Prospěchář

Když jsem začala pracovat v oné výrobní firmě, špatně jsem zvládala svou pozici. Po letech strávených v kanceláři jsem najednou pracovala ve výrobním podniku jako řadový dělník. Pozice jako taková mi problém nedělala, ale pracovní doba, to už bylo horší.

Dva dny jsem měla ranní směnu, po které následovaly dva dny odpolední směny, poté dvě noční, po kterých jsem měla jen jediný den odpočinku, a zase znovu, ranní, odpolední, noční, v neustálém kolotoči, včetně víkendů a svátků. Pozitivní bylo jen to, že můj dospělý syn už žije ve svém bytě a není na mně závislý. Mé pracovní zatížení ovšem špatně snášel mimo mě i můj starý pes. Své rodiče jsem po celý měsíc téměř neviděla, protože nebyl čas se k nim stavit.

Den po dni jsem byla unavenější, nestíhala jsem si nakoupit jídlo, často jsem i dva dny po sobě hladověla, protože po ranní směně jsem ihned usnula, před odpolední jsem dlouho spala a po noční jsem dokázala spát celičký den.

Mých problémů si všiml jediný můj kolega, Jarmil. Pracoval ve firmě jen o čtrnáct dní déle, než já, byl také nováček. Ve firmě byli ale všichni nováčci. Plat u nás byl malý, práce namáhavá a pracovní doba extrémní, a proto každý nový zaměstnanec odešel z firmy vždy během zkušební doby. Jedinou pozicí, která byla z lidského hlediska snesitelná, byla jen pro tři zaměstnance. Mezi nimi byl také Jarmil.

Jarmil se mnou prohodil občas pár slov a těšil mě, že se vynasnaží, abych se dostala na onu výhodnou pozici.

„Martin si prý našel lépe placenou práci, za týden odchází. Vydrž, prosím, zajdu za vedoucím a přimluvím se, aby tě dal na jeho místo.“ Takto a podobně mě Jarmil uklidňoval, a já čekala.

Martin skutečně za týden odešel z firmy, a mě šéf doopravdy přeřadil do skupinky k Jarmilovi.

Bylo mi divné, že Jarmil má na našeho vedoucího takový vliv. Brzy jsem zjistila, v čem tkví neobyčejná loajálnost šéfa k mému kolegovi. Jarmil se svou rodinou mimo své práce podnikal. Vyráběli doma bylinné sirupy, které nabízeli na trzích, různých potravinářských výstavách a v drobných prodejnách zdravé výživy. A Jarmil si byl dobře vědom, že když šéfovi občas přinese několik lahviček sirupu, dobře se mu odmění. A tak Jarmil měl v práci neskutečné úlevy. Pracoval jen pět dní na ranní směnu, pak měl volný víkend, a poté měl pět dní odpolední směny s volným víkendem. A s Jarmilem jsme takovouto pracovní dobu měli i my, já a Petr, kteří jsme na pozici pracovali nyní s ním.

Opadla únava, já se cítila opět skvěle a do práce jsem chodila s nadšením. Nevěřila jsem, když jsem dostala výplatu za dobu, co jsem byla na pozici s Jarmilem. Měla jsem dvojnásobné prémie za mnohem lehčí práci. Do práce jsem se začala těšit. Jarmil byl vstřícný a ke mně neobyčejně hodný. Kdykoli jsem zvedala něco těžkého, přispěchal mi na pomoc. Usmíval se na mě, byl galantní. Platonicky jsem se do Jarmila zamilovala. Platonicky jen proto, protože jsem dobře věděla, že je šťastně ženatý. Díky Jarmilovi jsem patřila k elitě ve firmě, užívala si dostatek odpočinku o víkendech, zatímco ostatní dřeli. Ale nebylo mi to jedno. Měla jsem tam kamarády, a tak jsem často říkala Jarmilovi:

„Nemohl by ses přimluvit u vedoucího, když máš na něj vliv, jestli by nemohl ulevit i ostatním? Podívej, dělají tam i holky, které mají rodinu, malé děti.“

„Je ti snad špatně?“ ptal se Jarmil.

„Ne, není, ale ostatní dřou a mají menší plat. Víš, kdyby i jim vedoucí nechal alespoň víkend volný.“

Nepochodila jsem. Jarmil měl lehkou práci, a tak se na druhé nedíval.

Ale i ta nejlepší práce je pořád jenom práce. I ta se časem někomu přejí. Jarmil víc a víc využíval svého vlivu u šéfa. Chodil do práce pozdě, často si sedl na židli a navigoval mě a kolegu, co máme dělat, zatímco on měl založené ruce a až vyzývavě provokoval ostatní. Začala jsem si uvědomovat, že Jarmil není kladným hrdinou, za kterého jsem ho dosud měla.

„Jak můžeš s tím prospěchářem dělat?“ zeptal se mě jednou kolega, který dělal na pozici bez volna, na které jsem také ze začátku pracovala. Ta slova mi zněla v uších ještě doma. Víc a víc jsem sledovala Jarmilovo chování k druhým. Zatímco jiní zaměstnanci při pozdním příchodu do práce byť jen o pět minut museli napracovávat celou hodinu, Jarmilovi náš vedoucí trpěl i hodinové zpoždění bez toho, aby si ho napracoval. Ale Jarmil zneužíval svého postavení dál. V pracovní době odcházel, aby si autem zajel domů, a často se už ani nevrátil. Vrcholem bylo, když zrovna v okolí naší firmy kvetly akáty.

„Ty potřebuji do sirupu,“ procedil jednou mezi zuby Jarmil. Následující den, když náš vedoucí odešel z výrobní haly, šel Jarmil do auta, z kterého vytáhl dlouhý žebřík. Tehdy jsme se u vrat haly všichni shromáždili a pozorovali jsme Jarmila, který žebřík přistavil k akátu. Až do konce své pracovní doby Jarmil sbíral květy akátů, zatímco my pracovali i za něj. Tehdy se má platonická láska k Jarmilovi začala vytrácet. V jednu chvíli se žebřík Jarmilovi sesmekl a on se praštil do ruky.

Věřím, že tehdy mu možná i pár mých kolegů přálo, aby ze žebříku spadl. Jarmil vše ustál jen s naraženou rukou.

Druhý den se mi poprvé stalo, že jsem do práce zaspala. Byla jsem neobvykle unavená, protože o mě usilovala viróza. Autobus do zaměstnání mi ujel, další jel až za hodinu.

Zoufale jsem přemýšlela, jak to udělat.

Tehdy jsem zavolala Jarmilovi.

„Moc tě prosím, přijedu do práce později, můžeš mi, prosím, píchnout v práci příchod? Já si to dodatečně napracuji, jen nechci vedoucího dráždit.“ Příchody jsme měli na heslo, které jsem Jarmilovi sdělila.

Jarmil mi řekl odměřeně do telefonu: „Ne, nezlob se, to pro tebe neudělám.“ A zavěsil.

Do práce jsem onen den, kdy jsem zaspala, přijela taxíkem. Stálo mě to tisíc korun. Víc, než těch tisíc korun mě ale bolela Jarmilova zrada. Uvědomila jsem si, že jsem měla ráda člověka tak slizkého a zlého, a přitom to neviděla.

Nepoznávala jsem ho. Najednou jsem si uvědomila, že jeho domnělá pomoc tehdy, když mi zajistil lepší pozici, vlastně nebyla služba mně jako takové, ale jemu osobně. Jarmil si dobře uvědomoval, že jsem pracant a dokážu zatnout zuby a dřít. A protože mu odcházel kolega a bál se, že k sobě dostane někoho nešikovného, zajistil pozici mně. Nebyla v tom lítost ke mně, nebyla v tom ani kapka empatie, jen vlastní prospěchářství.

Jarmila jsem začala nenávidět. Byl to prospěchář, patolízal, diplomat, který hrál jen a jen pro sebe. Neměl s nikým soucit, nikoho neměl rád, jen sám sebe.

„Co ti je?“ ptával se následující dny, kdy jsem mu ani na pozdrav nedokázala odpovědět.

Následující dny Jarmil v práci najednou chyběl. Od našeho vedoucího jsme se dozvěděli, že čerpá nemocenskou na ruku, kterou si „prací“ namohl. Onu ruku, kterou si narazil, když mu ujel v pracovní době žebřík, z kterého trhal akáty. Ale to náš šéf nevěděl. Zjistil to až ve chvíli, kdy si zpětně prohlížel záznamy z kamerového systému, protože se ve firmě začaly ztrácet věci. Tehdy mimo zloděje viděl také svého oblíbeného zaměstnance, který ze žebříku rval akát na sirupy, které poté nosil i jemu jako úplatek. To už vím jen z doslechu, protože jsem firmu opustila o něco dřív, než byl Jarmil pro svůj podvod propuštěn.