Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Tipy na dekorace pro krásnější podzim a zimuTipy na dekorace pro krásnější podzim a zimu Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 18.11. 2017
Dnes má svátek Romana
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Příběh jedné letní lásky

9. 09. 2017 | Vaše příběhy

Vyjmenovat, co nechceme, je těžké. Nestejné to je ve vztazích. Spálíte-li se s alkoholikem, víte, že nehledáte dalšího partnera, který by měl vřelý vztah k alkoholu. Pokud máte špatnou zkušenost se žárlivým partnerem, rozhodně nevyhledáváte žárlivce. Pak tu jsou mamánci, násilníci, drogově závislí. Ale nikdy nedokážete obsáhnout vše, co vám život může předložit.

Petra jsem poznala v létě. Bylo to v době, kdy už trochu otupěla bolest z úmrtí mého manžela. Děti vylétly z hnízda a já byla sama. Neplánovala jsem další vztah, ale ani jsem se mu nebránila. Když se mi pak Petr začal dvořit, bylo mi to milé. Šla jsem s ním párkrát na procházku. Celkem brzy mi řekl, že si z minulosti vleče s sebou dluhy.

„Jak může někdo, komu bude zanedlouho padesát, mít dluhy?,“ nechápala jsem. Myslela jsem si, že zadlužený může být mladý člověk, který chtěl investovat do budoucnosti a nevyšlo mu to. V padesáti by měl mít člověk případný dluh splacený. Já ovšem dluhy nikdy žádné neměla. Rodiče mě naučili mimo jiné tomu, že se mám vzdát toho, na co momentálně nemám. Koupím si to, až budu mít, nebo si to odpustím navždy.

Petr se vymlouval na svou bývalou manželku. Byl rozvedený a jeho bývalá žena začala pít.

„A ty nepiješ?“ ptala jsem se hned na začátku.

„Neříkám, že mi to nechutná. Ale nejsem alkoholik.“

„Kouříš,“ podívala jsem se na něj, jako bych ho chtěla očima propíchnout. Nikdy jsem nekouřila. Nikdy jsem ani nepila. Po celý svůj život jsem mimo jídla osvobozená od jakýchkoli závislostí.

„Kouřím, ale snažím se to zmírnit,“ připustil.

A tak jsme se s Petrem začali pravidelně vídat. Chodil, stejně jako já, do práce, ale zatímco já měla svou výplatu k dispozici, jemu byla odváděna na splacení dluhu a zůstávalo mu jen životní minimum. To v reálu znamenalo, že po zaplacení bytu mu stěží zůstalo na léky, které bral. Živil se za stravenky ze zaměstnání. Já sice měla zhruba poloviční výplatu proti té jeho, mohla jsem si ale dovolit dovolenou jednou za rok, občas nějaký výlet a něco pro radost. S Petrem to nešlo. Bylo ale léto, a tak jsme trávili čas procházkami po městě, návštěvou jezera za městem, ke kterému jsme šli pěšky hodinu tam a hodinu zpátky, nebo jsme jeli na kole. Kolo Petr měl, i když to byl vskutku historický kousek. A proto přimět Petra i k samotné projížďce na kole mě stálo hodně úsilí. Dělali jsme jen věci, které jsou naprosto zdarma a nestojí nic. Ale zvykla jsem si. Zvykla jsem si na to, že s Petrem si nezajdu do kina, do divadla, ale ani do cukrárny. Petr splácel dluhy, do kterých podle jeho slov spadl díky bývalé manželce, která holdovala alkoholu. Několikrát jsem sice Petrovi nabídla, že bychom si mohli zajet na hory, do lesa třeba na houby a já bych mu, pro tentokrát, cestu uhradila.

„Nechci, abys mi něco platila,“ vždy odmítl. To ho sice šlechtilo, pro mě to ovšem znamenalo sedět celé léto ve městě. Jen jednou jsem si zajela autobusem do sousedního města s kamarádkou na nákupy. Ale jinak jsem si začínala připadat jako vězeň v rodném městě. S poznáním nového muže ve svém životě jsem si na začátku slibovala společnou dovolenou, výlet, občas nějakou kavárnu či večeři v restauraci. Petr mě nemohl pozvat ani na zmrzlinu. Nejsem náročná a od mužů jsem nikdy nic nechtěla. Než jsem se vdala, nenechala jsem si nikdy kupovat drahé dárky. Která žena ovšem občas nezatouží po kytičce? A co teprve, když jdete rozpáleným městem, jazyk na vestě a máte hroznou žízeň? Petr neměl ani na limonádu. Ode mne si ji koupit nenechal, a tak jsme ze solidarity žíznili oba. Bylo ale léto, a tak jsme si občas zajeli na kole do míst, kde bývaly kdysi zahrady a zůstaly tam ovocné stromy na švestky, jablka, nebo hrušky. Pak tu bylo také jezero za městem, kde se nevybíralo vstupné. No, a když nás omrzelo i to, sedli jsme si v parku na lavičku a vytáhli plastovou lahev s pitím, kterou jsme si nachystali doma.

Jak šlo léto do finiše, uvědomovala jsem si, že mě vztah nikam neposouvá, ba právě naopak. Petr žil v malém bytě, nezajímal se o četbu, neměl peníze na výlety, a jak se postupně ochlazovalo, nebavila ho už ani jízda na kole.

A tak jsme seděli u něj doma, protože u mě se nesmí kouřit a on se bez cigaret neobešel.

Mně kouř nedělal dobře, navíc jsem si oblečení po návratu domů musela přeprat, aby nešlo cítit.

Kdykoli jsem chtěla vztah nenápadně ukončit, protože mi bylo jasné, že nikam nevede, přišel Petr s nápadem, že si uděláme delší procházku, a jakoby odtušil mé zaječí úmysly, byl ten den neobvykle milý.

Na konci léta má Petr narozeniny. Ten rok to byly již padesáté. Vědoma si toho, že padesátka je významné jubileum, přemýšlela jsem, čím ho obdarovat. Zároveň jsem tušila, že oslava, pokud vůbec nějaká bude, bude velmi chudá. Nechtěla jsem Petra zahanbit drahým darem, když neměl na nic a nechtěl se cítit jako dlužník, a zároveň jsem nechtěla přejít takto významné jubileum pouhou drobností. Zároveň jsem si zakázala kupovat mu alkohol nebo cigarety, které by mu sice udělaly největší radost, já jsem ale odpůrcem takovýchto závislostí. A tak jsem mu nakonec vybrala kvalitní košili a k ní pánský parfém.

„Stavíš se ke mně o víkendu?“ ptala jsem se už uprostřed týdne s vědomím, že v sobotu bude jeho významný den.

„To mám ale narozeniny,“ řekl.

Tak se mnou nepočítá. Sklopila jsem zrak. Všiml si toho.

„Já slíbil kamarádovi, že to oslavíme.“

„A že bych ti chtěla také popřát, to tě nenapadlo?“ Chtělo se mi brečet. Kam jsem dala hlavu? Co dělal můj mozek, když jsem se s Petrem poprvé potkala? Komu dám tu košili? Přece se mu nebudu vnucovat?

„Ale jo. Ale ty…,“ zaváhal, „nepiješ.“

„Ty snad také ne, když máš dluhy?“

„No, musím koupit aspoň flašku, když mám ty narozeniny,“ řekl. „S tebou chci do cukrárny.“

Petr se ten víkend řádně opil. Ozval se mi až v úterý. To mě pozval po práci na zákusek do místní cukrárny. No, cukrárny…spíše do bufetu.

„Nemůžeme si jít sednout do skutečné cukrárny na náměstí?“ ptala jsem se, když mi řekl, jaké místo k velkolepé oslavě vybral. „Zákusky tam mají za stejnou cenu, jako tady,“ napadlo mě dodat.

„To jo, ale jenom tady berou stravenky.“

Měla jsem co dělat, abych ten den s grácií přežila. Opustila mě chuť na sladké, a vlastně na všechno. Tak můj, já už ani nevím, jak ho nazvat, je v dluzích, ale na alkohol má. A mě pozve na pitomý věneček, který zaplatí stravenkou. Nevím ani, jestli mu drahá košile a značkový parfém udělaly radost. Tvářil se všelijak. Možná v duchu přepočítával, kolik by za to bylo lahví s alkoholem?

A tak, jak končilo léto, končila i jedna láska z omylu. V jezeře se už nedalo koupat, protože byla zima, švestky za městem jsme také obrali, venku to na lavičce záblo a vlastně už nebylo nic, co by se dalo dělat úplně zadarmo. Petr navrhoval polehávat doma, já ale odmítla.

Léto si vyměnilo vládu s podzimem a já dohnala, co jsem v létě nestihla. Zajela jsem si na houby s kamarádkou a přivezla jich celý košík, protože jsme obě měly na rozdíl od Petra na jízdenku. Navštívila jsem tu nejlepší a nejdražší kavárnu ve městě a dala si v ní pohár a vídeňskou kávu, protože jsem měla až po krk nejlevnější hrubě mleté turecké kávy, kterou mi Petr občas uvařil. Koupila jsem si novou knihu a zašla si do muzea. Bylo mi krásně. Mám sice na rozdíl od mého již bývalého Petra poloviční plat, umím ovšem hospodařit. A hlavně nechlastám! Jen díky náhodě jsem se totiž v samém závěru dozvěděla, že Petrova bývalá manželka ze začátku nepila. K pití ji dostal až Petr, který vždy alkoholu holdoval. A nyní, když splácí dluhy vzniklé kvůli alkoholu a teprve přestává pít, je jen otázkou, co bude dál. Možná jednou, až konečně dluhy splatí, si koupí další flašky. A tak to půjde stále dokola. Jen já už v příběhu nebudu hrát žádnou roli, a to jsem ráda.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Příběh jedné letní lásky:

Příběh jedné letní lásky
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
.SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Poučné,to je dobře ,že jste tohle ukončila..
Obrázek uživatelky
profil
Je dobré se spálit. Poučení pro příštěSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles