Doufám, že se vám moje putování s neteří Prahou pověstí, legend a strašidel líbilo a vydáte se s námi i dnes. (čtěte také 2. část: Prahou pověstí, legend a strašidel - 2. část)

Začínáme na stanici metra Staroměstská a krátce nahlédneme na Josefov. Podrobnou prohlídku židovského města necháme na jindy, legendu o golemovi neteř dobře zná, a tak kolem budovy Městské knihovny přicházíme na Mariánské náměstí k půvabné soše představující alegorii Vltavy. Dva džbánky, které má socha v rukou, symbolizují dva prameny Vltavy. V dobách, kdy ke kašně chodívaly děvečky pro vodu, se půvabné soše začalo říkat Terezka. Vypráví se, že se do kamenné krásky zamiloval vysloužilý rytmistr od dragounů a ve své závěti jí odkázal 10.000 zlatých. Pozůstalí však vznesli námitky, celá věc se dostala k soudu a Terezka nakonec své dědictví nedostala.

I ke Klementinu se váže několik pověstí a legend. Po Křižovnické chodbě se rád prochází Campianův duch. Edmond Campian, anglický teolog, byl učitelem v Klementinské koleji. Po letech se vrátil do vlasti, aby zde působil jako ilegální katolický kněz, což se mu stalo osudným (právě zde vrcholila persekuce katolíků) a tak skončil na šibenici.

Další pověst uvádí, že ve sklepeních Jezuité ukryli velký poklad. Vzhledem k současným rekonstrukcím by se jeho nález knihovně jistě hodil.

Platnéřskou ulicí směřujeme ke Staroměstskému náměstí. Jméno získala díky platnéřům, kteří zde ve 14. století vyráběli z železných plátů rytířskou zbroj. Je tedy pravděpodobné, že socha rytíře v brnění na průčelí jednoho z domů byla znakem jejich cechu. Přesto si Pražané vyprávěli legendu, že se jedná o zakletého rytíře, který zavraždil nevinnou dívku.   Z kamenné podoby ho může vysvobodit zase jen nevinná dívka a to pouze jedenkrát za sto let, v týž den, kdy byla vražda spáchána.  Několik set let čekal marně, až když se blížilo další výročí, svitla rytíři naděje - do domu se přistěhovala vdova s dcerou. Rytíř se dívce zjevil a vysvětlil jí, co od ní potřebuje - přijde druhý den, aby si z jejich úst vyslechl vysvobozující rozsudek. Bohužel dívka se ze strachu svěřila matce, ta ji zamkla v komůrce a čekala na příchod rytíře sama.

Když rytíř místo děvčete spatřil vdovu, zklamaně vykřikl: „Zase dalších sto let!“ a zmizel. Dost možná volal i „Baba zatracená!“ 

Při asanaci na počátku 20. století byl dům zbořen a socha přestěhována do muzea. Rytíř má tedy smůlu, neboť mohl být vysvobozen pouze jednou za sto let, ale hlavně na stejném místě.

Podle legendy vytvořil významný secesní sochař Ladislav Šaloun sochu rytíře, která dnes zdobí nároží magistrátu.

Musím přiznat, že když jsme se předchozí den procházeli po Kampě a bavili se o vodnících, chtěla jsem naši vycházku doplnit plavbou na lodi typu Vodouch. Bohužel počasí nebylo příznivé a hlavně se z důvodu opravy mostu na Kampě nevplouvalo do kanálu Čertovka, takže jsme se s neteří dohodli, že vodní radovánky necháme na jindy. Ale abychom se alespoň trochu drželi zvoleného tématu, měla jsem nechystánu variantu b), podíváme se pod hladinu! 

Na Staroměstském náměstí, v podzemních prostorách Paláce Kinských, vznikla před nedávnem expozice Pod hladinou Vltavy. V 18 akváriích o celkovém obsahu 25 000 litrů vody můžete pozorovat ryby našich vod, např. kapry, štiky, sumce, líny, okouny, jesetery... Bylo to zajímavé, příjemné, ale poněkud mě zarazil fakt, že na výstavu neupozorňuje z náměstí žádný poutač ani směrovka. Pokud se sem tedy vydáte, což mohu jen doporučit, projděte průjezdem Národní galerie Paláce Kinských až na dvůr, a zde po levé straně uvidíte (již označený) vstup do sklepení. 

Když se vynoříme ze světa pod hladinou, vedou naše kroky k Týnskému chrámu. V něm se nachází náhrobek významného dánského astronoma a astrologa Tycho Brahe. Zajímavá pověst se vztahuje k jeho portrétu: kdo se dotkne jeho pravé tváře, přestanou jej bolet zuby.

Nás naštěstí zuby nebolí, tak Týnskou uličkou procházíme do Týnského dvora, Ungeltu. 

V raném středověku fungoval jako opevněný kupecký dvůr a jedna z pověstí uvádí, že mezi kupci byl i krásný bohatý Turek. Zasnoubil se s dcerou hostinského, ale před sňatkem si chtěl ještě odskočit domů. Dívka na něj čekala, ale když ono odskočení trvalo několik let, provdala se za jiného. Tehdy se Turek vrátil, pozval mladou ženu k sobě a od té doby ji nikdo nespatřil.  Turek ještě v noci odjel. Teprve po letech našli ve sklepě uťatou dívčinu hlavu a potom i tělo. Dnes Turkův duch bloudí po nocích Ungeltem s uťatou hlavou své milé v ruce.

Vracíme se na Staroměstské náměstí. Ukazuji neteři v dlažbě pražský poledník a vyznačené místo, kde stával mariánský sloup. Ten byl postaven z vděčnosti za záchranu této části města před švédskými vojsky na konci třicetileté války. Pražané se tehdy v nejtěžších chvílích obraceli k Panně Marii a jako zázrakem uhájili své město před mnohem silnějším nepřítelem. Sloup s její sochou byl tedy poděkováním.  Po vzniku samostatné republiky v roce 1918 podlehl řádění rozvášněného davu, který ho mylně spojoval s Bílou horou či habsburskou monarchií. Zkrátka další příklad toho, jak tlupa vandalů zničila z hlouposti a neznalosti barokní památku, zakončuji svůj výklad a skupinka lidí za mými zády se rozesměje. Netušila jsem, že mě ještě někdo poslouchá a navíc že rozumí česky. 

Přesouváme se blíž k radnici, kde je v dlažbě vytvořeno 27 bílých křížků a datum 21. VI. L.P. 1621 - zde bylo popraveno 27 vůdců stavovského povstání. A nemohu si odpustit drobné rýpnutí: Až budeš brát tuto událost v dějepise jako „popravu 27 českých pánů“, můžeš upozornit, že „páni“, jakožto příslušníci vyšší šlechty, byli jen tři, 7 bylo rytířů a 17 měšťanů. A nešlo jen o Čechy, byli mezi nimi též Němci.

21. červen je den letního slunovratu, a právě tehdy se přízraky těchto  popravených zjevují a jdou se podívat na orloj, zda správně funguje, což je prý znamení toho, že se českému národu daří dobře.

Známou pověst o mistru Hanušovi, který pražský orloj údajně sestrojil (a poté mu byly vypíchnuty oči, aby nikde nemohl vytvořit podobné dílo), vyvrací rukopisy z roku 1410, v nichž je uváděn hodinář Mikuláš z Kadaně. Hanuš zde působil až kolem roku 1490. 

Blíží se celá hodina, tak vyčkáme na krátkou show 12 apoštolů a než se dav turistů stačí rozejít, prokličkujeme pasážemi a bočními uličkami kolem kostela sv. Jiljí do Liliové ulice. Patří k nejstarším v Praze.

Na rohu je patník („golem“ z filmu Maharal) z dob, kdy městem jezdily povozy a kočáry. Kromě funkce dekorační chránily patníky zdi a nároží domů před otloukáním. Ty, které stávaly před vjezdy do paláců, mívaly v horní části prohlubeň s vodou na zhasínání pochodní.

V Liliové ulici můžete každou páteční noc spatřit templáře bez hlavy, jak mezi půlnocí a jednou hodinou ranní jezdívá na běloušovi, kterému z nozder šlehá oheň. 

Jelikož potřebujeme doplnit energii, míříme do čokoládovny U Červené židle. V příjemném prostředí tak můžeme naplánovat, kudy povedou naše další kroky.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz