Překvapení dovezené z Anglie

Když se má téměř dospělá dcera rozhodla pokračovat dál ve studiu na vysoké škole v zahraničí, konkrétně ve Velké Británii, byla jsem na jednu stranu ráda, že se dostala na velmi žádanou londýnskou vysokou školu, na druhou stranu nešťastná, že své jediné dítě budu mít tak daleko od domova. Každý rodič si přeje pro své dítě to nejlepší, a proto i já s manželem jsme nakonec uznali, že vzdělání naší dcery, která je velmi nadaná a chce být v budoucnu lékařkou, je důležitější, než náš každodenní osobní kontakt.

Dcera odjela za studiem a my kupodivu zjistili, že to není tak dramatické. Internetová komunikace nás přibližovala a my vlastně věděli vše o jejím studiu, volném čase a věřili jsme, že i soukromí.

Po roce můj muž vážně onemocněl a já ani neměla čas věnovat se něčemu jinému, než péči o něj.

Dcera otce během studia jednou navštívila, to když už bylo jisté, že svůj boj s nemocí nevyhraje. Potom přijela až na pohřeb. Zůstala jsem doma sama, ale s dcerou jsem měla každý večer hodinku, i víc, kdy jsme si povídaly a ona mi dodávala energii do dalšího života. Měly jsme to obě těžké. Já přišla po třiceti letech společného života o partnera, ona o tátu. Každá jsme se s tím ale musela vyrovnat. Dcera nasadila hodně úsilí, aby dostudovala medicínu. Její táta si přál mít z dcery doktorku, a byl to i její sen. Já dlouho truchlila, a pak jsem, i přesto, že jsem už byla v důchodu, začala docházet do nemocnice v našem městě. Domluvila jsem si tam na dětské klinice, že budu chodit číst onkologicky nemocným dětem pohádky.  Byla to dobrovolnická činnost, která mi zaměstnávala mozek a já se cítila užitečná.

Nejdřív bylo velmi těžké vidět malinké pacienty, kteří se vyrovnávají se zhoubnou nemocí. O to těžší, že můj manžel podlehl stejné nemoci. Ale jako bývalá zdravotní sestra jsem měla k nemocem vždy blíž.

Studium mé dcery se blížilo do finiše. Domlouvaly jsme se, co bude dál.

„Zůstaneš v Anglii, nebo se vrátíš domů?“ ptala jsem se dcery přes počítač s nadějí, že se vrátí a já budu mít ve své blízkosti opět někoho blízkého, živého, někoho, koho budu moct obejmout a přivinout k sobě. Věděla jsem ale, že se dočkám odpovědi, s kterou nebudu spokojená. Dcera si v Anglii zvykla, našla tam kamarády, přátele a jak se už několikrát zmínila, i vidinu dobré práce do budoucna.

Dcera se nechtěla přes počítač bavit o podobných věcech. Slíbila jen, že až dostuduje, přijede do Česka na půl roku. Za mnou, za přáteli, a vlastně, jak jsem tušila, rozloučit se, odstěhovat si svých pár soukromých věcí, které doma ještě měla.

„Maminečko, Anglie není zase tak daleko. Budu jezdit vždy domů, na dovolenou, když budu mít volno, když budu moci.“ Viděla jsem přes slzy tvář své dcery na monitoru počítače. Tvář své šťastné dcery.

„Přijedeš pak ty sem. Můžeš tu být měsíc, dva, i déle. Provedu tě Londýnem, uvidíš, že není tak pochmurný, jak se o něm povídá. A…,“ pokračovala, ale náhle se zarazila. „Maminko, mám pro tebe ještě jedno velké překvapení.“

Tušila jsem, že ono překvapení není nic bezvýznamného. Znala jsem svou dceru jako máma nejlépe. Byla po svém otci, nezačínala komunikaci o ničem bezvýznamném, nepřikládala věcem větší cenu, než měly.

„Jsi těhotná?“ odtušila jsem a byla ve mně malá dušička.

„Ne, to ne. Maminko, nech se překvapit. Za měsíc budu doma, a dozvíš se to.“ Tím jsme hovor skončily.

 

Za ten měsíc jsem se pořádně nevyspala. V noci se mi zdálo o mém zemřelém muži, o mé dceři a jejím překvapení. Dcera byla šťastná, to jsem na její tváři viděla i přes monitor počítače. Nebylo to určitě zlé překvapení.

Několik dní před příjezdem mé dcery jsem gruntovala, chystala, vařila, pekla, jen abych své dcerce připravila co nejvyšší komfort. Tak dlouho jsem ji osobně neviděla. Naposledy byla doma na pohřbu svého táty. Tentokrát to mělo být mnohem šťastnější setkání. Tím spíš, že dcera pro mě měla překvapení.

Konečně jsem se dočkala a měla svou dceru v náručí. Tiskla jsem ji, hladila, plakala štěstím i dojetím. Má dcera byla zase doma.

Po slavnostním obědě jsem z dcery chtěla dostat, co je oním překvapením.

