Proč jsem se raději nevyučila čímkoliv?

Tuto otázku jsem si kladla po celý život velmi často, ovšem nechybělo mnoho a byla bych po ukončení ZŠ začala pracovat v továrně. I když jsem měla u závěrečných zkoušek samé výborné, maminka chtěla, abych co nejdříve vydělávala. Mohla jsem se stát soustružnicí nebo jeřábnicí a později se něčemu i vyučit.

Tehdy zrovna stachanovci lámali rekordy, dokonce i uvědomělé sovětské krávy dojily na 150 % - jak se v tomto soutěživém období zachovaly slepice, to mi uniklo. Jenže zbytek rodiny, dokonce i ředitel školy, jenž přišel k nám domů, maminku přesvědčovali, ať mi dopřeje vzdělání aspoň na dva roky, tudíž jsem absolvovala ekonomickou školu v Ostravě a tříletou nástavbu jsem pak dálkově zvládla později  /s úlevami od zaměstnavatele/ a odmaturovala jsem pak již s roční dcerkou.

Byla jsem sice „holka do nepohody“ - jako téměř každá ženská naší generace, o samoživitelkách ani nemluvě!  Vždy jsem sama bílila stropy a tapetovala stěny v celém bytě /a těch jsem po smrti manžela vystřídala s dětmi „pouze sedm“/. V jednom bytě, kde jsme bydleli 12 let, byly místnosti velikosti větší garáže a vysoké 3,20 m. Velmi ráda jsem natírala i lakovala nábytek, okenní rámy, dveře i ploty a dokonce jsem pomocí let-lampy nejdříve vše zbavila starého nátěru. Ovšem všechny tyto práce probíhaly stylem „pokus - omyl“ a mnohdy tekly i slzy bezmocnosti, když se vůbec nedařilo a já nevěděla, jak postupovat dále. Když jsem kupř. nad dvojími dveřmi vysekala otvory pro dřevěné špalíčky a poté je zasádrovala  /měly sloužit k upevnění garnýží nade dveřmi, kam bych zavěsila lehké závěsy/, nechala jsem vše řádně uschnout  /ovšem „uschnout“ v domku neustále vlhkém kvůli špatné izolaci původní stavby a každoročně tajícím sněhům na kopci nad námi/  a za pár dní spadlo vše na zem - garnýže se závěsy i dřevěné špalíčky s kousky sádry. Rovněž sádrování otřískaných rohů či štukování v místech, kde byla původně plíseň, to taky byla lahůdka. Ovšem BÝK se nehodlá vzdát a z boje neutíká, znovu jsem prostudovala poučné knihy o řemeslnících-samoucích a zkoušela to znovu a znovu.

Sice bych zřejmě musela absolvovat několik řemesel a to při mém dvacetiletém fungování coby „mamatata-samoživitelka“ nebylo časově možné, ale při troše dobré vůle se aspoň základy některých řemesel daly teoreticky zvládnout.

Totéž platí o mých praktických znalostech při péči o auto, v dnešních autech je už vše pod kapotou příliš moderní, ovšem stále se dá v případě nouze použít silonka k provizorní opravě klínového řemenu ap. Dnes nám i žárovky ve světlech vymění odborník, ale nějaká praxe by se někdy opravdu sešla. Jezdím již sedmým autem, ale ještě jsem si nikdy nemusela vyměnit kolo. Při absolvování autoškoly před 22 léty byl náš vyučující velmi hodný starší inženýr, jenž nás povzbuzoval i chlácholil při každé chybičce /já byla naprostý začátečník, ještě nepolíbený autotechnikou, do té doby jsem se totiž domnívala, že čím větší kopec přede mnou, tím větší rychlost musím zařadit!/.  V praktickém cvičení nás několik absolventů měnilo kolo tím způsobem, že dva zdatnější mládenci připravili hever pod auto, my čtyři dámy v letech jsme odšroubovaly každá po jednom šroubu, další dva hoši vyměnili kolo a my ho zase postupně přišroubovaly.

A tato praxe mi nyní velmi chyběla, když jsem na jedné projížďce po pevné stezce v našem borovém háji odbočila ke stromu, hojně obsypanému černými štíhlými plody „svatojanského chleba“. Velmi mne tehdy bolela kyčel, pejsek běhal opodál a já BLB jela až pod strom. Země zde je všude jen písčitá, prorostlá kosodřevinou, jenže jsem narazila na písečný hrbol, na němž jsem uvízla a přední levé kolo se začalo prudce otáčet v písku a rozprašovat ho do všech stran. Vystoupila jsem, klekla na bolavá kolena a viděla, že je zle. Auto pohodlně sedělo břichem na vyvýšenině, plné rostlin a nemohlo by se pohnout, ani kdyby bylo přední kolo podloženo. Tudíž jsem zahájila hrabací práce s pílí „krtka v kalhotkách“. Přitom jsem zjistila, že jsem ještě citlivější nežli „princezna na hrášku“, protože jsem vkleče cítila na kolenou každou nerovnost terénu přes tři polštářky a dvě složené osušky. Zahradní kovovou lopatkou jsem hrabala z obou stran skoro 3 hodiny a marně jsem se snažila předvést hafánkovi, jak by mi mohl hrabáním pomoci. Můj milý amigo měl totiž spoustu jiných povinností, musel prohnat několik veverek, aby pak čekal s hlavou zdviženou nahoru do koruny stromů, čekajíc, kdy se jim uráčí slézt dolů a dost dobře nechápal, že ony ladně přeskakují ze stromu na strom a nevracejí se zpět k němu, i když on by si s nimi tak rád hrál. Pokud někde v dálce ucítil nějakého amiga HAF, ztratil se a vrátil se zpět až si důkladně pokecali.

Když už bylo auto uvolněno zespodu, snažila jsem se přední kolo podložit různými klacky, plochými kameny a několika prkny, ležícími opodál - ovšem bezvýsledně. Pak mne napadlo, že kdyby se mi podařilo heverem nadzvednout na levé straně přední část auta o pár centimetrů, dostala bych se lehce pod kolo a problém by mohl být vyřešen. Jala jsem se v kufru hledat hever, ten byl u rezervy - ale pocházel zřejmě ještě z doby „Marie Terezie“, byl těžký a celý silně zrezivělý. Na mém klíně se sice jakžtakž dalo otáčet tím hlavním šroubem, ovšem pod autem, ač jsem hever podložila silným prknem, se pohnul jen o pár milimetrů a pak už byl unaven. Zkusila jsem ho „šmirglpapírem a olejem“ poněkud zušlechtit, ale opět - mimo auto fungoval, pod autem zalehl a nehnul se ani o píď. A tady mi chyběla zručnost ve výměně kol a používání heveru. Po čtyřech hodinách intenzivní práce a přemýšlení jsme odešli s pejskem ten necelý kilometr k domovu, kde jsem vše vysvětlila mému nejbližšímu sousedovi. Hned odpoledne sedli tři sousedé do dvou aut, jeden z nich je náš autoopravář, velmi ochotný pán, který opravuje auta celému okolí - a odjeli k mému autu. Než jsem se osprchovala a osušila, už byli zpět i s mým autem s tím, že to byla práce pro chlapy!  Na moje srdečné a vřelé díky jen mávli rukou a řekli „nic se nestalo, hlavně, že už tvůj pejsek má zpátky své auto“!  /Vše dobře dopadlo, jen moje „dříve narozené, zchátralé“ tělo pobolívá ještě i nyní, více nežli týden po této příhodě!/

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky