Když jsem Patrika poznala, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Prožila jsem s ním v mileneckém vztahu pouhých pět měsíců, otěhotněla jsem, a brzy místo sedmého nebe jsem se ocitla v sedmém měsíci těhotenství. Nebrali jsme se, protože jsme se znali tak krátce. Na dítě jsme se ale těšili, a rozhodli jsme se žít společně. Patrik měl větší byt než já, a proto jsem se přestěhovala já k němu a mou garsonku jsme nabídli k podnájmu.

Miminko se nám narodilo, bohužel, bez známek života.

„To se někdy stává, budete mít ještě spoustu zdravých dětí,“ uklidňovali nás lékaři.

Bylo těžké vyrovnat se se ztrátou dítěte, které jsem tak dlouho nosila pod srdcem. Patrik mi to nijak neulehčoval. Vztahy mezi námi ochladly a já se začala vyhýbat intimnostem. Místo, aby se Patrik snažil získat mou lásku zpět, soustředil se jen na své vlastní potřeby.

„Co to mám za ženskou? Jsem chlap a potřebuju víc, než jen teplou večeři.“ To byl jen začátek. Později mi dával nepokrytě najevo, že když pro něj nemám slitování, mám ho asi pro někoho jiného.

„Byl tu Radek, zval nás na oslavu narozenin,“ řekla jsem jednou Patrikovi o návštěvě mého bratrance.

„Tak s nějakým Radkem se slízáš, zatímco já jsem v práci?“

„Co ti to přelítlo přes nos? Radka přece znáš, je to můj bratranec,“ připomněla jsem Patrikovi.

„No, každý tomu říká jinak,“ procedil Patrik mezi zuby.

„Tak co mu mám říct? Půjdeš tam se mnou?“

Patrik neodpověděl. Od této chvíle mi dával najevo, jak mnou pohrdá. Stačilo, když jsme šli společně na nákup a já se postavila do řady u pokladny, kterou obsluhoval muž.

„Hleďme, nechcete si to spolu rozdat přímo tady? Před obecenstvem?“ Nijak mu nevadilo, že se po nás dívají ostatní zákazníci. Bylo velmi těžké dát Patrikovi jen pusu, natož se mu oddat i jinak. Přesto jsem to občas zkusila. Toužila jsem totiž po dítěti. Ze společného milování jsem neměla ale žádný požitek.

„Asi byli tví milenci lepší, že?“ dobíral si mě „po akci“ jízlivě. „Nebo jsou?“

Mé slzy ho dováděly akorát k smíchu. Pak začal selhávat i on.

„No vidíš, cos udělala? Copak se dá spát s takovou ženskou? Ty dáš každému, jen ne mně. Protože to, co předvádíš v posteli, to i mrtvola je aktivnější.“

Náš milostný život zcela skončil. Patrikovy výčitky, náhlé poryvy žárlivosti a uštěpačné poznámky ale nikoli. Patrik žárlil na lékaře, muže na ulici, na sousedy i na opraváře, který nám přišel opravit pračku. Začala jsem přemýšlet, proč s Patrikem ještě žiju. Hlavním, a vlastně jediným důvodem, bylo to, že smlouva na podnájem mého bytu měla ještě tři měsíce platnost. Během těch tří měsíců jsem se rozhodla jednat. Patrik mě nikam nebral. Zatímco já pracovala z domu, dělala jsem soukromě na živnostenský list účetnictví několika klientům, které Patrik také podezíral z toho, že s nimi mám milenecký poměr, on pracoval ve firmě s mnoha zaměstnanci. On byl za celý den vymluvený, pobavený a společensky uspokojený, zatímco já lačnila třeba jen po rozhovoru u kávy. Proto jsem si podala inzerát. Ne, nechtěla jsem jiného muže. Chtěla jsem jen kamaráda, který by mě vzal do společnosti, popovídal si se mnou, mohla bych s ním někam na tancovačku nebo na výlet. Patrikovi jsem o inzerátu nic neřekla. My už spolu celkově téměř nemluvili.

Na inzerát mi přišlo několik odpovědí. Některé byly chlípné, jiné plné hrubek, další od mužů buď velmi mladých, nebo naopak mnohem starších, než jsem já. Vybrala jsem si dva muže, kteří na první dojem vypadali nejsolidněji. S těmi jsem si začala psát. Marek bydlel v domečku v obci vzdálené dvacet kilometrů od našeho města, Pavel přímo v našem městě. Jak se brzy ukázalo, Marek měl spoustu nevyřešených problémů z minulosti. Byl dosud ženatý, a na tom nehodlal nic měnit. Hledal jen kamarádku, později jsem zjistila, že spíše milenku. Pavel byl dosud svobodný. Měl sice malého syna, ten ale vyrůstal se svou matkou a Pavel na něj řádně platil.

„Jednou bych chtěl mít další dítě. Tentokrát s ženou, s kterou by mi vztah vydržel,“ psal mi. Se svým synem se totiž nesměl vídat, protože si to jeho matka nepřála. Měla už nového partnera, kterého syn považoval za svého otce, tak nechtěla, aby měl chlapec chaos ve vztazích.

Upozornila jsem Pavla, že hledám jen kamaráda. Souhlasil. Po čase se sice několikrát zeptal, co bych dělala, kdybychom si navzájem rozuměli a vzniklo něco víc, já ovšem vždy rychle změnila téma rozhovoru. To jsme si už volávali. Vždy, když jsem byla sama doma, jsem napsala Pavlovi zprávu, a on zavolal. Povídali jsme si často celé hodiny. Konečně nastal den, kdy jsme se měli také vidět. Do setkání zbýval už jen den, když se Patrik vrátil nečekaně z práce s tím, že je nemocný. Ulehl do postele a zůstal doma s nemocenskou. Původně jsem chtěla setkání s Pavlem zrušit, nebo alespoň odložit.

„To je ale škoda, já si na zítřek domluvila schůzku s kamarádkami,“ řekla jsem Patrikovi.

„S jakými? To jdete za chlapama, co?“ Pavel se tvářil jako čínský bůh pomsty. V obličeji celý zbrunátněl.

„Jo, objednaly jsme si rovnou na každou dva. Co kdyby nějaký nepřišel? Chceš se přidat?“

Tím, že mě Patrik jen ponižoval, jsem se rozhodla na schůzku jít. I kdybych nakrásně Patrikovi byla nevěrná, což jsem neplánovala, mohl by si za to sám. Věděla jsem, že doba do konce smlouvy o pronájmu mého bytu už brzy vyprší. Do té doby jsem ale chtěla a musela v Patrikově bytě vydržet.

Na schůzku s Pavlem jsem dorazila s přesvědčením, že si ji jaksepatří užiju. Byla zima a mrzlo, až praštělo. Chvíli jsme bloumali po městě, pak nám ale byla zima, a tak jsme si sedli do pizzerie. Necítila jsem se tam dobře. Pavel na mě sice udělal ještě lepší dojem, než jsem doufala, ovšem do pizzerie mohl kdykoli přijít někdo, kdo zná Patrika. Asi to na mně bylo znát.

„Jestli by ses neurazila, já vím, že je to brzy, mohl bych tě pozvat k sobě?“ zeptal se asi po hodině.

„Já myslím, aby ses podívala na ty fotky,“ dodal rychle. Pavel se věnoval fotografování. Hodně snímků mi sice již zaslal elektronicky, ovšem trval na tom, že vidět snímky v nadživotní velikosti je mnohem lepší zážitek.

Šla jsem. Pavel mi byl moc sympatický, měla jsem si s ním o čem povídat, a ač bych nikdy předtím s nikým na první schůzce nešla do bytu, nyní jsem šla. Vzpomněla jsem si na nadávky, kterými mě Patrik častoval poslední rok. Ano, byl už to rok od chvíle, kdy jsme přišli o naše dítě. Už rok jsme žili vedle sebe víc jako cizí lidé, než jako milující se bytosti. Nepotřebovala jsem sex, ale něhu a pocit, že někoho zajímám.

Pavlův byt byl malý, ovšem větší, než ten můj. Co mě překvapilo, byl pečlivý pořádek, který nás přivítal.

„Máš tu pěkně uklizeno,“ zhodnotila jsem.

„To dalo dost práce,“ usmál se. Hned se ale opravil: „No, nečekal jsem, že přijmeš mé pozvání. Ani jsem vlastně zprvu nemyslel, že tě pozvu. Bylo mi ale s tebou dobře, tak jsem ti chtěl ukázat svou chloubu.“ Tou chloubou byla nádherná sbírka fotografií.

„Fotíš jen kytky?“ zajímalo mě.

„Zatím kytky,“ řekl. „Tady mám jedinou fotku malého.“ Ukázal mi fotografii proutěného košíčku. Uvnitř se na kožíšku, kterým byl košík vystlaný, choulilo růžové miminko. Celá jsem se zachvěla. Vzpomněla jsem si na své dítě, o které jsem přišla. Nevím, jestli si všiml slzy, která mi ukápla. Objal mě, podíval se mi do očí, a řekl: „Jednou třeba budu fotit tebe.“

Dal mi ten večer jedinou pusu, na čelo. Jako bychom oba cítili, že nesmíme porušit tenkou bariéru stojící mezi námi. Bylo brzy na to, abychom si k sobě dovolili víc. Pili jsme spolu čaj s rumem, a pak mě doprovodil kus cesty.

„Dál půjdu už sama,“ řekla jsem, když mě od našeho domu dělilo sotva padesát metrů. Pavel věděl, že žiji s Patrikem. Věděl taky, že náš vztah je u konce a já musím počkat, až podnájemníci uvolní můj byt. Nemluvili jsme o tom, co bude pak.

„Á, stará se vrátila z flámu. Tak co, byli lepší, než já?“ přivítal mě Patrik jízlivě. Byla jsem moc ráda za Pavla. Teď, když bude Patrik každý den doma, bych s ním nevydržela. Takto můžu kdykoli utéct za Pavlem. Řeknu, že jdu s holkami, a ony mi udělají alibi. Už jsem to s nimi domluvila předem. Ze začátku byly hodně zvědavé, proč, já je ale ubezpečila o tom, že o svém tajemství nehodlám povídat. Slíbily ale, protože dobře věděly, jaký očistec s Patrikem zažívám.

„Na víkend ti navařím předem. Já totiž jdu na celou sobotu k Janě,“ oznámila jsem Patrikovi hned druhý den.

„Couro,“ ucedil mezi zuby. Byla jsem tak naštvaná, že bych mu nejraději zahnula s celou rotou vojáků. Já ale měla domluvenu pouhou návštěvu zoologické zahrady. Nesmírně jsem se na Pavla a den bez Patrika těšila.

V sobotu pršelo, my přesto zamířili na domluvenou procházku mezi zvířata. Zima a mokro zahnaly všechna zvířata do pavilonů. My tak měli možnost pozorovat je zblízka v příjemně vytopených ubikacích. Jen nerada jsem se vracela domů. Tentokrát se mnou Patrik nemluvil. Vůbec mi to nevadilo. Přichystala jsem večeři a přetrpěla neděli v jeho přítomnosti. To se zdálo, že se uklidnil. Celou neděli mi nenadával, dokonce se snažil si se mnou povídat. Večer ale zamířil do domácího baru, vzal si lahev tvrdého alkoholu a začal pít přímo z ní, ani skleničku nepotřeboval.

„Ty piješ?“ zeptala jsem se. Žila jsem s ním už dva roky, ale nikdy jsem ho pít alkohol neviděla.

„Co mi zbývá? Babu mám do větru, tak aspoň ta flaška mi je věrná.“

Snažila jsem se mu lahev vzít s tím, že bere antibiotika. Tehdy mě poprvé udeřil. Praštil mě otevřenou rukou do tváře, až jsem ztratila rovnováhu a málem upadla.

„Odejdu od tebe!“ řekla jsem.

„Kam asi? Vyhodíš podnájemníky a nedodržíš smlouvu?“ Smál se mi do očí. Věděl, že nemůžu vyhodit lidi, co v mém bytě bydlí, bez finanční satisfakce. To bylo zakotveno ve smlouvě, kterou jsme spolu uzavřeli.

Ten den jsem neodešla. Za dva dny, kdy se útoky opakovaly, ano. Sbalila jsem si narychlo věci a nechala jsem si je zatím u sousedů. Před domem jsem přemýšlela, kam půjdu. Právě v tu chvíli zavolal Pavel. Dychtivě jsem mu vyprávěla, co se právě stalo.

„A kde jsi teď?“ zeptal se.

„Před naším domem. Je ze mě bezdomovec. Za pár dní vyprší podnájemní smlouva, do té doby musím najít azyl.“

„O něčem bych věděl,“ řekl, a pak mi nabídl, že můžu bydlet u něj.

Nepřijala jsem nabídku proto, že jsem neměla jinou možnost, ale proto, že mi byla nejpříjemnější. Mohla jsem přeci jet ke své sestře? Tísnit se ale v malém bytě se sestrou, jejím manželem a jejich rozmazlenou dcerkou se mi nechtělo.

Jako téměř bezdomovec jsem přijala Pavlův azyl, a už v něm zůstala. Měli jsme tolik společného. Oba jsme svým způsobem přišli v životě o dítě, oba jsme toužili po porozumění a lásce a oba jsme byli zklamaní předchozím vztahem.

Po krátké době přestal Pavel fotit kytky. Měl jiný námět, mě. Po dalším roce a půl měl další, nejkrásnější předmět focení. Proutěný košík vystlaný kožešinkou našel znovu uplatnění. Po naší dcerce v něm sladce usnul i náš syn a já konečně našla své místo, svou rodinu.