V Kanadě a v USA se slaví Svátek práce první pondělí v měsíci září.

V socialistickém Československu byly oslavy Svátku práce nejvýznamnějšími oslavami v celém roce. V předvečer se konaly průvody s lampióny, všechny domy měly v oknech nalepeny české a sovětské vlaječky, na to přísně dohlížely domovní důvěrnice!

Uklízely se urychleně ulice, kterými měl prvomájový průvod pochodovat, školní mládež nacvičovala pochodový krok i provolávání hesel - pro všechny učitele i pracovníky závodů a podniků, kteří právě neměli směnu, byla účast víceméně povinná.

V závodech se připravovaly alegorické vozy, které představovaly jejich výrobu a transparenty uváděly, na kolik procent podnik plní plán. Od rána hrávaly dechové kapely, před školami se shromažďovaly děti s praporky, v prvních řadách s transparenty a od časných ranních hodin se průvody přesouvaly do středu měst, aby pak s halasným pokřikem prošly kolem hlavní tribuny.

Hlavně bylo skandováno „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Proletáři všech zemí - spojte se“, „Ten kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku“ a podobné lahůdky. Na náměstích byla nejdříve zahrána československá a sovětská hymna, následovaly projevy nejvyšších představitelů města, po přejití kolem hlavní tribuny už bylo možno průvod opustit a věnovat se setkání s přáteli, příbuznými - ten závěr byl docela příjemný.

Ovšem děti, ať už pionýři či ne, braly toto vše velmi vážně a zodpovědně - podívaná to pro ně byla opravdu hezká. Bohatě vyzdobené alegorické vozy, podél cesty stály stánky s občerstvením a konečně bylo možno si koupit pomeranče či banány. Po skončení oficialit se na pódiích náměstí představovaly pěvecké i taneční soubory - což bývalo taky krásné,

Já si pamatuji hlavně na prvomájové průvody z dob mého působení u Českých drah, kdy jsme se ve slavnostních uniformách pomalu sunuli do středu města. Pár let jsem tlačila kočárek s nejmladší ratolestí - kloučkem, s oběma dcerkami, školačkami jsme měly domluveno místo srazu a pak jsme pokaždé vyjeli všichni trolejbusem nahoru na Slezskou Ostravu do velké a krásné zoologické zahrady, kde jsme strávili příjemný zbytek dne.

Ostravská zoo se nachází v rozlehlém lesoparku v nádherném prostředí - prošli jsme kolem spousty zvířátek, odpočívali na  velkých houpačkách, dopřáli jsme si  skvělé občerstvení - v případě krásného počasí to byl nádherný výlet až do večerních hodin.

Ještě si vzpomínám na dobu hodně dávnou, kdy coby studentka střední školy - po projití naší školy kolem hlavní tribuny jsme se s několika spolužačkami odebraly do parčíku mezi ostravskou radnicí a naší školou, kde jsme na lavičce popíjely limonádu, křupaly brambůrky a hrály karty - Černého Petra. Málem z toho byl průšvih ve škole, ovšem - kupodivu hodný příslušník VB nás pouze napomenul a neoznámil tento přestupek nikam, což bylo naše velké štěstí - určitě by to znamenalo sníženou známu z chování!

A poněkud smutnou vzpomínku mám na prvomájovou oslavu v nevelkém západočeském městě, kam nás z vesnic odvezly zvláštní autobusy. Vše probíhalo normálně, v menším měřítku nežli ve velkých městech, poté jsme se s mladšími dětmi posadili do cukrárny k malému občerstvení a večer mne již odváželi rychlou sanitkou do nejbližší nemocnice. Tam se jim situace zdála příliš komplikovaná a odvezli mne již na kapačkách do Plzně, kde těsně po půlnoci provedli první operaci mého zlobivého střeva. Pak následovalo ještě operací několik a roční nemocenská, kdy jsem si aspoň užila televizní přenosy z listopadového dění roku 1989 - tudíž „všechno zlé je k něčemu dobré“. Poté mně by přiznán invalidní důchod - což taky nebylo tak zlé. Mohla jsem se více věnovat teprve 11letému synkovi a nezažila jsem hromadné propouštění zaměstnanců z našeho podniku a jeho převzetí západními podnikateli.

Už ale byl konec s oslavami Prvního máje, u nás na vsi jsme ale mívali hezké slavnosti Dne horníků vždy začátkem září a to za účasti bavorských sousedů, s příjemnou kapelou z Plzně a možností bohatého občerstvení. Bavoráci nás zase zvali na své oslavy každoročně 15.srpna /Nanebevzetí Panny Marie/ - které byly vždy opravdu velmi hezké.