Příště už snad budeme chytřejší!

Ale firma, ryze česká, pomalu ztrácela odběratele. Jak už to bývá, do země vtrhly firmy zahraniční, které nabízely produkty mnohem levnější. Co na tom, že zde lidé dřeli jako nájemní otroci a kvalita výrobků byla diskutabilní? Hlavně, že se udělalo víc za méně času! Hlavně, že normy na úkon se zkracovaly a výkonnost zahraničních firem vzrůstala. A ta naše, ryze česká, přátelská jak ke klientům, tak k zaměstnancům, zkrachovala. Ukápla i nějaká ta slzička, když jsme firmu opouštěli.

A hledala jsem jinou práci. Po pár dnech strávených na internetu, pečlivě procházející pracovní nabídky v okolí bydliště, jsem poznala, že najít slušnou práci v našem kraji se rovná většímu štěstí, než nalézt jehlu v celém stohu sena. A protože jsem nehodlala jen sedět doma se založenýma rukama, napsala jsem „zatím“ na nabídku práce právě v zahraniční továrně.

Byla jsem přijata. Celý víkend před nástupem do nové práce jsem odpočívala, abych první směnu zvládla. Přece jenom jsem přestupovala z kanceláře na dělnickou práci. Trošku mě zarazilo, že většina se mnou nastupujících je mnohem mladších než já. Ale já mám zase pracovní zkušenosti, utěšovala jsem se. Ano, měla jsem pracovní zkušenosti, které mi při práci ve fabrice byly k ničemu. To jsem záhy poznala. Vyfasovala jsem společně s ostatními montérky, trička, mikinu, obuv i pracovní rukavice a nastoupila k lince. Už po první hodině jsem ucítila nevýhodu toho, že jsem měla sedavé zaměstnání. Už pouhé stání mi činilo problémy. Ale já musela běhat! Přímo kmitat. Součástky, které jsem různě zasouvala a montovala do dílů, musely být smontovány do jedné minuty, zatímco já je montovala mnohem déle. Bolely mě nejen nohy. Problém dělala i záda. Těžké pracovní boty tlačily, pot mi stékal po čele a hlava se mi motala. Už v polovině směny se mi třásla kolena i ruce vyčerpáním. Ale rozhodla jsem se nevzdat to. Svačinu přinesenou z domu jsem zhltla, jako nikdy. Za směnu jsem vypila dva litry tekutin, které obvykle do sebe nenasoukám ani za celý den. Po návratu domů jsem usnula na toaletě. Nejhorší na tom byl fakt, že druhý den jsem musela na další směnu. Při pomyšlení, že je teprve úterý, jsem málem kolabovala. Ve středu jsem ovšem zkolabovala úplně. Dopřála jsem si tím o pět minut delší přestávku.

„To nic, ze začátku se tu kolabuje často,“ usmál se mistr a připlácl mi na čelo studený obklad. To mě ale neušetřilo od další práce.

„A po návratu domů neponocujte, běžte spát,“ doporučil mi ještě mistr na konci směny. Co jsem mu měla vyprávět? K tomu, že jsem usnula už na toaletě, jsem se nepřiznala. Jen jsem přikývla a šla.

Tentokrát jsem toaletu absolvovala bez problémů, usnula jsem až ve vaně. Konečně jsem zalehla a spala až do rána. V pátek zkolabovala další nová pracovnice, mladá holčina.

„Vy se asi v noci nevyspíte, že?“ ptal se mistr. Co jsme mu měly vykládat? Cítila jsem se ale lépe. Nebyla jsem sama, kterou zmáhala namáhavá práce v továrně. Vydržela jsem ještě týden, než mi došlo, že pokud chci normálně žít a mimo práci také fungovat, budu muset z práce odejít. Ke stejnému závěru došly ještě dvě mé kolegyně, a tak jsme svorně po dvou týdnech otročiny podaly výpověď.

„Něco málo jsem si vydělala. A zkusím štěstí jinde. Už ne ale ve fabrice,“ přísahala jsem si a těšila se na svou první výplatu. Věděla jsem, že nebude velká. Co bych také mohla za čtrnáct dní práce chtít?

To, co následovalo, mě ale překvapilo. Na výplatní pásce se skvěla pouhá stokoruna!

A tak jsem se vydala do kanceláře objasnit situaci.

„Asi jste se spletli. Měla jsem hodinovou mzdu…“, a vysvětlila jsem mzdové účetní, že to, co jsem dostala, nebyla ani jednodenní výplata.

„To ano, ale nevšimla jste si asi těchto srážek. Ale nejste první, vaše dvě bývalé kolegyně už tu také byly,“ usmála se a ukázala na pár řádků na lístku paní účetní.

„O jakých srážkách to mluvíte?“ zeptala jsem se.

„Dostala jste přece pracovní oblečení. Trička, montérky, mikinu i boty. A co rukavice?“ usmála se paní.

„Já vám je klidně vrátím,“ ohradila jsem se.

„Takto to u nás nechodí. Pracovní oblečení je, samozřejmě, zdarma. Ale až po odpracování zkušební doby. Protože vy jste ale odešly dřív, tak vám za ně byly strženy peníze. A zbytek máte strženo za vstupní prohlídku. Tu také hradíme, až když odpracujete tři měsíce.“ Paní účetní se usmívala, zatímco já opět bojovala s nevolností.

„Ale to by mělo být v pracovní smlouvě,“ pokusila jsem se ještě o odpor.

„Také to tam je,“ řekla účetní a ukázala na titěrná písmenka. Ta jsem samozřejmě při podpisu přehlédla. A i kdyby, já nikdy z boje neutíkám. Na začátku jsem si myslela, že zde zůstanu déle. Alespoň do chvíle, než si najdu novou, lepší práci. Tu ještě nemám, ale mohla jsem utratit celých vydělaných sto korun na telefonáty, abych ji našla. Jen tak dále! A příště budu chytřejší! 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10