Psí štěstí

Když jsem se ženil, ještě jsem studoval na vysoké škole. Karolínu jsem znal už šest let, a proto jsme se rozhodli, že svou lásku zpečetíme společným slibem manželství. Karolína bydlela ještě u rodičů v rodinném domě a já si z důvodu studií pořídil nájemní byt ve městě, ve kterém sídlila má škola. Karolínina sestra se právě rozváděla a vracela se do domu rodičů společně se dvěma dětmi, a proto Karolína usoudila, že by jim měla svůj pokoj přenechat. Našla si práci ve městě, kde jsem žil.

Pracovala a dosud pracuje ve správě města, tehdy se starala o místní psí a kočičí útulek. A tak jsem se nemohl divit, že ihned po mé promoci mi jako dárek věnovala Geryho. Gery byl opuštěný Luisianský leopardí pes, kterého nikdo nechtěl, protože byl velký a měl už víc než sedm let. Když jsem se díval do očí té potvory, vážně jsem uvažoval, jestli jsem udělal dobře, že jsem si vzal Karolínu za ženu.

„Vždyť budeme chtít časem děti, ne?“ zeptal jsem se.

Má právoplatná manželka se na mě sladce usmála a začala mi vysvětlovat výhody toho, když dítě vyrůstá ve společnosti zvířat.

„Gery je hodný, snadno si na něj zvykneš. Přece bys nechtěl, aby ho útulek nechal utratit?“

To jsem rozhodně nechtěl. Ale také jsem nechtěl, aby mi Gery okupoval mou postel. Ač za paničku si zvolil od prvního okamžiku Karolínu, mou postelí nepohrdl.

„Kdybys mi darovala aspoň nějakého menšího psa,“ brblal jsem, když jsem si stlal na gauči v obýváku, zatímco Gery se rozvaloval v mém pelíšku.

„Blázníš? Takového krysaříka, nebo nějaké jiné menší plemeno, toho udáme hned. Problém je právě s těmi většími psy,“ domlouvala mi Karolína a drbala toho habána za ušima. Z Geryho se vyklubal neskutečný mazel. Doprovázel nás na výletech, jezdil s námi na houby a miloval nás celým svým psím srdcem. Když Gery odešel do psího nebe, nabyl jsem přesvědčení, že je nejvyšší čas pořídit si miminko. Karolína nebyla proti, jen se to nějak nedařilo. Brzy na to přivedla Karolína do naší domácnosti další dva členy. Jednalo se o kříženku dogy a snad koně, soudě podle její výšky a rotvajlera Pluta. Lily byla, navzdory své mohutnosti, mimořádně hodná a přítulná fenka. Pluto měl svou hlavu, ale jako jediný pes v rodině uznával mou maličkost jako svého pána. A tak v naší rodině zůstali.

Brzy nato mi manželka oznámila, že se naše snaha podařila a čekáme miminko.

„Co uděláme s Plutem a Lily?“ ptal jsem se zneklidněně, protože ta dvě mohutná stvoření se už zabydlela v mém srdci.

„Nic,“ usmívala se má manželka. „Mít v rodině psa je štěstí, ne nějaká životní pohroma.“

Jak se ukázalo, měla pravdu. Když se nám dcerka Verunka narodila, měl jsem o ni hrozný strach a bedlivě sledoval naše psí obludy. Byl jsem rozhodnut, jakmile by jí zkřivili jen vlásek na hlavičce, dát oba psy okamžitě pryč. Jako by to Pluto s Lily tušili, chovali se k malé něžně a chránili ji na každém krůčku. Naše dcerka byla díky psím bodyguardům neohrožené a veselé dítě.

Myslel jsem si, že v naší rodině i v našich srdcích je už plno, když jsem se jednoho dne vrátil domů a žena mě vítala s provinilým úsměvem na rtech.

„Něco jsem provedla,“ řekla. V tu chvíli jsem pomyslel na Verunku. Stalo se jí snad něco? Strach o zdraví dítěte mě úplně zbavil hněvu, když má žena otevřela dveře dětského pokoje, kde si naše dcerka, živa a zdráva, hrála se stavebnicí pod bedlivým pohledem Pluta, Lily a dalších dvou obřích psisek.

„Kde se tu ty obludy vzaly?“ zeptal jsem se, ale pravdu jsem už tušil. Argo a Mike byli další dva adepti na utracení a mé ženě jich bylo opět líto. Oba v naší rodině zůstali, a to i ve chvíli, kdy mi žena oznámila, že čeká další miminko.

„S takovou se už ale do bytu nevlezeme,“ řekla a pečlivě měřila metrem prostor, který ještě zůstal neobydlen. Vždyť jeden celý pokoj zabraly čtyři mohutné pelechy pro naše čtyři maxipsy!

Naskytla se nám výhodná nabídka koupě rodinného domu. Byl natolik prostorný, že by se do něj vlezli další a další psi a mnoho dětských postýlek. Já ale nechtěl nic riskovat a přikázal jsem své ženě, aby si našla místo na jiném oddělení správy města.

„Mě ale práce se zvířaty baví,“ argumentovala má žena.

Mareček se narodil, když jsme v domě byli už dokonale zabydleni. Po mateřské mé ženě navrhli možnost práce na ekonomickém úseku města. Aby měla klid, přijala nabízenou změnu. Přesto do naší rodiny přibyla ještě fenka krysaříka, Sisi. Tu mé ženě vnutila její bývalá kolegyně a ona neznala nic jiného, než chudáka Sisi přijmout.

„Konečně máš toho svého krysaříka!“ To byl argument, který se nedal popřít. Ze Sisi se stal nejrozmazlenější pes naší rodiny. Od této chvíle stav psů v naší rodině nestoupal. Děti vyrostly a už na základní škole tvrdily, že v budoucnu budou mít ve své rodině maximálně jednoho psa.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale Veronika chová dnes se svým manželem dva psy a Marek splnil svůj závazek a má pouze jednoho psího kamaráda.

Když se ta naše chlupatá banda sejde, je o zábavu postaráno. Rozhodně bych ale netvrdil, že se dítě nedá vychovat ve společnosti psů, a už bych ani počet psů u lidí s velkým srdcem nelimitoval. Ono je nakonec docela jedno, jestli máte psa jednoho, dva, nebo třeba pět. Štěstí se násobí a rozhodně nemůžete tvrdit, že trpíte nudou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10