu nebyl příliš starý. Zina se zase bála, že by o ni neměl zájem, kdyby zjistil, že se živí jako posluhovačka.

     Po pár měsících se Zina zbavila strachu z mužů úplně. A pan Pavel našel opět někoho, pro koho může žít a komu dávat svou lásku.

     Snad ani paní Dana nelituje. Ta totiž přišla o svou pomocnici poté, co se ze Ziny stala průvodkyně v Pavlově galerii a hlavní účetní v jedné osobě. 

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10