Prasklá duše

Mou láskou je, mimo jiné, také cyklistika. Na kole jsem zažila hodně zajímavého. Poznala jsem tak dokonale okolí svého bydliště a každodenně dělám něco pro své zdraví.

Před pár dny jsem opět jela ke kamarádovi. Bydlí zhruba čtyřicet kilometrů od našeho města. A protože se počasí často mění, vzala jsem si s sebou batoh s teplou bundou. Co ale s mým psem Benem? Když podnikám podobné výlety, tak Bena občas hlídá můj taťka. Ten byl ale v onen den také mimo domov. Proto jsem se rozhodla vzít Bena s sebou. Beník je zvyklý jezdit se mnou na kole od štěňátka. Jezdívá v košíku a moc ho to baví. Na delší výlety jezdívám na novém trackovém kole, když ale beru Bena, musím vzít starou silniční Esku, která je košíkem vybavena. A proto jsem přibrala také pití a pytlík granulí. Uvažovala jsem nad tím, zda vzít pumpičku a výbavu na lepení duší. Jako vždy jsem ale mávla rukou a jela bez tohoto vybavení.

Bylo krásné počasí. S Benem jsem zastavila u rybníků za městem, aby se mohl vyvenčit. Krásné labutě na rybníku upoutaly Benovu pozornost. A už jsem musela pokračovat. Do města jsem přijela příjemně naladěná. Stavila jsem se do supermarketu, abych koupila také nějaké malé pohoštění. Ben hlídal kolo a za odměnu dostal misku s čerstvou vodou a masovou tyčinku pro pejsky.

Ke kamarádovi mi zbývalo už jen asi padesát metrů, když jsem píchla zadní kolo. To jsou ta města. No nic, dotlačím kolo a kamarád, drobný kutil, jistě duši slepí.

Po krátkém uvítání jsem spustila, že jsem měla defekt. Ale kamarád mě překvapil tím, že doma nic na lepení neměl.

„Tak já koupím lepicí sadu, nebo rovnou novou duši,“ navrhla jsem a opět jsem se vydala, tentokrát pěšky, přes celé město do supermarketu. Ben mě doprovázel. Bylo mi jasné, že kolo musíme zprovoznit, protože jsem neměla s sebou ani náhubek pro psa a do autobusu by mě bez něj nevzali.

V supermarketu jsem koupila novou duši, aby neměl kamarád tolik práce. Měl totiž u sebe na návštěvě svou dospělou dceru a její malou dcerku, dvouletou Natálku.

Když jsem ale přišla zpět, zjistili jsme, že nová duše je sice správného obvodu, je ale mnohem širší a do silničního kola se nevleze. V poslední chvíli jsme chytili malou Natálku, která si hrála s krabičkou od nové duše. Kamarád uložil duši do krabičky a já se vydala opět do supermarketu, abych duši vrátila, případně vyměnila. S reklamací nebyl problém. Byly mi vráceny peníze a já opět zamířila mezi regály. Duši, kterou potřebovalo mé kolo, ovšem neměli. A tak jsem stejně musela zakoupit lepicí soupravu. A opět jsem se vydala přes celé město zpět. Kamarád mou starou duši zalepil, kolo bylo spravené. Mohla jsem si užít chvilku s malou Natálkou, promluvit si s kamarádem i jeho dcerou.

Když jsem už chtěla odjet, tak kamarádova dcera zjistila, že jí zmizel zlatý prstýnek a řetízek s přívěskem.

„To musela být Natálka!“

A tak jsme podrobili Natálku výslechu. Ale znáte malé děti. Brumlala si něco pod nosem, nosila nám různé hračky, ale to, kam dala prstýnek s řetízkem, jsme z ní stejně nevydolovali.

Prohledali jsme celý byt, bezvýsledně.

„Naty, Natynko, kam jsi dala čači?“ ptala se Natálky její maminka.

Natálka zareagovala a zažvatlala něco o krabičce.

„Ona to schovala do té krabičky, v které byla ta duše!“ vzkřikla její máma.

A tak jsem se vydala do supermarketu potřetí. Vzala jsem si totiž kolo a byla jsem rychlejší, než kdyby se tam vydali druzí pěšky.

„Zase jste koupila špatně?“ vítala mě paní na informacích.

„Ne, tentokrát jsem koupila dobře, ale malá kamarádova vnučka schovala do krabičky s tou špatnou duší zlaté šperky. Nezjistili jsme to a vrátila jsem vám duši i se šperky,“ oznámila jsem. „Máte tu duši tady?“

„Tak to je problém. Já ji už vrátila mezi ostatní. A protože ty krabičky byly přeházené, celé jsem to tam urovnala. Musíte projít všechno a doufat, že nikdo tu duši mezitím nekoupil,“ sdělila mi paní prodavačka.

A tak jsem se opět vydala k cyklo doplňkům. A že těch duší s velikostí, kterou jsem kupovala, nebylo málo! Přiklekla jsem k regálu a krabičku po krabičce jsem opatrně otvírala, vyndávala její obsah a kontrolovala, zda v krabičce nenajdu poklad v podobě šperků. Mezi tím, co jsem duši vrátila, a současností, uběhlo už několik hodin. Bylo jaro a na ulicích bylo plno cyklistů.

Otevřela jsem už asi dvacet krabiček a pomalu jsem přestávala doufat, když tu jsem koukla do krabičky a na dně jsem našla jak prstýnek, tak řetízek s přívěskem a nádavkem také přívěsek z Natálčina svetříčku. Odnášela jsem si zlatý poklad.

„Máš?“ ptal se kamarád. Měla jsem. Ovšem na cestu zpět už bylo pozdě. Venku se mezitím setmělo a já si netroufla jet čtyřicet kilometrů zpět domů se psem v košíku. A tak jsem musela přenocovat.

A od této chvíle vozím s sebou nejen náhradní duši a sadu na lepení, ale také nářadí. Co kdybych měla opět defekt?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10