To, co mi oznámila jsem, nečekala.

„Maminko, jsem vdaná,“ přiznala dcera.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Má jediná dcera, mé dítě, a vdala se beze mne? Jak se mohlo stát, že svého zetě neznám? Nečekala na náš souhlas, a vdala se bez nás? Neviděla jsem svou jedinou dceru v její nejdůležitější den v životě?

Až teprve poté jsem si uvědomila, že poslední věty jsem vyřkla nahlas.

„Stalo se to hned po tátově pohřbu, maminko. Měli jsme domluvený termín předem a plánovali jsme, že vás na svatbu pozveme. Ale pak přišla ta nemoc a táta…zemřel. Chápeš? Nechtěli jsme svatbu odkládat, ale nebylo vhodné tě na svatbu zvát, když jsi na tom byla tak zle. A ani já na tom nebyla dobře. Kvůli tomu, co se stalo, jsme měli jen obřad, bez nějaké slávy. Doufáme, že to oslavíme teprve tady.“

Dcera mě držela za ruku a vlídně ke mně mluvila. Pak teprve jsem si uvědomila, že je z ní paní, a já vůbec neznám jejího muže.

„Kde je můj zeť? Byli na svatbě jeho rodiče? Je to Brit?“ ptala jsem se, a při poslední otázce jsem se zašklebila. Nikdy mi nebyli Angličané sympatičtí. Jak asi vypadá?

Dozvěděla jsem se, že se seznámili na vysoké. Studoval, stejně jako má dcera, medicínu v Anglii, ale nepochází z Anglie. Jeho oba rodiče už zemřeli. Má jen bratra, a ten také na svatbě nebyl. Žije v Americe a je pilotem.

„Je tady, v hotelu, maminko. Přijel se mnou, ubytoval se v hotelu. Seznámíte se a zjistíš, odkud pochází.“

Napadlo mě, že by to mohl být Němec, nebo Američan, když v USA má bratra. V Anglii studovalo víc Němců, jak mě dcera informovala. Má dcera není hloupá a má dobrý vkus. Určitě s jejím mužem nebude problém. Období po pohřbu manžela nebylo dobré. Jistě bych ani cestu do Británie nezvládla. Možná to tak mělo být. Možná, že se s manželem své dcery seznámím nyní a vše doženeme. Pocítila jsem obrovskou touhu ho konečně poznat.

„Půjdu pro něj. Maminko, ale budeš možná hodně překvapená,“ políbila mě dcera, a byla pryč.

Když zmizela, ihned jsem myla použité nádobí a chystala další dobroty. V rychlosti jsem natřásala polštářky na gauči, rovnala závěsy. Přečísla jsem si vlasy, přetřela rty rtěnkou, a už jsem slyšela zvonek u dveří.

Vzápětí jsem si připadala jako oběť skryté kamery. Otevřela jsem, a viděla svou dceru vedle urostlého černocha. Měla jsem co dělat, abych dveře zase rychle nezavřela.

„Maminko, to je Abdul Azis Hasan,“ řekla dcera a vlepila černochovi pusu.

„Tak takto se asi cítila maminka z Básníků, když se před ní náhle zjevil Mireček,“ blesklo mi hlavou.

To už mi urostlý černoch třásl rukou a podával mi obrovskou kytici. Musela jsem ho pozvat dál. Naštěstí uměl dobře česky a já mu rozuměla. Třesoucíma rukama jsem snášela dobroty na stůl, a představovala si, jak asi jednou budou vypadat má vnoučata. Pak mě ale napadlo, jak se vlastně má dcera jmenuje nyní?

„To jsi jako Lenka Hasanová, nebo Abdulová?“ polekala jsem se.

„Ale mami, jsem Lenka Nováková, jako dřív. Jen mezi Lenkou a Novákovou mám Hasan. Jsem Lenka Hasan Nováková, a k tomu ještě Mudr.“ Dcera se smála na celé kolo.

„To asi dá hodně práce, než se někde podepíšeš,“ utrousila jsem, asi ještě v šoku z toho nenadálého překvapení.

V závěru dne jsem musela konstatovat, že má dcera mohla dopadnout i hůř. Abdul byl milý a pozorný, vzdělaný, také doktor. Bylo asi velmi komické, jak v českém obýváku sedí jedna vyjevená česká máma a vedle ní v křesle urostlý černoch jí obložené chlebíčky.

Mé smiřování se s realitou ještě chvíli trvalo. Měla jsem na to půl roku u nás, abych si na svého zetě zvykla. Zjistila jsem, že každý černoch není nutně terorista, jak jsem si vždy představovala. A nejdůležitější je, že se mají ti dva mladí lidé rádi a společně si rozumí, i když vyrůstali tak daleko od sebe.

V Anglii jsem poté strávila u své dcery a zetě několik měsíců v jejich luxusním bytě, který si pořídili.  

Dnes můžu s jistotou říct, že jsem šťastná máma i tchyně v jedné osobě.