Proč mám rád matematiku

...a bojím se elektřiny? Mají to na svědomí moji učitelé. Uvedu záhy, jak mohou napohled úplně rozdílní pedagogové ovlivnit mnohaletou budoucnost svého svěřence, tedy v tomto případě mne samotného.

Začalo to v šestačtyřicátém. Byl jsem doslova vyrván z milého prostředí školy obecné a mrštěn do prostředí první třídy měšťanky. Později to byly školy střední, devíti i jedenáctiletky, podle toho, jak v národě Komenského probíhaly školské reformy. Navíc jsem přišel o spolužáky z prvních pěti školních let. Začali navštěvovat školu v horní části města, kam to měli z rodné vísky okolo tří kilometrů, ti ze vzdálenější části o něco víc, já, který jsem se do města stěhoval, jsem musel do školy dolní. Nikoho jsem neznal, navíc jsem byl nejmladší ze třídy - blbě mi vycházely roky - nikomu to z Vás, čtenářů, nepřeji, pronásledovalo mne to celý život. Vůbec jsme byli zvláštní třída. Už jsem se jednou zmínil, že nás doplnili o primány ze zrušeného nižšího gymnázia. Na rozdíl od vzpomenuté obecné školy a vítkovické průmyslovky jsme se nikdy jako spolužáci nesešli a v paměti mi utkvěly snad jen dvě, tři spolužačky. Naopak vzpomínky ke kantorům zůstávají stále živé.

matematika Dnes o postavě vpravdě monumentální. Matematik, učitel geometrie i deskriptivní, sbormistr a muzikant - téměř dvoumetrový kolos s impozantním plnovousem. Uvedl se velmi důrazně: „Jsem učitel H... a říkají mi Metrfús. Ty, Pepíčku v první lavici, rozdej papíry a uděláme si malé početní cvičení.“ A to byl první vyučovací den. Prohlédl si výsledky a stanovil úkoly domácí, v rozporu se zvyklostmi individuální. Prostě, podle toho, kdo měl kde chyby, musel cvičit. Brzo dostal třídu, skládající se z žáků různých škol /dojížděli do města i z okolních vesnic/ na stejnou, jak říkal „startovní čáru“ a pak prohlásil, že je konec legrace - tedy po pravdě „konec srandy“ a jedeme na ostro. Dovedl matematiku i geometrii dobře vykládat. Zadával úlohy logické, zábavné, znáte je z různých matematických hříček, případně soutěží, cyklista, motocyklista, automobilista vyrazí rychlostí a, b, c, v čase x, y, z, z místa N do místa M, kdo tam bude první atp. V geometrii to bylo překonání řeky, daná rychlost proudu - případně stanovení výšky stromu podle vrženého stínu a starého pana Pythagora. No, podobné, na první pohled voloviny, ale ve skutečnosti opravdová š k o l a h r o u. Nic neodpustil. Měl nás čtyři roky, v poslední třídě dokonce na deskriptivní geometrii. Jeho „musíte prostorově myslet“ si pamatuju dodnes. Nadchl nás také pro sborový zpěv. Dovedl s námi nacvičit i úvodní sbor z „Tajemství“, stejně jako sestavu valašských „pěsniček“ nebo směsici písní slovanských. Měl autoritu a nebyla vskutku daná jen vzrůstem a plnovousem - ten měl jako Zdeněk Fibich. Pro mne byl kantorem, na kterého se nedá zapomenout.

Úplně jiným, přesto výborným učitelem matematiky byl Vojta B., na vítkovické průmyslovce. Vychovával nás pro praxi, vyžadoval rychlé ovládání logaritmického pravítka, v té době nezbytného pomocníka hutních techniků. V čase kalkulaček a kapesních počítačů to připadá jako prehistorie. Zadával úkoly související s nastávajícím případným využitím v praxi. Byl žertéř. Sdílel kabinet se svým představeným, šéfem hutního oddělení školy, který nás měl na předmět s názvem „Stroje“. Přišel na hodinu matematiky s tím, že si dáme praktické příklady, výpočty tahu lan, něco o kladkostrojích atp. Co jsme nevěděli, důkladně vysvětlil. Pan inženýr Č., zmíněný strojař, který přišel následující hodinu s návrhem „rychlé prověrky znalostí“, se dlouho divil, jak mohla celá třída dosáhnout výborného výsledku -bodejť by ne - Vojta mu „vyfoukl“ připravené otázky a o hodinu dřív je důkladně probral - kdo si to nezapamatoval, ten to stačil z matematického sešitu opsat. Vojtu jsme měli rádi, byl výborný malíř /udělal nám i závěrečné třídní tablo/. Rozloučili jsme se s ním po posledním večírku, kdy nás nad ránem pozval k sobě „na Slezskou“ – jeho „poďte na kafe, bytná bude ráda“, si připomínáme na stále občasných třídních srazech.

Tam si také vzpomeneme i na pana profesora K., říkalo se mu Trůneček /podle autora děl vztahujících se k elektřině, kterého pan profesor citoval/. Černý klotový plášť, obílený křídou, kterou pokryl za hodinu dvě tabule po obou stranách, vzorce, pospojované šipkami, četné vsuvky, odkazy na strany v učebnicích - nedalo se to ani opsat, natož pochopit. Na zkoušení nebyl čas, občasné prověrky snad všichni opsali, ústní zkouška jedna či dvě za rok. Před klasifikací: „Hochu, hochu, co já s vámi, pět, čtyři, písemka no ta za dvě, to vypadá na čtyřku?“ Třída nato: „Pane profesore, to snad ne, on to má jinak dobré, to by mu zkazilo vysvědčení.“ Přitom dotyčný to měl nahnuté i v dalších třech či čtyřech předmětech. „No, tak za tři,“ dobrotivý pan profesor. Ani jedničkářům to nezkazil. Zlatý člověk, ale nenaučil. Po letech jsem jej potkal na škole, kde se učil můj mladší syn, vypadal úplně stejně. Jak jsem se dozvěděl, i způsob výuky měl pevně zakořeněný. Takže, ač jinak technicky vzdělán, elektrice a elektřině nerozumím, chápu ještě tak její vznik třením ebonitové tyče liščím ohonem, mám jakýs takýs pojem o Ohmově zákonu a troufnu si vyměnit žárovku a pojistku. Navíc dodržuji zásadu, že „Jest nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých“.

Budiž toto mé vzpomínání věnované památce mých milých kantorů, kteří tak či onak pomáhali mi vkročit do života. Díky Vám, pánové Metrfúsi, Vojto i Trůnečku.

A co Vy, milé přítelkyně a případní čtenáři, máte rádi matematiku a nebojíte se elektřiny?

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete