Příhody z pekařství

Musím se svěřit, že miluji svou práci. V dnešní době se to asi nenosí, ale já do své práce chodím skutečně ráda. Vlastně, jezdím do ní na kole.

Vyzkoušela jsem pár pracovních pozic. Ihned po maturitě jsem měla dobrou práci v kanceláři. Měli jsme přátelský pracovní kolektiv a v zásadě mě práce bavila. Poté se mi narodil syn, a jakmile trochu povyrostl, vystřídala jsem několik pracovních pozic. Po letech, kdy jsem sama vychovávala syna, jsem si nemohla vybírat. A tak jsem pracovala v dělnických profesích. Vždy jsem si našla na práci něco pěkného, přesto to nebyl můj šálek čaje. Když jsem se sama sebe ptala, co bych chtěla po zbytek života vykonávat, vždy jsem si odpovídala stejně: Toužila jsem pracovat s lidmi, věnovat se jim. Miluji lidi. Ano, v dnešní době mám ráda lidi! Vím, že je řada zlých a nepřejících lidí. Přesto se snažím na lidech hledat to dobré.

A tak jsem jednou, asi řízením osudu, kráčela ulicemi města a mohla jsem číst vývěsku, jak v malém, ještě neotevřeném obchůdku, hledali prodavačku. Zúčastnila jsem se výběrového řízení, vyhrála ho a stala jsem se ve zmíněném obchůdku, malém pekařství, vedoucí.

příhody z pekařství Začátky byly těžké. Obchůdek jsem budovala téměř na koleni. Nebyl ještě kompletně zařízen a já si na šéfovi musela doslova vyprosit potřebné tácy, ošatky atd. Má první prodavačka prchla po dvou dnech, protože práci, spočívající také v účetnictví a papírování, nezvládala. Táhla jsem obchůdek sama. Druhá prodavačka kradla. Opět jsem zůstala v obchůdku sama. Upravila jsem si sice pracovní dobu tak, abych nebyla otrokem, při pohledu na lidi přicházející ke mně, aby si koupili cestou z práce čerstvé pečivo, jsem ale neměla srdce zavřít. A tak jsem ve „svém“ obchůdku trávila denně i víc než dvanáct hodin. Ale… stálo mi to za to. Lidé ke mně chodí nejen pro rohlíky, chleba, koblížky a další pečivo. Mám řadu starších zákazníků, kteří přijdou jen proto, aby mi ukázali, jak jim zubař udělal zuby, svěřili se s trápením, že jim někdo blízký umřel. A když mi zákazník-kardiak pár dní nepřijde, trápím se a uvažuji, jestli neměl další infarkt, nepotřebuje pomoci. Jaká to je úleva, když opět můj krámek navštíví. „Minule jsem si koupil víc grahamků, víte, a ještě mi zbyly. Ale už se mi po vás stýskalo,“ řekne, a já jsem opět klidná.

Nyní jsem na nemocenské, ale už teď se mi po mých zákaznících stýská. Denně volám své nové prodavačce, co se v našem krámku děje, a jsem velice ráda, když mi řekne, jak to tam šlape, a jak se lidé na mě ptají. No řekněte, není to životní výhra? Vždyť práce je výplň většiny našeho života. A já jsem ráda, že jsem se konečně našla. Mnoho lidí mi říká, jak je mě se školami škoda. Ano, naběhám se, nemám chvilku klidu. Lidé mi ale za to stojí. Náš krámek je nedaleko pečovatelského domu, mí zákazníci jsou proto většinou starší lidé. Těm nikdy nebude vyhovovat velký nacpaný supermarket, kde se prodavačky nedovolají, ani velký obchod, kde jim otrávená prodavačka dává najevo, jak ji obtěžují a překáží. A proto jsem se rozhodla sepsat své příhody, které mi práce přinesla…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete