První zdání občas klame

Když ještě žila manželova maminka, tak jsem se o ni v určitém věku musela starat. Přistěhovali jsme si ji k nám do domu a já mimo dvou pubertálních dětí vyfasovala ještě péči o ni. V době, kdy ještě chodila, dokázala si zajít na toaletu a jakžtakž zvládla svou sebeobsluhu, jsem se rozhodla jít do práce, aby bylo víc peněz a já úplně nezblbla z péče o své děti a starou paní. A tak jsem si vyjednala schůzku se známým mé kamarádky, který podnikal v sousední vesnici. V pět večer jsme se měli setkat v místní restauraci U zlatého pavouka.

Ve tři odpoledne jsem si začala chystat propriety, abych večer zapůsobila. Složky s vysvědčením, atesty a různými doporučeními jsem měla dávno uložené v kabelce, ale musela jsem zapracovat na svém zevnějšku. Natočila jsem si vlasy na natáčky, aby byly krásně vlnité, a chystala jsem si oblečení, když najednou slyším hrozný křik z toalety. Manželova babička tam stála nad mísou a bezzubou pusou mi vysvětlovala, že si omylem spláchla zuby do záchodu. „Jak jste to dokázala?“, ptala jsem se. Ani jsem nečekala na odpověď a nahnala jsem babču zpět do postele. Přemýšlela jsem, co teď.

Přece nebudu lovit zubní protézu v záchodové míse? Bez vylovení protézy ale hrozilo, že se záchod ucpe a vytopí nám barák. A tak jsem si, chtě, nechtě, natáhla gumové rukavice a odhodlaně strčila ruku do záchodu. S odporem jsem vnímala, jak mi obsah toalety vtéká do rukavice. Akce byla ale úspěšná a já záhy vytáhla babiččiny zuby na světlo boží. Najednou slyším zvonek u dveří. To bude asi manžel. Zapomněl si opět klíče. Běžela jsem otevřít, v ruce pořád svírajíc zubní protézu. Otevřela jsem dveře, ani jsem se na muže nepodívala a pod nos jsem mu strčila babiččiny zuby. „Tak toto jsem vytáhla právě ze záchodu! To už není možné, co babička dělá. Musím do práce. Večer jdu na pohovor, pokud práci dostanu, tak objednáme babičce na dopoledne ošetřovatelku a odpoledne se o ni budu starat já,“ chrlila jsem ze sebe. Až pak jsem pohlédla do tváře cizího muže. Dívali jsme se na sebe vyjeveně, až jsem ticho protrhla: „Promiňte, myslela jsem si, že jste můj manžel.“ „Dobrý den. To opravdu nejsem, jsem tu kvůli té práci. Jmenuji se Chaloupka a přišel jsem se omluvit, večer mi do našeho pohovoru něco přišlo. Telefon na vás jsem nesehnal, tak jsem si dovolil přijet osobně,“ řekl muž v dobře padnoucím obleku. Chtěla jsem to zachránit: „Do, dobrý den,“ vykoktala jsem. „Omluvte mě, prosím. Víte, starám se o senilní manželovu babičku, proto musím urychleně do práce. Abych taky nezblbla,“ vysvětlila jsem a chtěla jsem mu podat ruku. Když jsem napřáhla ruku v gumové rukavici směrem k muži, rychle jsem ji opět stáhla. A jak jsem chtěla sundat gumovou rukavici, vyšplíchl její obsah příchozímu na oblek. Rázem se všude kolem rozprostřel charakteristický zápach. To byl ale trapas!

V následujících minutách jsem se snažila sako obleku zbavit zápachu v koupelně, přičemž jsem si rychle sundávala také natáčky z hlavy. Pan Chaloupka pil kafe v obývacím pokoji, když jsem najednou zaslechla naši babičku. Vletěla jsem do obýváku právě ve chvíli, kdy se stará babička v noční košili snažila panu Chaloupkovi popsat scénu z krásného Kachyňova filmu Fany. Vlnila se před vyjeveným mužem a zpívala „Mistr Propr čistí čistě, že se sami vidíte“. Porvala jsem babču a táhla ji zpět do postele. V rozpacích jsem se vrátila do obýváku. „Tak snad abych šel,“ řekl pan Chaloupka a já se vůbec neodvážila zeptat na to, zda můžu počítat se zaměstnáním v jeho firmě. Rozloučili jsme se, on štítivě přijal mnou nabízenou ruku a chvatně odešel.

Jaký byl ale můj údiv, když jsem asi za týden dostala poštou obálku, v které byla pozvánka na konkurz ve firmě pana Chaloupky. Pro jistotu jsem si přečetla obsah ještě asi třikrát, než jsem mu konečně uvěřila. Na konkurz jsem se dostavila s téměř hodinovým předstihem, řádně upravená, nalíčená a značně nervózní. Buď má pan Chaloupka smysl pro humor, nebo tak akutně potřebuje novou pracovní sílu, že je ochoten na vystoupení u nás doma zapomenout. Kupodivu jsem byla přijata a pan Chaloupka je nyní mým šéfem. Dokonce jsem během pár měsíců postoupila na místo jeho osobní sekretářky. Když jsem se jednou odvážila zeptat ho přímo, proč mě tenkrát po tolika trapných výstupech u nás doma pozval na konkurz, zadíval se na mě svým milým pohledem a řekl: „Když mně vás přišlo strašně líto. Jak jste táhla tu starou paní v noční košili do postele poté, co jste jí ještě chvilku předtím z hajzlíku vytáhla zuby, polila mě obsahem své rukavice a chvatně jste si sundala z hlavy natáčky až na jednu, která vám visela vzadu z hlavy, říkal jsem si, že vás prostě musím zachránit. No a při konkurzu jste byla vážně nejlepší!“, usmál se a já mu byla vděčná za to, že můj šéf nedá na první zdání…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10