Máme s neteří poslední den, vlastně jen dopoledne, abychom se společně vydaly za pražskými pověstmi a strašidly, a tak volíme vycházku na Vyšehrad.

Vyšehrad je historicky mladší než Pražský hrad, přesto však je považován za srdce nejstarších českých dějin a kolébku českého státu.  Je spjat především s pověstmi, jež literárně zpracoval Alois Jirásek, nicméně jde jen o pověsti, místo nad řekou sice bylo osídleno už v eneolitu, ale hradiště se skutečným opevněním, zde vzniklo až v 10. století.

Ale i tak je hezké poslouchat vyprávění o kněžně Libuši, jak ze svého sídla na Vyšehradě věštila budoucí slávu Prahy, kterak vyslala poselstvo za zakladatelem panovnické dynastie Přemyslem Oráčem, o udatném Bivojovi, o bájném koni Šemíkovi a jeho skoku z vyšehradské skály či o dívčí válce. A můžeme si k tomu - s trochou nadsázky - domýšlet, jak by to asi bylo doopravdy.

V Libušině lázni se prý kněžna koupala se svými milenci, které poté shazovala skalní průrvou do řeky Vltavy. Ona věžička je ale pozůstatek středověkého opevnění, tak o co jiného jde, než o pomluvu? A patrně od někoho, komu vadila už pouhá představa moudré ženy ve vedení.

A co onen fenomenální skokan: Šemík uháněl k Neumětelům, Horymír uháněl k Radotínu, kam uháněli zbrojnoši?... Jediný, kdo nikam neuháněl, byl starý, slavný Vyšehrad.

Zastavujeme u rotundy sv. Martina. Na Vyšehradě se podle pověstí hojně vyskytuje zjevení černých a ohnivých psů. Jednoho psa, s ohnivým řetězem kolem krku, můžete potkat právě zde u rotundy. Pak je zde na několika místech vídán přízrak bílé paní, většinou považován za kněžnu Libuši.

Míříme na hradby, kde o půlnoci postává přízrak vojáka se spálenou tváří. Šel prý právě na schůzku s dívkou, když jej zasáhl blesk. Dívka pak skočila Vltavy.

Ne vždy je dobou strašidelných rejů noční čas, na hradbách se v pravé poledne prochází černá panna. Truchlí a naříká, neboť svou nepozorností zavinila smrt dítěte, které se zabilo pádem z hradeb. Lidem je neškodná, ale v její blízkosti vadnou květy.

Známý je duch francouzského vojáka, zabitého při dobývání Vyšehradu, který napadal a škrtil noční chodce.

Po Vyšehradě se prohánějí i strašidelné kočáry, existuje mnoho variant pověstí. Někdy je kočár tažen bezhlavými koňmi, jindy je bez hlavy i kočí, pasažér případně i černý pes, který kočár doprovází. Jindy je kočár tak žhavý, že po sobě nechává v zemi vypálené koleje. Pokaždé je ale nějakým způsobem spojován s duší člověka, který se za života dopustil něčeho zlého a nemá po smrti pokoje.

Přicházíme k chrámu sv. Petra a Pavla. Je v něm uložena kamenná rakev s pozůstatky svatého Longina. Přivezl ji do Čech Karel IV., neboť shromažďování ostatků svatých bylo jeho hobby.

Méně ušlechtilé zájmy měli ale husité, a když plenili Vyšehrad, svrhli rakev do Vltavy. Kupodivu tělo kleslo ke dnu, ale rakev zůstala na hladině. Údajně nad tím místem zářily hvězdy (podobně jako v případě utopeného Jana Nepomuckého). Rakev byla vyzdvižena a uložena na Novoměstské radnici, do budovy však opakovaně udeřil blesk. Byla tedy použita jako káď na prodej ryb na Dobytčím trhu, ale všechny ryby v ní uhynuly. Tak se po čase vrátila na Vyšehrad, kde byla použita jako kamenný podstavec pod oltářem.

V chrámu se nachází i kopie zázračného obrazu Panny Marie Dešťové, ke kterému v suchých obdobích chodívala procesí žádat o změnu počasí.

Na střeše kostela sídlí zvláštní strašidýlko, jakýsi Šanta, který přerovnává tašky. Býval prý pokrývačem, ale dopustil se krádeže a střechu nespravil. Tak asi nyní dohání, co v životě zameškal.

Po prohlídce Slavína a vyhlídkách na Podolí a Vltavu věnujeme pozornost i čtyřem monumentálním sousoším od J. V. Myslbeka. Sochy původně stávaly na koncích Palackého mostu, ale při náletu v únoru 1945, byly, stejně jako klášter v Emauzích, poškozeny. Po opravě a rozšíření mostu našly nové umístění na Vyšehradě, kam se hodí mnohem lépe. 

Poslední legenda, kterou dnes vzpomeneme, se týká Čertova sloupu na okraji parku. Pověsti o něm mají různé verze v drobných obměnách. Jedna z nich vypráví, že sloup přinesl čert Zardan z římského kostela v Trastevere, když se vsadil o duši s knězem vyšehradské kapituly. Nestihl přiletět včas a tak mrštil sloupem na střechu kostela a sloup se rozlomil na tři kusy. Za horkých dnů páchne sírou a jsou na něm rýhy od čertových drápů.

Při návratu z Vyšehradu se ještě zastavujeme v charitativním obchůdku u Jedličkova ústavu. Krásné dřevěné hračky budou jistě hezkým suvenýrem dovezeným z Prahy.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz