Pozor na srážku s blbcem!

Nastoupila jsem do nového zaměstnání poté, co firma, ve které jsem pracovala několik let, ukončila svou činnost. Původně jsem hledala práci odpovídající mému vzdělání, nebo alespoň práci pro středoškoláky. Protože jsem ale chtěla pracovat co nejdříve a kamarád mi nabídl, jestli nechci zkusit práci u nich, vzala jsem i práci dělnickou.

„Uvidíš, bude se ti to líbit,“ sliboval, a já mu uvěřila.

Vyfasovala jsem montérky, bavlněná trička a dokonce i přilbu pro práci v místech, kde je přilba vyžadována a nastoupila jsem na pro mě „pole neorané“. Byl to pro mě samozřejmě šok. Celý život jsem pracovala v čistém prostředí, v kostýmku, a nyní? Ale zvyknout se dá na vše, říkala jsem si.

Můj příchod do pracovního kolektivu byl, samozřejmě, plný očekávání. Umínila jsem si, že se nad nikoho nebudu vyvyšovat, budu působit příjemně, všem pomáhat, abych si získala na pracovišti ve svých spolupracovnicích také přátele. A tak jsem od první směny zdvořile zdravila jak v šatnách, které byly společné i pro jiné profese, tak na samotném pracovišti. Ihned na začátku jsem nejdříve střídala směny, abych se zaučila, a poté jsem měla přejít k jedné jediné směně, ke svému stálému kolektivu. Hned na začátku jsem ale zjistila, že to nebude tak lehké, jak jsem si myslela. První zaměstnankyně, která mě měla zaučit, se mě hned v úvodu zeptala, kde jsem pracovala předtím. Nechtěla jsem odpovídat, ale neměla jsem se za co stydět. A tak jsem váhavě řekla:

„Já pracovala trošku v jiném oboru.“ Myslela jsem si, že se Katka, jak se ona pracovnice jmenovala, s mou odpovědí spokojí. Nespokojila. A tak jsem po pravdě řekla, že jsem pracovala mimo jiné jako asistentka ředitele jedné nadnárodní společnosti. Katka nafoukla tváře, zrudla a chvilku to vypadalo, že se o ni pokouší infarkt. Umělé dýchání ani masáž srdce jsem jí nakonec poskytovat nemusela.

„Tche, já pracovala taky v kanceláři,“ procedila mezi zuby a zbytek směny si mě nevšímala. Ani se neobtěžovala, aby mi cokoli vysvětlovala. Když jsem se jí ptala, jestli jí můžu s něčím pomoct, jen odsekla, že jí jen překážím. Později jsem se dozvěděla, že Katka se po vyučení snažila udělat si maturitu, to však vzdala asi po měsíci. A v kanceláři skutečně pracovala, ona tam totiž jednu dobu uklízela. Zkrátka a dobře, Katka se ihned pasovala na mého nepřítele.

Později jsem už byla opatrnější, nikomu jsem nic osobního neprozrazovala a na dotazy, kde jsem pracovala, jsem odpovídala jen: „Různě.“ Nebylo to ale nic platné, ostatní už byli informováni. Já ale skutečně nechtěla nikde prezentovat, že mám vysokou a svým vzděláním předčím i svou nadřízenou. Ostatní se mnou ale mluvili jen proto, že museli.

Konečně jsem se dostala i do směny, která měla být mou domovskou. Starší Valerie měla o patnáct let víc než já, a absolvovala jen základní školu.

„To proto, že jsem hned měla děti,“ vysvětlila.

Alice byla o deset let starší než já. Ta se s bídou vyučila. Já ale lidi podle vzdělání nehodnotím. Brzy jsem zjistila, že Valerie, ač nebyla ani vyučená, je férová a logicky myslící ženská. S ní se mi pracovalo dobře. S Alicí to bylo už horší. Přestože pracovala u firmy už téměř deset let, nic si nepamatovala, na vše se ptala, stokrát stále dokola se ptala na totéž a vyžadovala stálý dohled. V práci nebyla vůbec samostatná. A tak se také brzy stalo, že já po třech týdnech radila Alici, co má jak udělat. On totiž i na toto pracoviště dorazil počítač! Prala se s ním Valerie stejně jako Alice. Ale Valerie dokázala aspoň pořádně máknout v provozu, což se o pomalé a neschopné Alici nedalo říct.

Ke mně ale vzhlížela.

„Víš, já říkala doma dceři, že pracuji s paní s vysokou školou. Já si můžu vážit toho, že pracuju s někým tak vzdělaným. Já tě mám tak ráda.“ Tak a podobně mi Alice nadbíhala. Bylo mi nepříjemné, že mě vyzdvihuje, ale vážila jsem si toho, že ke mně vzhlíží a je se mnou spokojená. Alice byla taková ta puťka domácí, co si sama snad ani nezaváže tkaničku. Byla tak hloupá, že cokoli jí člověk řekl, do konce směny to spolehlivě zapomněla.

„Jak tu Alice mohla tak dlouho vydržet?“ ptala jsem se jednou Valerie. Přestože to byla dělnická pozice, zaměstnanec tu pracoval se spoustou informací a i zaškolení bylo náročné. Jak mohl někdo tak hloupý v takové práci vydržet? Alice si vše ale zapisovala. I po tolika letech hledala v papírech každičký úkon, který má vykonat, aby nebyla ztracená.

„A pak… Všimla sis přece, že naší předačce nosí denně čokoládu. Nosí jí kytičky. Oslovuje ji Markétko a div jí nepucuje obuv. Ona to má vydřené, vleze každému do zadku a ono je pak těžké takového zaměstnance vyhodit,“ vysvětlila Valerie.

Ano, to jsem si všimla. I mně nosila ze začátku Alice snídani do práce, dokud jsem jí neřekla, že mám zvláštní dietu. Žádnou jsem neměla, bylo mi ale nepříjemné přijímat dárečky. A tak s tím přestala. Alice ale mluvila s lidmi dle jejich postavení. Jednou jsem byla u toho, když přijala hovor od naší nadřízené, která stála ještě nad naší předačkou. Co ta se do telefonu naprosila, vyperlila zdrobnělinek, jen aby se nadřízené vlichotila. Tu skutečně nemohl nikdo vyhodit.

„Je tu jen do počtu, hlavně, že neškodí,“ uzavřela Valerie. Ano, i s Alicí se dalo pracovat. Neškodila mi, a to bylo nejdůležitější. Naše parta ale čítala mimo předačky čtyři zaměstnance. Nejmladší Blanka byla na delší nemocenské, a tak jsem ji dosud nepoznala. Byla o osm let mladší než já, a jak jsem se dozvěděla od ostatních, byla ze všech nejsprostější, nejlínější a nejotrlejší. Dosud jsme byli nekuřácká parta, Blanka ale kouřila, a jak mi bylo řečeno, tak Blanka, ač to bylo zakázáno, kouří klidně na pracovišti.

„S tou si užiješ,“ řekly mi ostatní zaměstnankyně. Ony mě také nemusely, Katka je asi informovala.  I po několika měsících totiž nedokázala skousnout, že jsem pracovala na vysoké funkci.

Po dvou měsících práce ve firmě jsem mohla konstatovat, že nepatřím sice mezi nejoblíbenější, ale na práci jsem si zvykla a docela mě i bavila. Bylo to něco nového, jiného, než doposud, dalo se to ale zvládnout, platově to nebylo nejlepší, ale zdaleka ne nejhorší. Měla se ale vrátit z nemocenské Blanka, nejmladší členka naší party. Cítila jsem se nervózně.

„Neboj, to dáš,“ řekla mi jednou Valerie.

„Proč by tě neměla ráda, když já tě tak miluju,“ upřela na mě oči oddaného štěněte hloupá Alice.

Den D nastal. Konečně jsem si podala ruku s namyšlenou Blankou. Té neušlo, že se vyznám v počítači a na to, že tu pracuji teprve krátce, nosím většinu informací, co si druzí zapisují, v hlavě. A totálně ji odrovnalo, že mám vysokoškolské vzdělání, o čemž ji informovala Alice. Doposud to byla ona, kdo na počítači perlil. Valerie jako dříve narozená s ním bojovala a Alice jako totálně hloupá bojovala úplně se vším. Ač jsem se snažila Blanku nijak nerozčilovat, neuniklo jí, že se na mě obrací Alice s prosbami o pomoc.

„Proč se ptáš jí, já to také vím?,“ zaslechla jsem jednou, jak Blanka vyčiňuje Alici. Od té doby to bylo stále dokola. Blance se nelíbilo, že beru Alici s sebou na hory. Ona se na mě totiž Alice přilepila, a když zjistila, že miluji turistiku, občas se ke mně přidala. Pak Blanka nemohla strávit, když jsem jednoho dne upekla koláč a kousek jsem každému přinesla ke svačině.

„Já to nejím,“ ošklíbla se Blanka a polkla slinu. Evidentně by si koláč ráda dala, ale přece se nezahodí tím, že by pozřela něco ode mne? V šatně jsem pak zaslechla, jak nadává Alici za to, že koláč jedla. Přitom Alice by jí věkově mohla dělat mámu! S Blankou to bylo těžké. Všechna varování se potvrdila. Blanka nepracovala, vždy požádala hloupou Alici, a ta dělala za ni. Alice si byla vědoma, že Blanka je silnější osobnost, navíc má silnější pěsti. O tom jsem se brzy přesvědčila, když jsem jednou zahlédla, jak se pere s někým z úplně jiného úseku. Ano, rvačky, nesváry a pomluvy bylo to hlavní, co mi na práci vadilo. Jistě, i při kancelářské práci se člověk nevyhne pomluvám a nevraživosti ze strany ostatních spolupracovníků. Ovšem vše se děje tak nějak civilizovaněji. Až tady v dělnickém prostředí jsem se setkala s tím, že mi Blanka foukala dým z cigarety přímo do obličeje, nebo mi dokonce nejednou podkopla nohu. Šíleně se u toho bavila.

Nejhorší chvíle přišla, když Blanka zakázala Alici, aby se mnou mluvila.

„Víš, já musím. Musím ji poslechnout.“ To mi šeptala Alice jednou po směně, aby to nikdo neslyšel.

„Přece ti nemůže poroučet? Jsi starší než ona, můžeš si dělat, co chceš. Navíc jste na stejné pozici,“ upozornila jsem hloupou Alici.

„Ale ona má maturitu!“ řekla.

„Já mám vysokou. A dělám si snad já z tebe sluhu? Ubližuji ti?“

„Ale ty jsi jiná.“

Od té doby, když byla volná chvilka, Alice si všímala Blanky, jí se ptala na rady a s ní jen komunikovala. Já se stala kůlem v plotě. Aby toho nebylo málo, Alice mi začala dělat naschvály. Tu do mě jako omylem žduchla, jindy si zalila kávu vodou, kterou jsem postavila, a jako omylem zapomněla, že já mám svůj hrnek taky na zalití nachystaný, a zbytek vody vylila. Když jsem ji jednoho dne přistihla, jak mi rve do zámku od skříňky v šatně sirky, obořila jsem se na ni. To už bylo příliš!

„Ty to nechápeš, ale já musím.“ To bylo jediné, co mi tenkrát Alice odpověděla.

Šikana a problémy neustávaly, ba právě naopak. Nakonec jsem to řešila i s naší předačkou.

„To víš, Alice je hloupá a je celá vytřepaná z toho, že má Blanka maturitu. Prý ji musí poslouchat.“

„Jakou maturitu? Kde jsi na to přišla? Já tady jako vaše předačka mám papíry od všech, a jediná s maturitou je tady Monika a pak ty. Ty k tomu máš i vysokou,“ řekla mi tehdy naše nadřízená. „A aby bylo jasno, maturita na toto místo není nutná, a nemám ji ani já,“ dodala. Tehdy mi došlo, proč je Blanka tak zlá. Ona totiž po maturitě jen toužila. Toužila po ní tolik, že už dnes vyprávěla, že její dcera, která byla zatím ve třetí třídě na základní škole, bude jednou studovat. Ale Blančina dcera byla po své mámě. Ve škole se flákala a už jako devítiletá nosila ze školy víc pětek, než jiných známek. Blanka mě neměla ráda, protože můj syn tu vysokou už studuje, a je ve studiu úspěšný.

Tehdy jsem si uvědomila, že se svým chováním nic v této práci nezmůžu. Celý život pracuji tak, abych se nemusela hádat. Připadá mi zbytečné mstít se za chyby druhých na svém vlastním zdraví, křičet a všelijak znepříjemňovat druhým pracovní ovzduší. A tady to bylo u ostatních právě naopak! Ten, kdo víc šikanoval a byl hrubý, měl navrch. Kde by tito zaměstnanci byli propuštěni, tady se jim dařilo.

Jako první to neunesla Alice. Na slovo poslouchala Blanku, sloužila jí a od jejího návratu z nemocenské pracovala jak za sebe, tak za ni. Začala po nás křičet, třásla se a byla nervově labilní, až se z toho zhroutila a skončila na nemocenské. Jako druhá jsem to vzdala já. Uvědomila jsem si, že práce až do návratu Blanky z nemocenské byla uspokojující, nikoli však nenahraditelná. Po jejím návratu do práce se však stala nesnesitelnou. Zničila hloupou Alici, přestože byla úslužná a každému ochotná sloužit, a nechtěla jsem připustit, aby zničila i mě. A tak jsem ještě nějakou dobu strávila na nemocenské, protože mě trápila páteř, a pak jsem práci opustila.

Tehdy jsem na vlastní kůži pochopila, že ze všeho nejhorší je srážka s blbcem. Mozoly, bolavá záda, kolena a další se zahojí, ale blbost je nesmrtelná.