Psí kamarádi mě naučili běhat

Poslední dobou jsem se na sebe nemohla dívat. Ač jsem moc nejedla, přesto šla kila nahoru. Vyhýbala jsem se zrcadlům a snažila se zhubnout. Jak ale? Na kole jezdím denně, jsem k sedlu kola téměř přirostlá. A tak jsem se rozhodla zařadit do svého programu také pravidelnou dlouhou procházku.

Na kraji našeho města je les. Táhne se podél naší a polské hranice a jeho okolí poskytuje krásný výhled jak na Polsko, tak také na Slovensko a Slezsko. Mám ta místa ráda. Můžete zde zahlédnout pasoucí se srnky, ale i jiná lesní zvířata. Naplánovala jsem si procházku právě tam. A protože bylo ten den chladno, vzala jsem si svou oblíbenou softshellovou bundu. A ouha! Bundu jsem ještě nedávno dopla, ale nyní mi sházelo několik centimetrů, aby jezdec zipu spojil jeho obě poloviny. Je na čase hýbat se!

Na procházku jsem vzala Endyho, svého malého maltézáčka. Procházka mu také prospěje. A začala jsem zostra. Pomalou chůzí nic nesvedu. A tak jsem vyrazila a v rychlosti zahlédla i několik pasoucích se srnek. Najednou jsem uviděla mladého muže v doprovodu psa huskyho. Muž ve sportovním oblečení běžel podél lesa a jeho čtyřnohý kamarád ho doprovázel. Pohlédla jsem na Endyho. Obvykle se větších psů bojí. Nyní se ale rozběhl za psem. Vlezl mu doslova pod břicho, a jak utíkal husky, utíkal také Endy.

„Endy, Endíčku!“ volala jsem na svého malého maltézáka. Ale Endy nedbal na mé volání a běžel dál pod obrovským psem. Muž se najednou zastavil, podíval se na mě, jak tam tak stojím s rozepnutou bundou, usmál se a řekl: „Nejspíš budete muset běžet s námi. Váš pejsek si Ronyho asi oblíbil. A vypadá to, že Ronymu taky není lhostejný.“ Přemýšlela jsem. Najednou mě procházka o samotě, jen v doprovodu mého psa, přestala bavit.  Zatoužila jsem také běžet. Nikdy jsem neměla běh ráda. Jednoduše proto, že jsem ho neudýchala. Vždy jsem ale běžce obdivovala. A tak jsem asi mladíka překvapila:

„A víte, že jo.“ Rozběhla jsem se směrem ke psům. Muž musel hodně ubrat na rychlosti. Usmíval se ale a zdálo se, že ho můj doprovod těší. Cestou jsme si povídali. Zjistila jsem, že je o pět let mladší než já, a jmenuje se Patrik. Příjemně jsme se bavili a já si přitom ani nevšimla, kolik jsme toho zdolali. Okruh, který bych stěží ušla, jsme uběhli. No, uběhli. Byl to takový polo klus. Já měla pocit, že přímo letím, zatímco Patrik jen rychle šel. Ale Endy s Ronym byli spokojení. Endy vylezl zpod Ronyho břicha a šel nyní po jeho boku. Ti psi si náramně rozuměli.

Když jsme se loučili, tak mi Patrik nabídl: „Nechceš zítra zase běhat?“

Přemýšlela jsem, co mám zítra v plánu. Jako bych nějaký plán měla. Poslední měsíc, co jsem ztratila práci a syn je na internátě, jsem vlastně pořád sama. Endy je má záchrana. Občas mě navštíví kamarádka, občas já ji, nic, co by se nedalo posunout, přesunout, nebo vypustit.

A tak jsem Patrikovu nabídku přijala: „Dobře, když už si psi tak rozumí.“

Od toho dne jsme běhali den co den. Patrik je vtipný a veselý společník. Pracuje pouze na ranní, v kanceláři, a tak má čas v podvečer se věnovat běhu. A já, zapřisáhlý „neběžec“ najednou poklusávám před večeří každý den, a dokonce mě to baví. Když jsem si minule opět oblékala po teplém období svou softshellovou bundu, nevěřila jsem vlastním očím. Jezdec spojil obě poloviny a pod bundou zbylo ještě místo!

S Patrikem běháme dál, a přidali jsme také hory a bazén. Oba pohyb baví a je nám spolu prima. Dospěli jsme k puse na rozloučenou. Nesmělý dotyk, který znamená, že je nám spolu fajn. A co jsme? To neřeším. Je mladší než já, oba jsme nezadaní. Klube se buď pevné přátelství, nebo něco víc. Ale hlavní je, že se mám s kým věnovat sportu, zasměji se a vyplním čas. A Endy má nového kamaráda!