Problémy se školkou

Poslední dobou mě nějak chytlo psaní, asi tím, že si trošku ulevím. Tak jsem se rozhodla podělit se s vámi o začátek synovy docházky do školky.

Malý se do školky těšil už od prázdnin, je společenské dítě, a proto chtěl vždy na hřiště nebo pískoviště za dětmi. Tak proč mu v tom bránit? Zašla jsem k zápisu do 3 nejbližších školek a doufala, že to vyjde. Vyšlo. Radost jsem z toho měla i já, jelikož mám ještě mladšího syna a chtěla jsem se mu také více věnovat a zároveň neomezovat staršího. Musím dodat, že starší není žádný andílek, neustále v pohybu, něco pořád vymýšlel a já musela být stále ve střehu. Zápis do školky jsem řešila i s pediatrem, protože jsem si nebyla jistá, jestli s tou svojí nezdolností si ve školce zvykne.

Podle něj je to jen „zdravý živý chlapec a školka mu pomůže se zklidnit, tak ať neváhám“. Tak jsem se i těšila, že si trošičku odpočinu. Od září nastoupil do školky. Prvních 14 dní stačilo ráno říct: „Oblíkat, jdeme do školky,“ a měli byste vidět to tornádo. Někdy skoro v polospánku si začal oblékat štramplíky nebo kalhoty přímo na pyžamko, pak honem bundu a já jej pak musela brzdit a posílat ho, ať se převleče. Pak jsme onemocněli. Jen rýma a kašlík, ale když jsem doma, tak jsem jej nechala pořádně se uzdravit, ať neroznáší bacily dál.

problémy se školkou Pak se něco změnilo. Ranní oblékání polevilo a cesta do školky nám taky trvala déle. A to máme školku docela daleko. Říkala jsem si, že malý už asi zjistil, že školka není jenom zábava, ale že se musí také poslouchat a přizpůsobit se. Už vznikaly i první konflikty, jak se snažil „půjčovat si“ hračky jiných dětí, které je dát nechtěly. Jelikož byl živé dítě, tak byly i problémy s pobíháním po třídě nebo na procházkách. Dokonce rozhazoval hračky a bořil stavebnice dětem. Dokázal se postavit i starším chlapcům a ti si nebrali servítky, takže už se tolik netěšil, protože nebylo po jeho. Při druhém nachlazení se přenesly bacily i na mladšího brášku a tak jsme doma nakonec byli 14 dní, ať se menší v klidu taky uzdraví. Návrat do školky byl o to těžší, ale už si začal zvykat. Bylo na něm vidět zlepšení, to zklidnění, které předpovídal pediatr. Začal na procházkách chodit za ručičku bez donucení. To do té doby bylo spíše problém, jelikož kolem nás chtěl pobíhat, takže jsem ho většinou vozila na stupátku u kočárku, ať jej lépe ohlídám. Více se zabavil hrou s autíčky a kostkami, začal si stavět bunkry, ve kterých se schovával nebo si hrál. A dokonce už vydržel u kreslených pohádek déle než jen deset minut. Když byl nachlazený a chtěla jsem ho udržet v klidu, ať moc nekucká, pustila jsem mu pohádku na DVD a byla jsem překvapená, že vydržel i 3 hodiny.

Bohužel moje nadšení brzy ochladlo díky učitelkám ve školce. Když šli poprvé do kina, byla jsem požádána o doprovod na cestě tam i zpět, jinak si mám malého nechat doma. Domluvila jsem si hlídání a zůstala ve školce hned od rána. Viděla jsem, co vše se ve školce děje, jak jsou děti šikovné, ale zároveň jsem viděla i děti, které se neuměly obléct, skoro nemluvily a dokonce některé si neuměly říct na záchod a počůrávaly se. V duchu jsem si říkala, že malý je šikulka, protože všechno toto umí a zvládá bez problémů sám. Cesta do kina i zpět byla bez problémů a malý byl z pohádek nadšený. Pár dní nato jsem byla učitelkou upozorněna, že malý házel hračkami, neposlouchal a pobíhal v umývárně s dalšími dětmi. Pokaždé když měli jít do divadla, na výstavu, do kina, měli se fotit nebo měli nějakou jinou akci, měla jsem si malého nechat doma, aby jim to nenarušoval. Každý den mě upozorňovaly na nějaký problém s kázní. Takže když začali sbírat papír, zapojila jsem do toho celou rodinu a dokonce i panelák, abych ukázala dobrou vůli. Začal sběr kaštanů a opět jsme se co nejvíce zapojili. Sběr víček od PET lahví byl sice nápad školky, ale já zajistila komu a na jakou věc a pak i následně víčka odvážela. Prostě svou účastí jsem se snažila získat nějaké ty plusové bodíky, když ten náš malý expert získával ty mínusové.

Jenže na tohle nikdo nepřihlížel a já byla dokonce pozvána na kobereček k vedoucí učitelce. Ta mi spolu s učitelkou řekla, že takhle to dál nejde. Že jeho neustálé nezapojování se do řízených aktivit, pobíhání, zlobení a neposlouchání se musí řešit, protože to vypadá jako nějaká porucha. Byli jsme odkázáni na pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP). A to byl začátek listopadu. Takže mě to dost překvapilo, protože malý byl ve školce něco přes 2 měsíce a z toho byl i pro nemoc doma. Bránila jsem se tomu, vždyť za tak krátkou dobu si dítě nemůže zvyknout. To mi potvrdila i kamarádka, která ve školce také pracuje. Ale každodenní nátlak učitelek jsem dlouho nevydržela. Řekla jsem si, že pro klid ve školce tam zajdu. Hned u dveří PPP jsem se dočetla, kam jít a objednat se. Paní sociální pracovnice mě ale nepotěšila. Tak malé děti a po tak krátké době prý oni neřeší a pokud je ve školce nějaký vážnější problém, máme se obrátit na psychologa. Dala mi i kontakt na 3 psychology, ale jen 1 se zabývá dětskou psychologií. To jsem oznámila i ve školce, ovšem spokojeni stále nebyli. „Sežeňte si psychologa!“ byla slova vedoucí učitelky. To se lehce řekne, ale hůře provede, když jeden psycholog (tedy psycholožka) zabývající se dětmi má obsazeno na další 3 měsíce dopředu a pak končí a odchází na mateřskou. Zatím je bez náhrady, tak to mám zkusit po Novém roce. A v okolí nikdo další není. Opět jsem to přetlumočila ve školce. A co oni na to? Tak budete muset hledat i dále od domova a třeba se někomu povede vás někde vmáčknout.

Pak jsme byli opět nemocní a do školky jsme šli až 14 dní před svátky. Hned první den ráno jsem od učitelky dostala kontakty na psycholožku a pedopsychiatra vzdálené něco přes 30 km se slovy, ať se stavím za vedoucí učitelkou. Ta mi oznámila, že jestli nebudu chtít tuto situaci řešit, může to mít v budoucnu dopad na syna. Myslí si, že má poruchu pozornosti a hyperaktivity (ADHD). To se mi ale vůbec nezdálo, protože o této poruše už jsem slyšela a něco o ní vím, a zároveň by mě na to snad upozornil pediatr, kdyby měl nějaké podezření. Snažila se mě utěšit, že to není žádná pohroma, že se s tím dá bez problémů žít, když se na to včas přijde a začne řešit. Nevím, jestli se mě tímto snažila rozhodit a tak mě donutit, ať si toho psychologa určitě zajistím. Spíše mě to ale naštvalo, syn totiž nevykazuje žádné známky ADHD!! A to nepíšu, že bych si to nechtěla připustit. Ale proto, že syn je sice trošku více aktivní, ale přesto si dokáže vydržet hrát v klidu i hodinu, stavět kostky nebo i několik hodin sedět skoro nehybně u pohádek. Většinou ho vyruší jen žízeň nebo potřeba na záchod.

Byla jsem opravdu vytočená. Pediatr neviděl žádný problém v přihlášení syna do školky a o nějaké poruše nepadla z jeho strany žádná zmínka. Tak jak si školka může něco takového myslet? Tak jsem se dala během týdne do obvolávání psychologů. Až pátá paní psycholožka měla snahu a pochopení. Bohužel měla momentálně také plno, ale ať zkusím zavolat na začátku roku, bude mít novou kolegyni a tak by nás mohly někde vmáčknout. Ve školce jsem svůj neúspěch v pondělí oznámila a v duchu si říkala, že konečně bude klid. Opět špatně!! Hned v úterý, pár dní před svátky, mi bylo oznámeno rozhodnutí. Dokud nebude mít syn za sebou psychologické vyšetření, mám si jej nechat doma.

Tak to byla rána pod pás. Vůbec jsem totiž netušila, na kdy se nám povede se objednat, může to trvat. Něco takového jsem opravdu nečekala. Měla jsem zdravotní problémy, které ten týden vyvrcholily a já byla rozhodnutá zatnout zuby přes svátky, ale hned na Nový rok je řešit. S něčím takovým jsem nepočítala. Jak si zařídím hlídání 2 dětí? problesklo mi hlavou. Můžou to vůbec? Ale byla jsem tak v šoku, že jsem se akorát zeptala, jestli to platí už teď, nebo až od Nového roku. Tak až od Nového roku. Cesta domů byla jako ve snu, a doma jsem se z toho sesypala. Takový nátlak, když se člověk snaží vyjít jim vstříc a stejně všechno špatně. Odpoledne jsem nebyla schopná malého vyzvednout, to musel tatínek cestou z práce. Ve středu jsem do školky zavolala a syna odhlásila, protože jsem ze zdravotních důvodů nebyla schopná ho tam odvést. Během odpoledne mi pak volal můj tatínek. Chtěli by si malého vzít od pátku na prodloužený víkend do pondělí, ať si můžu v klidu nachystat na Vánoce. Jako kdyby nějak vycítili, že to potřebuji. Ve čtvrtek jsem zvládla malého odvést do školky, kde jsem jim zároveň poděkovala za čas, který malému věnovali. Předala jsem jim kafe a nějaké pohádky pro děti, na které jsem jen tak mimochodem sbírala nálepky, jako snaha trošku si je naklonit. A zároveň jsem syna odhlásila na pátek.

Tyto svátky jsem si neužila tak, jak bych chtěla. To asi dokáže každý pochopit. Snažili jsme se být s rodinou a známýma, užívat si venku. Malého si vzali na prázdniny i druzí rodiče, takže jsem měla i chvilku jen pro sebe. Uteklo to a hned v pondělí jsem volala paní psycholožce. Ta mě potěšila a objednala nás hned na další pondělí. Měli jsme si s sebou vzít žádanku od lékaře a vyjádření ze školky. Na druhý den jsem tedy zašla do školky, jestli by napsali nějakou zprávu, že už jsme objednaní, ale neříkala jsem na kdy. Myslela jsem, že si na to počkám, ale měla jsem se stavit až v pátek, že to zatím sepíšou. Cestou jsem se stavila ještě pro žádanku. Sestra i lékařka, která se střídá s naším pediatrem, z toho byly v šoku. Vždyť syn je úplně normální, jen trošku zlobivý a aktivnější. Měla jsem jim pak přinést zprávu, jestli je opravdu nějaký problém nebo je vše v pořádku.

V pátek jsem šla do školky už s oběma kluky a byla jsem z toho nervózní. Malý doma školku vzpomínal, byl doma dost dlouho a už chtěl za dětmi. Byl z toho smutný, ale díky Vánocům a rodině to nebylo tak hrozné. Jak bude reagovat přímo ve školce, jsem netušila. Celou cestu byl hodný a než jsem našla učitelku, čekal poslušně u dveří. Ve třídách slyšel děti a nedokázal pochopit, proč za nimi nemůže, když už byl doma tak dlouho. Několikrát vysvětlit důvody mu nestačilo, i vedoucí učitelka ho slyšela a utěšovala ho, že brzy zase přijde. Snažila jsem se to zamluvit a pospíchala s klukama domů. Byla jsem nedočkavá, co se dočtu ve zprávě ze školky.

Raději jsem to číst neměla. Úplně mě to dostalo. Zpráva byla přes celou A4 a kromě dvou stručných vět, které chválily synovu bystrost a slovní šikovnost a zásobu, tam byla samá negativa. A dokonce, což mě uzemnilo, tam bylo, že je nepřiměřeně agresivní svému věku. Tak to jsem nepochopila. Nějaké to házení hračkami, boření stavebnic a kostek, pobíhání, mávání klacky při venkovních aktivitách a sem tam nějaký ten boj mezi kluky, přece neznamená agresivitu. Jak můžou něco takového napsat? Ano, poškrábal kluka, ale ten ho předtím kousnul, protože mu malý chtěl vzít hračku. Ale copak to mezi dětmi takhle občas nebývá? Vždyť děti do sebe strkají, perou se o hračky, které má zrovna ten druhý, honí se nebo si dělají naschvály. Ale nikdy jsem neslyšela, že by se tomu říkalo agresivita. Nikdo v rodině nedokázal tu zprávu pochopit. Vypadalo to, jako kdyby všechno schválně zveličili, přikrášlili, psycholog pak napsal, že je nějaký problém a oni se syna zbavili. Bylo to napsané s takovou negativitou a bez nějaké pochvaly, bez kladů, co dítě má, že jsem nevěřila, že to píšou posudek na dítě a ne na kriminálníka.

Už to začínalo vypadat, že psychologa budu potřebovat spíše JÁ.

V pondělí jsem nemohla dospat. Nevěděla jsem, jak probíhá takové psychologické vyšetření dětí, jak dokáže psycholog jako cizí osoba u dítěte něco vyšetřit. Nachystat vše potřebné babičce, která měla hlídat mladšího syna, a věci potřebné s sebou, mi netrvalo dlouho. Odvoz byl domluven s mým tatínkem, který je mi velkou oporou. Cesta autobusem by byla dost zdlouhavá a časově náročná. Byli jsme tam načas. Paní psycholožka byla už od pohledu velmi sympatická. Na malého zapůsobila během chvilky tím, jak otevřela skřínku s hračkami a dovolila mu jít si hrát. Asi 20 minut se mě vyptávala na jeho vývoj, aktivitu, jak se chová na hřišti, jak se staví k autoritám, na rodinu a vztahy v ní, jestli se něčeho bojí. Během té doby malý přišel s dotazy na hlavolamy, které objevil nebo ukázat mi hračky. Vždy v klidu, pěkně se zeptal nebo mi řekl, ať se podívám, co mi ukáže. Teprve nyní se paní psycholožka začetla do zprávy ze školky. Poté co dočetla, se zeptala, jestli nemáme dvojčata a já nepřišla s tím hodným. Že to, co je psané, nepatří k dítěti, které vidí. Když jsem jí řekla o ADHD, tak mě ubezpečila, že syn ničím takovým netrpí. Že je sice aktivnější, ale že s tou poruchou by se choval jinak. Podle ní z toho, co celou dobu viděla, je naprosto v pořádku.

Spadl mi kámen ze srdce a málem jsem se rozbrečela. Upozornila mě, že je možné, že školce jeho aktivita nevyhovuje a budou mu dělat problémy, když byli schopni na něj napsat takový posudek. Ať zvážíme přestup do jiné školky, aby z toho pak opravdu nebyly nějaké psychické problémy. Vysvětlila jsem jí situaci našich školek, které jsou přeplněné a mají pořadníky dalších dětí. Psycholožka mi radila, ať malého úplně ze školky neberu, jelikož by si to mohl špatně vysvětlovat a opět by to mohlo vést k psychickým problémům. Doporučila, ať prozatím omezíme docházku na několik dní v týdnu a jdeme k zápisu do jiných školek. Objednala nás ještě na další pondělí, aby malému udělala nějaký testík, kterým podloží své vyšetření ve zprávě a rozloučily jsme se. Vydržet týden byla maličkost. Vždyť už teď mám jistotu, že kluk je zdravý. Během týdne jsem zkoušela obvolat školky ohledně přestupu, ale bohužel mají plno, takže jedině jít k zápisu a pak až jedině od září, pokud budeme přijatí. Další pondělí bylo rychle tady. Malý už prostředí znal, tak byl trošku živější, ale přesto vzorně spolupracoval. Stavěl z kostek, kreslil, doplňoval a odpovídal asi půl hodiny, a to vše v klidu. Po tom všem mi paní psycholožka oznámila, že může potvrdit všechno, co mi minule řekla. Že se dnes sice projevoval trošku živěji, ale že je úplně v pořádku. Zprávu nám napsala úplně úžasně a zdůraznila v ní, že k synově aktivitě není možné přiřadit diagnózu.

Ty největší starosti mě ještě čekají. Uvidíme, co školka řekne na vyšetření psycholožky a jaké bude jejich následující chování. Malého si na týden vezmou rodiče k sobě, takže budu mít čas si to jít všechno vyřídit. Mé očekávání se splnilo, školka nereagovala zrovna pozitivně. S paní vedoucí jsem se domluvila na střídavé docházce, ale učitelky z toho nebyly nadšené. Spíše se mnou nemluvily a malého přivítaly taky bez nadšení. Hned po 2 docházkových dnech mi oznámily, že v pátek mají karneval, takže buď tam budu s ním, nebo bych si jej měla nechat opět doma, protože by jim to mohl narušovat. Co si o tomhle mám myslet!

Stále jsme rozhodnutí změnit školku, ale do té doby to budeme muset nějak zvládnout. Tak uvidíme, co bude dál. Ale za své dítě budu bojovat!!!

NikiH77 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete