Příhoda vonící po skořici

Když jsem začínala svou práci vedoucí v malém pekařství, nebyla jsem řádně zaučena. Byla jsem hozena přímo do vody, a jedinou věcí, kterou jsem mohla, bylo začít plavat.

Můj první den: Ten den jsem se už nemohla dočkat. Bylo mi řečeno, že se mnou při vybalování zboží bude kolega majitele, který mi vše vysvětlí, a tak jsem byla klidná. Přece jenom jsem „naše“ pečivo ještě ani neviděla, a měla jsem začít přímo s prodejem. Před budovou nikdo nestál. Proto jsem si odkódovala budovu, odemkla prodejnu i kancelář, která byla z velké části zaplněná přepravkami s vonícím pečivem. Bylo to příjemné, přijít a být vítán tou opojnou vůní pečiva. Kolega majitele, který mě měl zaučit, ale nedorazil. S třesoucíma rukama jsem si vzala dodací list. Musím to zvládnout sama!

Bavorské vdolky, koblihy americké, plněné i polévané, koláče normální, třené, frgály, croissanty s nejrůznějšími náplněmi. Byla tu přepravka plná dozlatova vypečených buchet. Všechny stejné, jen každá měla mít jinou náplň. A co koláče? Jeden měl nahoře třešni, jiný jen posypku, další červenou, nebo žlutou tečku… Jak se v tom mám vyznat? A který koblih je americký? Chvilku jsem zápasila s představou, že opět zamknu a uteču do bezpečí domova. Nebo se mám rozbrečet jako malá holka? Otevírací hodina se ale blížila.

Na výloze zářil mnou vytvořený plakát: „OTEVÍRÁME JIŽ TOTO PONDĚLÍ!“ Mohu to lidem udělat? Nějak jsem vyskládala přepravky plné zboží. Opatrně jsem nahlédla i do buchet, abych je správně roztřídila. A ejhle, ty makové mají na sobě lískový oříšek, pokud ovšem nespadne, na tvarohových jistě najdu někde hrozinku a povidla jsou čistá. Takto jsem roztřídila také koláče a další. Mohla jsem sama sobě poklepat na rameno, jaký jsem pašák. A kolega majitele nikde.

Náš krámek je v blízkosti pečovatelského domu, a proto většina zákazníků byla ve věku mých rodičů, i ve vyšším věku. Přicházeli o hůlkách, aby zakoupili vánočku za akční cenu, rohlík za korunu, a další skvělé pečivo za velmi výhodné ceny. Asi ten okamžik rozhodl. Okamžitě jsem se do svých zákazníků zamilovala. Ještě víc jsem vylepšovala prodejnu, aby byla dokonalá. Ke konci mé směny přišel pán, zda máme také skořicové koblížky. „Já skořici miluji a mám rád skořicové koblihy.“ Matně jsem si vybavovala ceník, který mi byl ukázán pár hodin před začátkem mé první směny. Určitě tam byl i skořicový koblížek! A tak jsem starému pánovi slíbila, že druhý den bude skořicové koblihy mít.

Spokojeně odcházel domů a na cestu si koupil alespoň pár pocukrovaných koblih plněných marmeládou. Přidal obligátní vánočku, kterou ten den koupil snad každý zákazník, a navrch ještě pár kousků pečiva.

Na konci směny, když jsem se střídala s kolegyní, konečně dorazil kolega majitele. „Tak vás tu zdravím. Neměl jste tu být před otevřením? Já neznala vůbec pečivo.“ Vymluvil se na objížďku města, kterou objížděl asi zmíněný půlden. „A vy jste to zvládla?“ mrkl na pečlivě uloženou prodejnu.

„Zvládla, co jsem měla dělat? Přece nenechám lidi bez pečiva? Teď mi ještě řekněte, jestli pečeme i skořicové koblihy, abych je na zítra objednala.“ „Nepečeme. Máme jen ty americké se skořicí.“

„Ty zákazník nechce, chce normální.“

„Tak ty nejsou,“ odpověděl.

Bylo mi líto dědouška, který druhý den přijde pro slíbené koblížky.

„Tak mu prodejte s marmeládou.“

„To jsem udělala. Pán má rád ale skořici,“ byla jsem smutná.

Druhý den si přišel starý pán pro šest skořicových koblížků. A co myslíte? Odcházel nespokojený? Kdepak! Odnesl si krásně vypečené skořicové koblihy. Doma jsem vzala skleničku skořice z poličky nad kuchyňskou linkou, odnesla ji druhý den do práce a dědovi jsem dala šest koblížků bokem, abych splnila jeho sen. Krásně vypečené koblížky jsem opatřila nejen čepicí z cukru, ale také pořádnou dávkou skořice.

„A děda to po tobě bude chtít každý den,“ smála se má kolegyně. A tak jsem skleničku se skořicí pro jistotu nechala v kanceláři.

Děda chodíval každý den pro své skořicové koblížky a ani netušil, že je mimo běžné vybalování pravidelně skořicí opatřuji sama, ve svém volném čase. Později jsem ho ale přece jenom naučila na koblihy americké, které jsou trošku dražší. To z obavy, že o skořicových koblížkách někomu řekne a já budu muset sypat skořicí více a více koblihů.    „U mě je budete mít se slevou!“ ubezpečila jsem dědu a on si na nové koblihy rád zvykl.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10