Sárí je úžasná věcička. Občas žasnu, co všechno se dá udělat z několika metrů nádherné látky jen za pomoci trochy šikovnosti a několika zavíracích špendlíků. Ale občas je to také oděv docela problematický, protože stačí jedno malé zaškobrtnutí a…

Byl to jeden z prvních krásných jarních dnů a já chtěla po dlouhé době provětrat své bavlněné „závěsy“, jak mým sáríčkům ne zrovna láskyplně říká manžel. V té době čítala moje sbírka pouhé tři kousky, které po většinu času jen zbůhdarma visely ve skříni, protože pečlivé zamotání do jednoho z nich mi zabralo skoro dvacet minut. Nic naplat, sklady musí být jeden jako druhý a vlečka se taky nedá přes rameno jen tak přehodit.

Ten den jsem ale tohle úmorné martyrium podstoupila a zahalila své začínající těhotenské bříško do príma kousku světle zelené barvy se žlutými kytičkami. Prostě jarní kousek jak vyšitý.  A hurá do města na nákupy. Obchod sem, obchod tam, pak ještě kavárna s kámoškami – jedna z nich nosí gothic, takže jsme asi dohromady vypadaly docela zajímavě a zase pomaličku domů.

Cesta parkem byla příjemná až do chvíle, než jsem za sebou uslyšela cyklistický zvonek. Po úzké cestičce mezi lavičkami se řítil mladistvý cyklista a bušil do zvonku jako šílený. Jak by ne, když každý jeho pohyb hrozil srážkou. Udělala jsem těch několik nezbytných kroků do trávníků a až na poslední chvíli jsem si všimla, že mi v cestě leží ehm… psí exkrement. Zazmatkovala jsem… a přišlápla si sárí právě v tom kritickém místě se sklady – vepředu.

Všechny samozřejmě ihned ochotně opustily bezpečné místečko za lemem spodničky a já tam najednou stála taková oblečená, neoblečená. No hrůza. Ani nevím jak, bleskově jsem tu přebývající látku nějak nacpala zpátky a upalovala domů. A od té doby sklady jistím alespoň dvěma dlouhými zavíracími špendlíky. Pro jistotu.