Příběhy z vlaku

Téměř celý profesní život jsem pracovala u železnice, bydlela u nádraží a svého muže si našla, kde jinde, než na nádraží. Miluji jízdu vlakem a je jedno, zda se jedná o supermoderní rychlovlak nebo kodrcavý a začouzený parní vláček. Na kolejích nemusí číhat zrovna vrah, ale čeká tam spousta dobrodružství, lidských osudů a příběhů, nepřeberně zajímavých lidí…

Kouzlu vlaku pomalu a jistě propadá i malá vnučka, která s nosíkem přilepeným na okně sleduje „cvrkot“ za ním, komentuje dění ve voze a následně si i „schrupne“. Děti jsou také náruživí cestovatelé a vlak vždy upřednostňují.

Hraběnka

Kdysi, před léty, jsem častokrát ve městě potkávala zvláštní ženu. Připomínala mi dávnou kněžnu, vždy měla upravené vlasy i šaty. Občas se u mě zastavila a prohodila pár slov. Pak jsem ji pár let neviděla, až jsem ji opět potkala na nádraží. Byla notně sešlá, šedivé vlasy rozevláté, na nohou vyšmajdané botky, špinavý kabát. Vím, že mě nepoznala, ale hledala někoho, kdo by jí mohl „posloužit“. Poprosila mě, zda bych jí nepřivezla z Polského Těšína lékárenský petrolej, že ona má propadlý pas. Jely jsme spolu vlakem a celou cestu mi vykládala svoje životní osudy, o neštěstí, které potkalo její rodinu, o velkých zdravotních problémech. Na nádraží v Českém Těšíně hodlala na mě počkat, protože i chůze k mostu, kde byl přechod do Polska, by jí dělala potíže. Vtiskla mi do dlaně drobné peníze a já splnila její přání a kýžený „lék“ jí převezla. Viděla jsem ji z dálky, jak nervózně „přešlapuje“ na perónu v domnění, že jsem ji možná podvedla. Byla moc vděčná, že jsem jí petrolej přivezla a opět jsme spolu absolvovaly cestu zpět do Havířova. Paní měla neskutečně zajímavý život a dávná paměť jí fungovala nad míru dobře. V Havířově jsme se rozloučily a já se domnívala, že svou sešlou „hraběnku“ už neuvidím… Za pár let jsem jela busem do nemocnice, a koho vidím u laviček v parku. Ve skupině postarších diskutérů se vyjímala načechraná šedivá hlava a ošuntělý „utíkáček“. Byla to ona, evidentně opět vitální velká „vypravěčka“...Věřím, že jí mnou přivezený preparát pomohl najít ztracené zdraví.

Všudybílek

Pokud se vydávám do krajiny, kde jsem vyrůstala, musím si přivstat. Snažím se najít si ve vlaku místečko, kde jsem sama. Buď si čtu, nebo pozoruji krajinu za oknem. Ráno bylo pošmourno, padal drobný déšť a sychravý vítr mi kazil náladu už na peróně.

V Českém Těšíně jsem přestupovala na vlak do Čadce a tam si ke mně přisedl muž. Nejdříve si něco bručel pod nosem a pak mě nenápadně a jistě zapojil do rozhovoru. Spíše mluvil jen on, určitě potřeboval najít posluchače. Vlak byl skoro plný a nechtělo se mi hledat jiné místo k sezení, tak jsem se stala „virtuální společnicí“ jeho životních osudů. Muž barvitě popisoval své zahraniční cesty, své úspěchy v podnikání, zážitky z cestování po cizině. Když jsem se pokusila také něco dodat, přerušil mě a pokračoval opět sám. Bylo vidět, že je zvyklý prosadit si svou. Když vystupoval, měla jsem hlavu „jako kůň“ a ještě mi problesklo hlavou: „Ještě že Tě nemám doma“. Trochu jsem se divila, proč pan Všudybílek a Všeználek jezdí vlakem, když je tak podnikatelsky zdatný, ale raději jsem se neptala, aby náhodou nezměnil cíl cesty a nepokračoval se mnou. Přešlo opět několik let a já čekala na syna jedné klientky. Jméno mi samozřejmě nic neříkalo, ale hned, jak jsem jej uviděla, věděla jsem, že je to on. Nepoznal mě a opět se snažil zapůsobit. Během rozhovoru zapletl do informací spoustu svých cestovatelských a podnikatelských úspěchů. Nic jsem nekomentovala a snažila se získat hlavně ty pro mě potřebné informace. Nakonec jsem se vůbec nedivila, že žije sám s maminkou.

Vlakový fantom

Jak jsem předeslala, vlakem jsme jezdívali s manželem většinou i na dovolenou. Tenkrát jsme jeli do Itálie za dcerou. Cesta probíhala v pohodě a z Vídně nás čekala jízda nočním rychlíkem. Ve vlaku neusnu, ale tenkrát jsme byli hodně unavení a tak jsme si udělali větší pohodlí a já si dala kabelku pod hlavu. V kupé seděl jediný cestující, mladík s krosnou. A venku na chodbičce jsem zahlédla nějakého muže na sedačce u okna. Mé zdřímnutí trvalo několik sekund. Hmátla jsem pod hlavu a kabelka byla pryč. A s ní pasy, jízdenky, mobil i peníze. Krve by se ve mně nedořezal. Muž okamžitě vyběhl ven na chodbičku, ale z té zmizel i podivný a osamělý cestující. Mladík v kupé se tvářil, že spí. Manžel proběhl vagón a prohledal WC. Naštěstí, za mísou byla zastrčena folie, kde jsem měla doklady a jízdenky, v pohozené kabelce na zemi našel i mobil. Jediné, co chybělo, byly peníze. Zbytek noci jsme proseděli u okna, otevřeli si Becherovku a svorně nadávali na vlakového lapku. Nebylo komu ani jak si stěžovat. Dovolená nakonec proběhla úžasně, dcera nám půjčila peníze, „vyléčily“ nás prosluněné pláže i mořský vánek…A víte, co je zvláštní. Ve Vídni našel manžel v bufetu naditou peněženku japonské cestující a vrátil ji. Moc mu děkovala. Možná i proto, jsme sice byli okradeni, ale to nejdůležitější nám zůstalo…

Zapadnij Expres

Dnes využívám jízdy vlakem hlavně na kratší vzdálenosti nebo na Slovensko, případně do Prahy. Když mě synové přemluvili na dobrodružnou jízdu vlakem po Polsku a Ukrajině, moc se mi do toho nechtělo. Přece jen, už nejsem nejmladší, zlobí mě záda, trpím fobiemi… Ale nakonec jsem souhlasila. Na Zapadnij expres směrující ze Lvova do Oděsy jen tak nezapomenu. Kupéčka se záclonkami mi připomenuly hororové vyšetřování detektiva Poirota v Orient expresu. Více než vraha jsem se bála, jak já, zmlsaná dáma, přežiji kodrcavé cestování přes dva státy. A to jsem zapomněla na své stálé souputnice - fobie. Vše bylo v pořádku, pokud jsme se přelévali z kupé do kupé, vykládali si nebo si četli. Pak se zhaslo a zavřely se dveře. V té chvíli jsem cítila, jak mi stoupá tlak a strach, že se udusím, mě doslova sevřel. Ve své batožině si vozívám na cesty malou svítilničku. Jen já vím proč a mnohokrát se osvědčila. A tak, když syn usnul a já věděla, že nemohu otevřít okno ani dveře, zasvítila jsem si pod polštářem malou „bludičku“. Pak se mi podařilo usnout. Ráno syn vyprávěl bratrovi a jeho manželce, jak se v noci vylekal, když viděl záři, která vycházela z pod mého polštáře a chvíli mu trvalo, než svítilnu objevil, aniž by mě probudil. Jak on říkal, už mě začal podezírat, že jsem spřízněna s aktéry Akta X.

Babička ochranářka

S vnučkou podnikám naše malé velké cesty a jak jinak, většinou zvolíme železnici. Je tam větší prostor na hry i to občasné „zlobeníčko“. Tenkrát jsme jely na výlet do Opavy za bludnými kameny i kočkami do Kočičí restaurace. Byly jsme uchozené obě, Sárinka unavená, tak jsem jí položila hlavu na sebe a přikryla ji bundou. Ještě než jsme se rozjeli, nasedla nějaká podivná osoba, s hlavou ukrytou v kapuci. Nebylo jí vidět do tváře. Neustále vydávala kvílící zvuky a poklepávala si nohou. Ve vagonu jsme byli jen my tři. Spící dítko mi bránilo v tom, abych posbírala všechny věci, hračky a šla si přesednout jinam. V hlavě se mi rojilo tisíc myšlenek, co bude, když „kapucín“ zaútočí. Nahmatala jsem v kabelce svazek klíčů a podívala se, zda mám pevné boty. Kdyby něco, „majznu“ jej klíči a kopnu do rozkroku. Cítila jsem, jak rudnu a pevně svírám klíče. Z neznámého jsem nespustila oči. Jen jsem si přála, ať někdo přistoupí nebo ať přijde průvodčí. Ten se fakt po chvilce ukázal, to už mi z pevného sevření útočné „zbraně“ v kabelce modrala pěst. Po neznámém v kapuci chtěl jízdenku, a tak mu poklepal na rameno. Mladík sundal kapuci, vyndal z uší sluchátka a s úsměvem mu podal jízdenku. Druhý úsměv patřil mně a já se zastyděla, že stačilo málo a babička - ochranářka by zlikvidovala milovníka hudby…

A aby měla tato historka patřičný říz, musela jsem s vnučkou jet až do Českého Těšína, protože stále ještě spala a vím, že po probuzení je značně nevrlá a byla by schopna se zapřít do dveří vlaku a s řevem se dožadovat zbytku spinkání. Průvodčí nás kontroloval i na cestě zpět do Havířova a konstatoval, že nás už viděl a zda to dítě vůbec patří ke mně… Naštěstí se Sárinka vzbudila a s bezelstným úsměvem se zeptala:„Babí, ten pán nás chce vyhodit z vlaku?“ A tak se pak železničář pousmál, dal vnučce obrázek se slonem Elfíkem a pokračoval dál.

Ten, kdo tvrdí, že ve vlaku je nuda, ten se náramně plete. Proudí tam život, prýští vzpomínky, nabijete se energií až natolik, že jste schopni zneškodnit lumpa!

A to jsem ještě nepřidala historku o tom, jak synovi ukradli ve vlaku inženýrský diplom a ten pak našla odhozený v jiném kupéčku pozorná paní průvodčí, nebo o zapomenuté peněžence, pro kterou syn jel k poctivým nálezcům domů do Chotěbuzi a další a další...O těch zase někdy příště.

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete