Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 18.12. 2017
Dnes má svátek Miloslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Prsten s briliantem

15. 08. 2015 | Vaše příběhy

Byl to den jako každý jiný. Vyvenčila jsem psa, nakoupila a po snídani a malém úklidu usedla k počítači. Psal se 263. den, co jsem byla bez práce. Až na drobné brigády a výpomoci, obvykle jen na pár hodin denně, jsem práci neměla a usilovně ji hledala. V těchto dnech jsem si uvědomovala ono známé „nezáleží na vzdělání, ale na tom, čí jsi známý“. Ale nevzdávala jsem to.

Po prostudování inzertních rubrik a zaslání několika životopisů jsem brouzdala po internetu a snažila se tak zahnat samotu. Na náhodně navštívené  stránce jsem našla dotaz nějakého laika. Ptal se na běžné používání internetových prohlížečů. Byl nezkušený, a jak se ukázalo, neznal ani základní pojmy. Nikdo mu nenabídl pomoc. Jeho dotaz visel na internetu teprve pár minut. To byl asi důvod toho, že ještě neměl žádnou odpověď. Zželelo se mi nešťastníka a pokusila jsem se dotazovateli pomoct a vše vysvětlit tak, aby dokázal zkrotit svůj počítač.

Vděčný pán mi poděkoval a vysvětlil mi, že je už ve vyšším věku. Měl 62 let a já nedávno oslavila čtyřicítku. Nabídl mi svou mailovou adresu a já ji přijala s tím, že kdyby opět potřeboval pomoci, může se na mě obrátit.

Marek se na mě obrátil hned následující den. Jeho krátký mail neobsahoval žádný dotaz, byl spíše informativní. Pan Marek v něm vysvětloval, že od svých 22 let žije mimo naši zemi, ve Francii. Horečnatě jsem počítala. Zatímco on se stěhoval do ciziny, já se ten samý rok narodila. Byla jsem sama, bez práce, a Marek byl ve Francii po rozvodu také sám už rok.

prsten s diamantem„Za rok se chci vrátit do Česka,“ oznamoval mi. A zatímco on mi psal o Francii, já mu sdělovala, co je nového u nás. Jako internetoví přátelé jsme přešli téměř automaticky na tykání. „Chci si najít doma lásku a prožít spokojený podzim života,“ svěřoval se. Já už dávno rezignovala na lásku. Přestože bych mohla být Markovou dcerou, po velmi dramatickém rozvodu a dalších útrapách jsem si zvolila osud osamělé ženy. V žertu jsem říkala svým přátelům, že to je z opatrnosti. Ve skutečnosti jsem se snažila jeden čas najít partnera. Mé snahy ovšem dopadly katastrofálně. Přesvědčená, že na světě už není žádný nezadaný chlap, který nepije, nebije ženu, není zadlužený, nebo flákač, jsem svou snahu už vzdala. Marek, ač mnohem starší, stále doufal.

„Je mi samotnému smutno“, psával. Jak jsem ho chápala. Zatímco on měl za sebou dvě třetiny života, já měla možná polovinu. Nezažila jsem bouřlivé noci, horoucí lásku, ani další vymoženosti fungujícího vztahu. Mé dosavadní žití se scvrklo na obrázek agresívního útočícího manžela, jehož jsem se bála. Skutečnou úlevu jsem pocítila až po jeho úmrtí.

„Co kdybych ti zavolal?“ nabídl Marek jednou v naší internetové korespondenci.

„Vždyť se nedoplatíš!“ zavrhla jsem jeho návrh.

A tak mi vysvětlil, že si platí paušální volání a má v rámci něho hovory po celé Evropě zdarma. Vyměnili jsme si čísla a on zavolal. První náš hovor trval pět hodin. A ani ty další nebyly kratší. Zvykla jsem si, že každý večer zavolal a my si povídali. Hovor plynul sám, bez usilovného přemýšlení o tématu. Mluvili jsme o krajině, kde žije, o mém domově, a především o citech. Svěřovali jsme jeden druhému, co nám chybí.

„Škoda, že jsi tak mladinká, Markétko,“ slýchala jsem často z jeho úst.

„Škoda, že jsi o tolik starší,“ šeptala má ústa v jeho odpověď.

Měli jsme tolik společného. Oba jsme milovali psaní, čtení. Létali jsme ve snech. Ano, Marek byl stejný snílek jako já. Přestože nás dělilo tolik let, miloval stejné věci a měl podobné sny jako já.

„Myslíš, že bys někdy mohla milovat muže, který je o 22 let starší, než jsi ty, Markétko?“ zeptal se jednou bez velkého přemýšlení. Vyslovil otázku, kterou jsem si už také položila.

Věděla jsem, že ho mám dávno ráda. Jeho osobnost si dávno našla místo v mém srdci. Ač jsem ho viděla jen na fotografiích, které mi zaslal, a přes počítačovou kameru, zaujal v mém srdci pevné místo.

„Marku, určitě víš, že tě mám ráda. Nevím, zda bych mohla zaujmout místo tvé partnerky. Přeskočila bych pár důležitých let, připravila bych se o hromadu sexuálních zážitků, které bych mohla mít s partnerem mého věku. Ale nyní nemám nikoho. Jediná spřízněná dušička jsi ty. Neumím odpovědět, jestli bych mohla být rovnocennou partnerkou muži, který je téměř ve věku mého otce. Jsi mi však velmi blízký.“ Šeptala jsem do noci ta slova, pevně jsem svírala telefon a chvěla se po celém těle. Najednou jsem si uvědomila, že pokud bude naše přátelství pokračovat, dočkám se s velkou pravděpodobností i jeho odchodu ze života. Zažiji možná velkou bolest. Vzpomněla jsem si na kamaráda, kterého jsem poznala hned po škole. Bylo to ještě předtím, než jsem poznala svého muže. Vztah a první krásná láska se slibně rozvíjely. Pak se zabil na motorce a já tehdy zažila velkou bolest. Zůstala po ní jizva na duši, která najednou opět zabolela.

„Promiň, Markétko. Vím, že jsem starý. Neumíš si ale představit, jak jsi mi blízká. Jako bychom stoupali na žebřík, každý po své straně. Jako bychom stoupali k vrchnímu stupínku, kde se máme setkat.“ Marek také do telefonu šeptal. Byly dvě hodiny v noci, dům i město spaly. Byla jsem unavená z práce, kterou jsem si už našla a byla v ní spokojená, nechtěla jsem ale, aby náš rozhovor skončil. Tak tomu bylo každý den. Každičkou noc jsme bojovali s tím přerušit hovor, abychom ho za pár hodin opět začali.

„Slibuji ti, Markétko, že jakmile se dostanu do Česka, navštívím tě. Chci tě vidět, chci tě obejmout,“ svěřoval se Marek.

„Těším se, Marku.“

Po měsíci jsem se začala bát. Věděla jsem, že až se Marek vrátí do republiky, bude tu hledat lásku. Bude si chtít užít svůj podzim života. Co když pak nebude moci se mnou komunikovat? Nebudu mu to moci zazlívat. Přeji mu lásku, ale zároveň nechci o Marka přijít. Byl mi moc blízký.

Ze začátku, když mi poslal svou první fotografii, jsem se usmála. Díval se z ní na mě usměvavý dědulka. Přestože byl mladší, než můj táta, na fotce vypadal možná o rok, o dva starší. Můj otec vždy vypadal hodně dobře. Tehdy jsem si říkala, že jsem se zbláznila. Proč komunikuji s tak starým člověkem? Kolik se toho od té chvíle změnilo? Něco neviditelného, co neuznává zákony času, nevnímá vrásky a stáří, mě spoutalo. Věděla jsem, že to není láska mezi mužem a ženou jako taková. Bylo to něco víc. Marek získal místo v mém srdci ne kvůli vzhledu, majetku, sexuální přitažlivosti. Vybojoval si svůj post na základě hlubokého lidství. A já pro něj byla stejně důležitá…

Ač jsem si myslela, že časem naše komunikace zřídne, přestaneme si mít co říct, nestalo se tak. Telefonovali jsme si už řadu měsíců a Marek pomalu připravoval svůj návrat domů.

„Pronajmu si menší byt, Markétko. Byl bych rád, kdyby to bylo blízko tvého bydliště. V Česku nemám nikoho a přátele mám v celé zemi. Děti, vnoučátka, ty mám tady. Budu do Francie pravidelně jezdit, ale umřít chci doma,“ svěřoval se mi.

„Ty nechceš vlastní bydlení?“ ptala jsem se.

Věděla jsem, že si ho může dovolit.

„Ne, nechci. Až umřu, nechci přidělávat dětem starosti. Dcera umí česky špatně, syn vůbec. Vnoučátka už češtinu neznají. Až umřu, měly by děti trápení s prodejem nemovitosti. Na těch pár let, co mi zbývá…“, odmlčel se. To byl celý Marek. Myslel na druhé i na to, aby jim nekomplikoval život ani po své smrti.

„Nemluv tak! Nechci to slyšet,“ skočila jsem mu do řeči. „Nechci to poslouchat!“ Poprvé jsem zvýšila hlas. Bylo to bolavé téma.

„Jsem nachlazený, zítra ti možná nezavolám,“ řekl mi Marek jednou. „Ale jakmile se budu cítit lépe, zavolám ti, zlatíčko,“ řekl mi.

„Hlavně se vykurýruj,“ připomněla jsem mu. Byla zima a i já posmrkávala a byla jsem nachlazená.

Těch několik dní bez telefonátů mi bylo nějak smutno. Chyběl mi náš rituál večerního volání. Najednou mi přišla zásilka z ciziny. Byla od Marka. V psaníčku mi poslal drobný prstýnek.

„Chci ti, Markétko, udělat radost. Dávno jsem přestal sledovat český kalendář. Ale všiml jsem si, že jsi měla nedávno jmeniny. Přijmi můj skromný dárek. Doufám, že ti vykouzlí úsměv na tváři. Těším se, až tě jednou obejmu na živo,“ psal Marek.

Jako by znal mou velikost. Prstýnek padl na můj prst, jako by ho měl dávno změřený.

Musela jsem mu poděkovat. A tak jsem vytočila jeho číslo a jen prozvonila. Marek se neozval.

Den na to mi přišlo oznámení. Marek zemřel. Markova dcera, má vrstevnice, mi psala, že zemřel v klidu ve spánku. Z nachlazení se vyklubal zápal plic, který ho skolil.

„Pro případ svého úmrtí dal mi tatínek dávno Vaši adresu,“ psala paní. „Znamenala jste pro tátu strašně moc. Přeji vám šťastný život. Věřte, že na vás táta myslel do poslední chvíle.“

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Prstýnek, který jsem měla na prstě, odeslal Marek v den svého úmrtí. Věděl nejspíš, že se blíží jeho poslední hodinka.

Marek mi chybí dodnes. Uběhlo už několik let. A přesto se někdy přistihnu, jak uprostřed noci sleduji svůj mobilní telefon. Co kdyby zazvonil a já z něj uslyšela Markův hlas: „Krásný večer, Markétko.“

Během těch let jsem si prošla i finanční krizí. Bojovala jsem s každou korunou.

„Tak prodej ten svůj prsten, třeba má nějakou hodnotu,“ řekla mi tehdy kamarádka.

Ani na okamžik jsem se prstenu nehodlala vzdát. Tehdy jsem čistě ze zvědavosti zašla do zlatnictví prsten ohodnotit. Kamínek v něm nebyl jen obyčejné sklíčko, byl to dost cenný briliant. Prsten má vysokou cenu. Neprodala jsem ho ale. Tu skutečnou cenu má jen na MÉM prstě. Je to to jediné, co mi zbylo po člověku se zlatou povahou.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Váš příběh se mi moc líbil.Opravdu škoda,že to nedopadlo tak,jak bychom Vám všechny přály.Prostě,je mi líto,že chybí šťastný konec. Jen mě překvapilo,že chtěl pán poradit s internetem na českých internetových stránkách,když žil ve Francii.
Také se mi líbí věta při hledání zaměstnání,že není důležité vzdělání,ale to,čí jsme známí.Velice pravdivé.Bohužel to tak dnes funguje.
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný příběhSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásný příběh dojemný a smutný. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hezký příběh, pěkně se četlSmajlík.
Obrázek uživatelky
profil
I když je tento příběh dosti dlouhý, nemohla jsem se od něj odtrhnout - škoda jen, že nebyl HAPPYEND !
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles