Pronásleduje mě občas špatné svědomí

Člověk občas lituje toho, co udělal. Mnohem horší ovšem je, když člověk lituje toho, co neudělal, nebo co udělal jinak, než měl.

Po střední škole jsem si našla zajímavou práci. Až teprve když firma, ve které jsem pracovala, skončila svou činnost, pokračovala jsem ve studiu na vysoké škole. Vybrala jsem si pražskou vysokou školu. Po měsíci stráveném u své tety, která v Praze žije, protože vysokoškolská kolej byla beznadějně obsazená, jsem si našla podnájem ve studentském bytě blízko školy.

Vlastně mě k němu přivedla má spolužačka z ročníku, Zuzana. Bydlela v prostorném pronajatém bytě ještě se dvěma dívkami. Jedna studovala jinou vysokou školu a druhá již v Praze pracovala. V bytě měly volný ještě jeden malý pokojík a každá koruna byla dobrá. Když se nájem rozdělil mezi nás čtyři místo původních tří obyvatelek, nebylo bydlení o moc dražší, než na koleji. Měly jsme tu víc soukromí na studium i svůj osobní život, nikdo nás nekontroloval, nekomandoval a nehlídal nás, a jak jsem brzy zjistila, lepší spolubydlící, než právě ty tři jsem si nemohla přát. Nejvíc jsem si rozuměla právě se Zuzkou. Mohlo za to nejen společné studium, ale také nekonfliktní Zuzčina povaha, přátelskost a otevřenost. Připadalo mi, jako by Zuzka byla mou další sestrou, tolik jsme si byly blízké.

Jednou o víkendu jsem se domluvila právě se Zuzkou, že si večer zajdeme někam sednout. Měla jsem ten den jmeniny, a ač je neslavím, chtěla jsem, aby ten den byl jiný, než ostatní. Věděla jsem, že Zuzka pro mě bude mít nějaký dárek. Nikdy na nikoho nezapomněla.

„Zvu tě na pohár. Posedíme, popovídáme.“ Zuzku jsem nemusela dlouho přemlouvat. Zkouškové období bylo za námi, víkend před námi, a tak souhlasila.

„Musím si ještě něco oběhat,“ vysvětlila jsem Zuzce. A tak jsme se domluvily na večer přímo na místě. Lépe řečeno, Zuzka mě měla čekat v parku nedaleko podniku, kam jsem ji chtěla vzít.

 

Běhala jsem po obchodech, protože jsem si chtěla ušít novou sukni, na kterou jsem vybírala látku. Poté jsem ještě měla zajít ke své tetě, které jsem to slíbila, na oběd. Počítala jsem s tím, že se u tety zdržím až do večera a poté půjdu rovnou za Zuzkou. Volala mi ovšem má klientka. Při studiu jsem si přivydělávala hlídáním dětí. Přes jednu agenturu jsem získala toto místo a byla za něj ráda. Mí klienti mě potřebovali především o víkendech, kdy chtěli vyrazit do divadla, nebo za zábavou a neměli pro své ratolesti hlídání. Přes týden už měli hlídání vyřešeno, nebo svěřili děti prarodičům. Proto mi má brigáda nijak nezasahovala do studia a poskytovala mi dostatek financí pro zpestření mého studentského života.

Doktorka Studničková potřebovala pohlídat ten večer své dvě děti, čtyřletou Verunku a dvouletého Filípka.

„Volali mi z práce, nutně potřebuji něco vyřídit. Bylo by to ale až do půlnoci. To se vrátí manžel ze zaměstnání. Bylo by to možné? Odveze vás pak jeho řidič,“ ptala se a její hlas zněl naléhavě. Paní Studničková pracovala v nemocnici. Byla expertem ve svém oboru. Pracovala na klinice dětské onkologie a já obdivovala, jak při dvou tak malých dětech zvládá svou lékařskou profesi, zvláště v tak neskutečně těžkém oboru. Bolavém, nesmírně důležitém a nad všechny jiné vyžadující sebekontrolu a profesionální přístup. Oporou jí byl manžel, který měl také náročnou práci, a její rodiče. Společnými silami se o děti starali a paní Studničková nemusela věšet svou lékařskou kariéru na hřebík. Ovšem maminka doktorky Studničkové si nedávno zlomila nohu a nemohla se nyní o děti starat. Byla jsem pro paní doktorku jedinou spásou. A také pětistovka, kterou jsem si ten večer měla vydělat, pro mě byla dostatečně motivující, abych přislíbila, že ke Studničkům ihned přijedu. Zavolala jsem tetě a informovala ji, že k ní přijedu o hodinu dřív a moc se nezdržím. Poté jsem si vzpomněla na Zuzku. Musela jsem jí také zavolat. Zuzka hovor nepřijímala. Napsala jsem jí omluvnou zprávu, v které jsem vše vysvětlila a slíbila, že si schůzku vynahradíme jindy. Doufala jsem, že si Zuzka zprávu přečte ještě dřív, než půjde na schůzku se mnou.

Od tety jsem spěchala na druhý konec Prahy, kde už mě čekali. Filípek už spinkal. Zbývalo se postarat o Verunku. Nebyl to problém, obě děti mě měly rády a byly na mě zvyklé. Paní doktorka poděkovala, zaplatila mi předem, přidala stovku navíc za to, že hlídání nebylo předem domluveno, a vyšla do zšeřelé ulice.

Když mě pozdě v noci vysadil osobní řidič pana Studničky u našeho domu, bylo už venku chladno. Poděkovala jsem a chvatně vyběhla k našemu bytu.

Pozdravila jsem se s holkami. Vlastně jen se dvěma z nich. Zuzka v bytě nebyla. Kde mohla být?

„Kdepak je Zuzka tak pozdě?“ zeptala jsem se.

„Copak ona nebyla s tebou?“

„Ne, měly jsme něco domluvené, ale já schůzku zrušila. Myslela jsem, že to stihnu ještě před tím, než na schůzku půjde. Zřejmě jsem to nestihla.“ Přemýšlela jsem, kde může Zuzka být. Chodit tak pozdě po Praze nebylo bezpečné. Zuzka navíc jako štíhlá modrooká blondýna dráždila muže i ve dne.

„Několikrát jí někdo volal, myslím, že poslal i zprávu. Alespoň to tak znělo z jejího pokoje,“ řekla Věrka.

„Copak ona si nevzala telefon s sebou?“

„Zřejmě ne, když jí tu vyzváněl,“ vmísila se do hovoru Martina.

Tak Zuzka o tom, že se na schůzku nedostavím, vůbec nevěděla. Jistě čekala v parku dlouho. Znala mě a věděla, že slovo jen tak neruším. Nejspíš se poté naštvala, třeba někoho potkala a zašla se pobavit s ním, nebo s ní. Proč se ale nevrátila dřív?

Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že Zuzka domů vůbec nedorazila. Mé obavy se znásobily. Jako by se zhmotnily a vyplnily prázdné místo v bytě. Všude jsem na ně narážela. Objevila se až kolem poledne. V doprovodu neznámého staršího muže si sbalila pár svých věcí z pokoje, nepromluvila s žádnou z nás a zmizela.

„Co to mělo být?“ vzpamatovala se jako první Martina. Nemohla jsem si nevšimnout, že Zuzka nevypadala vůbec dobře. Byla pobledlá, rozcuchaná a, snad se mi to jen zdálo, ale její modré oči byly průhledné a jakoby uplakané.

Zuzka se v pondělí neukázala ani ve škole. Až teprve později jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. Zuzka ten večer, kdy jsme byly spolu domluvené, čekala v parku dlouho. Tak dlouho, až se setmělo. Neměla u sebe telefon, nevěděla, že nepřijdu, a tak přecházela netrpělivě mezi keři. Konečně se dočkala! Jaké bylo ale její překvapení, když se mezi keři v potemnělém parku místo mě objevil cizí muž a řítil se rovnou k ní. Zuzku ten večer surově znásilnil.

A za vše jsem mohla já! Zuzka přerušila studium a odjela ke svým rodičům. Ten muž u nás v bytě byl její strýc, který ji odvezl domů. Cítila jsem hrozné výčitky svědomí. Kdybych ji na schůzku nepozvala, nic by se nestalo. A nestalo by se nic ani, kdybych odmítla hlídání u paní doktorky. Jistě by se nic nestalo ani v případě, kdybych si se Zuzkou sjednala schůzku přímo v podniku, kam jsem ji chtěla pozvat. Kdybych si sjednala schůzku tam, mohla jsem večer zavolat do podniku, nechat Zuzku vyvolat a zrušit schůzku tímto způsobem. Dozvěděla by se včas, že nemá čekat, mohla jít domů, když bylo ještě světlo, a s násilníkem by se nesetkala. Musela si vytrpět peklo. Navždy ji to poznamená. Třeba ji už nikdy neuvidím? Třeba mi nikdy neodpustí?

Výčitky svědomí mě dohnaly k odchodu ze školy. Zanechala jsem studia, protože jsem nemohla do školy, kde jsem Zuzku poznala, dále docházet. Vše mi ji připomínalo. Napsala jsem své kamarádce několik dopisů, zkoušela jí volat, psát zprávy a nakonec jsem ji vyhledala i osobně. Lépe řečeno, jednoho dne jsem zazvonila u bytu jejích rodičů, abych se omluvila.

„Naše dcera s vámi nechce mluvit,“ řekla Zuzčina maminka stroze a zabouchla mi dveře před nosem.

Uběhlo od této události několik let. Už nikdy jsem Zuzku neviděla. Nechtěla se mnou za žádnou cenu mluvit a já neměla možnost vykoupit se alespoň částečně osobní omluvou. Nedovolila mi, abych svým výčitkám a pocitu, že jsem selhala, alespoň částečně ulevila. Dodnes mě to straší.

Od mých už bývalých spolubydlících jsem se pod slibem, že, pokud se se Zuzkou někdy v budoucnu ještě setkám osobně a budu s ní mluvit, neprozradím je, dozvěděla, že Zuzka studium na vysoké škole s ročním odstupem dokončila. Nebydlela ovšem v původním bytě. Její rodiče jí nějakým zázrakem zajistili kolej a její bratranec, který se do Prahy přistěhoval prý kvůli práci, nejspíš ale kvůli své sestřenici, ji po zbytek studia doprovázel na každém kroku a chránil ji. Pachatele toho ohavného činu policie dopadla a soud mu napařil směšný trest. Zuzka poté Prahu opustila, a od té doby o ní nevěděly ani holky, tím méně já.

Od této události občas špatně spím. Je to už dlouho, ale nepřestala jsem si vyčítat, že jsem ten den nejednala jinak. Čas ale nevrátím. Jen v duchu doufám, že mi Zuzka alespoň částečně odpustila.